Pro pochopení přitažlivosti a inspirující síly nacismu je dobré si přečíst knihu Claudie Koonzové, Svědomí nacismu, Praha 2009. Je udivující, kolik vzdělaných a kreativních lidí se nechalo nachytat a nacismu podlehlo. Akademická půda nebyla vůbec imunní. Slavní filosofové Martin Heidegger, ale i spisovatelé a akademici podlehli vábení, že německý národ byl prozřetelností vyvolen k velkému úkolu, který Evropa v průběhu staletí zradila, a je zapotřebí vytvořit nový lid, novou kulturu, která rozvine dávnověká náboženská témata germánské minulosti i zcela moderní vědecké objevy biologie a sociologie. Nacisté vytvářeli novou civilizaci moci a věčné vlády vyvolených – tisíciletou říši.
Patosem budování nové civilizace žili i tvůrci všesvětové proletářské revoluce. Také oni kritizovali prohnilé společenské struktury křesťanské Evropy a začali násilně přetvářet evropskou kulturu. Zničením demokratické právní kultury a vytvořením nejprve lidově demokratické a později socialistické zákonnosti se jim zdařilo vytvořit pevné základy spravedlnosti, která měřila dvojím loktem. Jinak byli odměňováni soudruzi, a naopak jinak byli trestáni členové komunistické strany a jinak členové zbytku společnosti. Ústava z roku 1960 potvrzovala nadřazenost vedoucí komunistické síly ve všech oblastech života a až do roku 1976 nebylo proti této nespravedlnosti žádné obrany. Až tehdy došlo k radikální změně v socialistické zákonnosti, protože mezinárodní tlak přinutil socialistickou jurisdikci vydat zákony o právech a svobodách občana. Na tuto změnu upozornila Charta 77 a další iniciativy. Od té chvíle nastala pomalá destabilizace normalizované společnosti, která ovšem až do poslední chvíle nepřestala vyhlašovat věrnost Sovětskému svazu (Rusku) na věčné časy.
Jak totálně zmanipulovat společnost
Lidé, podléhající strachu z islámu a uprchlíků popisují jejich příchod jako mafiánsky organizovanou invazi (Parlamentní listy, 2. 10. 2015) a přednášející na evangelické půdě (Praha Vinohrady 23. 10. 2015, Pavel Kopecký) navíc zcela očividně zapomínají, že uprchlíci nejsou dobře vycvičenými diverzanty, nýbrž uprchlíky, kteří podle 13. a 14. článku Všeobecné deklarace lidských práv (1948) mají právo odejít ze své země, zvolit si libovolnou zemi a mají právo na azyl, popř. se dobrovolně vrátit zpět. Strach z přetvoření naší společnosti zákonem šárija je stejně iluzorní, jako obava z přetvoření společnosti současným křesťanským kanonickým právem. Navíc křesťané, muslimové, buddhisté, židé, bahaí a další neusilují o zrušení demokracie a přijímají integraci jako svůj program. Je možné tvrdit, že nemají a ani si nevytvářejí politické nástroje, aby si přetvořili Evropu ke svému obrazu stejným způsobem jako kdysi nacisté či komunisté.
Pro větší přehlednost, za jakých okolností lze totálně zmanipulovat společnost, aby se stala poddajnou hmotou v rukou držitelů moci, si připomeneme ty mechanismy moci, které udusily společnost vracející se pražským jarem k demokracii. Posuďme sami, zda utečenci a migranti mají k dispozici takové nástroje moci, abychom z nich museli mít strach. Zda mají jednotně vypracovanou ideologii, svou vlastní milici, své vlastní fungující soudy, mocensko-správní aparát národního výboru na každé vesnici, v každém městysi či městě. Zkonsolidovaná Komunistická strana Československa se od dubna 1969 do ledna 1972 očistila od půl milionu nespolehlivých straníků a opět nabírala nové, a tak měla opět kolem milionu, na počátku 80. let již opět milion a půl. Od ledna 1972 měla již všechny roviny společensko-správních institucí pevně v rukou. Proti demonstrantům však milice zasáhly již v srpnu 1969 se smutným výsledkem pěti mrtvých. Reformní komunisté, protagonisté Pražského jara, byli vyloučeni ze strany a neměli šanci nějak politicky ovlivnit chod společnosti. Pokud se pokusili o protiakci, a letáky vyzývali občany k využití práva nevolit (1971) anebo škrtnout na kandidátce kohokoliv z kandidujících, byli represivně umlčeni a odsouzeni do vězení. Zatčeno bylo 140 lidí, z toho odsouzeno do vězení 46 a celkový úhrn trestů činil 126 let nepodmíněně.
