Ezediáš Pumlan pravil „Církevní rok je pohanský pes, zakousnutý do vlastního ocasu“, a pustil mi tak vzduch. Mohl jsem se nadechnout. Tak přece nás svoboda provází!
Jsem totiž přiškrcený svým farářstvím, tím, jak se přizpůsobuji liturgiím sborů, kde jsem hostem. A docela nesvobodně si připadám na ekumenických shromážděních. I když katolický pořad bohoslužeb, jemuž se vznešeně říká liturgie, dává mi svobodněji dýchat než anarchie našich sesterských církví. Radši jsem pod řádem, než neřád.
Prvního ledna jsme vstoupili doprostřed času, ale i do střetu všech možných časů i nečasů. Čas u mně vevnitř, to je čas mého života. Moje lhůta, šance, možnost i příležitost.
Církevní rok je totalita času. Ten minulý totáč to dobře pochopil. Nezapomenutelně to nazpíval Charlie Soukup: „Každý má nárok den volna“ (Zní píseň nad pracovním táborem). Od těch dob jsme schopni rozpoznat totalitu časů. Nežijeme přece život v kruhu, od první adventní do poslední neděle církevního roku. Žijeme Pánu. Jemu patří každý den našich životů. A to, jak žijeme, máme šanci si uvědomit na konci a na začátku každého roku.
S církevním rokem jsou spojeny perikopy, které uzavřou neděli na jeden způsob. Pryč je originalita kazatele. Text nemusí ke kazateli mluvit, hlavně když je na něj schopen kázat. Věčně opakované pravdy, není to modloslužba? Hlasatelé, kteří podporují církevní rok, nejsou to proroci nové modloslužby? V šatě módě konformním, ti praví šafáři modloslužby?
Nejsme-li svobody schopni, radši si ji přiškrtíme, radši si ji upřeme, omezíme se tak, abychom si nepřipadali omezení, přiškrcení, neschopní. Shodit ze sebe jho nesvobody, přikázaných textů, přikázaných slov. Slovo je jen jedno. To, jež se stalo tělem. Je zvěstuje Duch svobody.
Kdo dýchá tak, aby žil, ten si svou svobodu nepřiškrtil. Kdo je schopen svobodně dýchat, proč by musel ke svobodě jen nesvobodně vzdychat? Neděle znamená vykročit do prázdna – k pouhému Ty. Je-li neděle svazujícím zvykem, zneschopňuje mě k prázdným frázím o hodnotách. A z času života je ponorka. Vynořuje se jen o nedělích, kdy má nárok den volna. Ve všední dny je zahlcována prázdnými vodami konformity. Taková ponorka ať se radši nevynořuje! Theologie nesvobody je zakořeněná ve svých zlozvycích.
Jaký máme přístup k náboženství? Otevírá nám cestu do svobody? Nebo nás zavírá každého do vlastní ponorky? Na Novém roce je dobré právě to, že se nás ptá: Nežijete každý svůj čas jen v církevním roce svého náboženství? Co máte společné?
Je to čas, ve kterém žijeme.
Přáli bychom si nový život, ze svého starého nejsme však schopni se vymanit. To nové je vlastní nám i lidem kolem nás. Nové se objevuje, revoluční se děje, originální prýští z toho pravého zřídla. Tam, kde se tvoří ze starého nové.
Vykročit. Tou pravou nohou. Která právě tak může být nohou levou. Ne liší, ale praví.