Zkonsolidovaná komunistická strana
mohla od ledna 1972 přikročit k normalizaci celé společnosti, včetně státní správy a soudů, škol, kulturních institucí, hospodářských podniků, a církví. Na pracovištích se o to postaraly závodní stranické výbory a každé pracoviště bylo vyzváno k soutěži „Brigáda socialistické práce“. Každé pracoviště pak vyhlašovalo, jaké pracovní výkony v příštím čtvrtletí očekává, a pravidelně zpětně zhodnocovalo, zda dosáhlo nahlášené úkoly, které musely být splněny na 100 a více procent.
Mládež byla ideově-politicky zkonsolidována vytvořením nové mládežnické organizace „Socialistického svazu mládeže“ (SSM) na všech učilištích, středních a vysokých školách, na základní vojenské službě, ale též na většině pracovišť, kam nastupovali do práce čerstvě vyučení i absolventi škol. Mládežnická organizace byla podřízena direktivám komunistické strany a tak strana vychovávala k občanské poslušnosti a k ateisticko-marxistickému pohledu na společnost. Opravňovala ji k tomu ostatně i diskriminačně-segregační ústava z roku 1960. Z ústavně-právního hlediska dělala strana to, co měla – vedla celou společnost. Stranické vedení nepodávalo obžaloby, ale vytvořením atmosféry strachu z existenčního postihu pak stačilo společnost dirigovat pomocí administrativních nařízení. To bylo nejrychlejší řešení, které se praktikovalo na všech úrovních společnosti. Došlo tak k opakování praktik z padesátých let. Jeden příklad za všechny. Administrativním propuštěním z práce bylo postiženo během normalizačního očišťování na filosofické fakultě Univerzity Karlovy 54 profesorů, docentů a asistentů.
Mocenské centrum řídilo
administrativní cestou školské i kulturní aktivity, a od února 1972 se dostal pod stejný administrativní tlak také náboženský život a církev začala vydávat administrativní nařízení do všech sborů církve.
Statní aparát ovlivňoval náplň výuky „učebními osnovami“. Byl tak pevně určen rozsah a obsah učební látky (kdo musí a kdo nesmí být zmíněn při výuce historie, literatury, ale třeba i fyziky). Určovali i témata slohových prací v českém jazyce (tehdy se nepsaly eseje ale slohová cvičení). V září 1968 jsme psali dle vlastního výběru – tehdy studenti prvního ročníku jednoho brněnského gymnázia – o čerstvě tristní zkušenosti okupace Československa sovětskou armádou. O tři roky později, po dokončení zformování socialistického svazu mládeže na našem gymnáziu, již několik mých kamarádů využilo ke slohovému zpracování ministerstvem školství předložené téma a psali bez uzardění „o bratrské pomoci Sovětského svazu v roce 1968“. Jako členové SSM věděli, o čem mají psát, aby se jim to vyplatilo. Komunistickým idejím samozřejmě nevěřili, ale k formálnímu členství přitakali. Tragédie normalizovaného školství spočívala právě v tom, že nikdo sice komunistickým idejím nevěřil, ale téměř všichni přistoupili na formální přitakání, a ostatní jsme přistoupili na mlčení, protože za neposlušnost se vyhazovalo. Konkrétně jeden student pardubického gymnázia nedostudoval, protože si dovolil při generálce akademického pěveckého souboru zazpívat „Hej Gusto, je husto“, místo „Hej mistře, vstaň bystře.“ Tehdy jsem byl farářem v Bukovce nedaleko Pardubic a zmíněný necírkevní pěvec (vyloučený student) pak chodil na biblické hodiny pro mládež do Bukovky. Tehdy se trestalo za vtipy namířené proti presidentu Gustava Husákovi, straně a Sovětskému svazu.
Zcela děsivým případem počátku stabilizující normalizace je potrestání loutkoherců za hraní neschválených textů při náboženské slavnosti na poutním místě na Hostýně v srpnu 1974. Sedm loutkoherců bylo potrestáno vysokými tresty za pobuřování, mimo jiné také za znevažování Sovětského svazu, tehdejší okupační mocnosti.
Dozor komunistického státu
byl všudy přítomný. V oficiálně vydávaných časopisech a novinách se psalo tak, aby to neodporovalo normalizačním pravidlům a ideálům. Této státní snahy o všudypřítomnost myšlenkové kontroly (zejm. v 50. a pak 70.–80. letech), která se pro někoho stávala autoritou tvrdě autocenzurní, si všímali kritici ústavně zakotvené nadřazenosti jedné strany a ideologie již v „zlatých šedesátých“. Jednu píseň Jiřího Suchého dva bezstarostní zpěváci-tuláci zakončují poeticko-ironickým duetem: „…náš cíl je vzdálený za modrým obzorem, krásný a sválený národním výborem.“
Texty písní musely být v některých obdobích schválené úřednickou administrativou – konaly se tzv. přehrávky před komisí. Skupiny a zpěváci pak směli zpívat jen to, co bylo schváleno. Z tohoto důvodu se psalo „do šuplíku“ (tj. nikoli pro veřejnost), popř. pro „samizdat“ – knihy, písně, recenze a studie. Písně psané do zásoby se zpívaly v soukromí a na neveřejných koncertech. Ale i na oficiálních koncertech se hledaly skuliny a jinotaje – např. na koncertech Spirituál kvintetu, Wabiho Daňka a dalších.
Kulturní pracovníci ve spolupráci s krajskými, okresními a národními výbory regulovali kulturní život společnosti – dosazovali ředitele, zakazovali nežádoucí aktivity, které neodpovídaly ateisticko-marxistické ideologii; spontánní vytváření třídního časopisu byla podezřele svobodomyslná aktivita, která musela být organizována stranickou cestou. Státní úředníci zakazovali koncerty, rozpouštěli skupiny, neschválili repertoár. Neschválená skupina riskovala uvěznění, pokud hrála soukromě na svatbách či jiných příležitostech. Proto byly inscenovány soudní procesy s oficiálně nepovolenými skupinami („underground“). Tak byl odsouzen do vězení evangelický farář Svatopluk Karásek (1976), rocková skupina Plastic People of the Universe a DG 307 (1976). Později byl na čtyři roky (1980–1984) odsouzen Jiří Gruntorád za přepisování básní nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta a za další mnohé texty, které vydával v samizdatové podobě. Paragraf přitom zněl „podvracení republiky“.
Normalizátoři označili „zlatá šedesátá“
za dobu krize společnosti a své normotvorné vize a názory označili za poučení z krize, v němž byly odsouzeny všechny demokratizační trendy šedesátých let – trendy „socialismu s lidskou tváří“ – jak jsme si tehdy říkali, že ten socialismus může mít i přívětivější tvář. Zásady normalizace byly vytyčeny komunistickou stranou a musely být respektovány na každém pracovišti. O prosazení těchto měřítek se zasloužily tzv. prověrkové komise. Např. studenti žurnalistiky v Praze v roce 1972 byli postaveni před rozhodnutí buď vstoupit do KSČ a studovat a psát v duchu normalizačních principů nebo přestoupit na jiný obor na pražské universitě. Také zde se pak předpokládala věrnost socialistické ideologii – skládáním zkoušek z marxismu a politické ekonomie. Také na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě byly po roce 1969 opět obnoveny přednášky externistů a teologové byli vyučováni marxistické filosofii, politické ekonomii a vědeckému komunismu (i já jsem skládal z těchto oborů zkoušku). Kulturní pracovníci – dramaturgové, režiséři, autoři textů písní a atd. byli prověřováni. Mnozí byli vyhozeni a nesměli se již účastnit tvůrčího procesu. Prověření si museli nějak poradit s normalizačními pravidly. Někteří je propagovali zcela nepokrytě a normalizovali (šikovně lhali). Šikovně normalizoval televizními seriály J. Dietl – přepisoval dějiny padesátých let (Rod Hamrů), i poměry současné (Okres na severu, Nemocnice na kraji města). Profesionálně na vysoké úrovni a zábavně vytvářel ve společnosti lživé představy o kolektivizaci vesnice, o poměrech mezi lidmi v aparátu státní správy, o moudrém vedení společnosti komunisty v některých profesích: komunista řešil problémy vždy správně a zval do strany morální lidi, aby stranu morálně pozvedli a drželi na vysoké úrovni.
Někteří prověření pracovníci hledali v normalizačním příkrovu skuliny a nabízeli témata, kterými nenaráželi, např. Fr. Filip (F. L. Věk), J. Menzl (Postřižiny) a některé další. Ti ve svých divadelních inscenacích, filmech a seriálech většinou nenormalizovali, nepřepisovali dějiny.
Z výše uvedeného výčtu
manipulačních praktik normalizující státní správy je zřejmé, že od uprchlíků z Ukrajiny či uprchlíků z Asie nebo Afriky, ať muslimů či křesťanů, nám nehrozí zmanipulování nebo rozvrácení naší kultury, pokud si sami budeme vážit euroamerické právní kultury – tedy demokracie. K rozvrácení je zapotřebí mocenský aparát působící na každém politickém centru (národní, okresní a krajské výbory), hospodářském pracovišti, soudu, policejní stanici, armádě, škole, nemocnici, poště, mediálním zařízení, církevních úřadech. Ti, kdo přicházejí do naší země, se chtějí zapojit do integračních procesů hospodářských, edukačních i kulturních. Jejich náboženské aktivity bychom měli respektovat, protože politicky jsou slabší, než naše domorodé.