v Brně se v sobotu 18. února večer lidé sešli k ději po výtce ojedinělému. Na jevišti, kde jindy vystupuje brněnské HaDivadlo, představovali Petr Oslzlý a Josef Kovalčuk spolu s autorem knížku kázání Štěpána Hájka „Příběhy nových počátků“. Napsat, že to byla neobvyklá událost, byla by pustá fráze; pokud vím, nestalo se nic tomu podobného v našich novodobých dějinách. Zdá se, že k dobrému tónu mnohem spíše patřívá kázání evangelických farářů před veřejností tajit a tutlat.
Pozoruhodný doprovod večera představovaly hudba a zpěv. Zasloužily by rozhodně samostatného zhodnocení, na což si musí troufnout někdo jiný někdy jindy.
Poznámka Petra Oslzlého se v divadle poslouchá docela jinak než se na papíře čte. V knížce je to sympatický doslov, v divadle spíše zážitek sdílení postřehů – nad jiné bystrého a erudovaného pozorovatele – o evangelických službách Božích a smyslu kázání. Hodnotě onoho zážitku nic neubrala ani neutajitelná únava hovořícího, jenž přestál předchozího večera (úspěšnou!) premiéru ve vlastním divadle.
V dramatické skladbě zřejmě záměrným – a přesto přirozeným – středem toho ojedinělého děje byla dvě kázání Štěpána Hájka, přednášená podle představované sbírky, a připojené „Kázání o kázání“. Bez kostelního prostředí a otalárované důstojnosti nepostrádala obě sbírková kázání nic ze své sdělnosti i působivosti. „Kázání o kázání“ potom bylo víc než odhalení kazatelské duše, bylo výpovědí o tom, co patří k úvahám evangelického faráře – tedy kazatele, učitele, člověka trpělivě, moudře a citlivě doprovázejícího na životních cestách i necestách desítky lidí, a to nejen z vlastního křesťanského společenství. Ve všech příštích učebnicích homiletiky budiž „Kázání o kázání“ obšírně a hojně citováno.
Která to múza v těch dvou hodinách Štěpána Hájka líbala, to nám odborníci nevysvětlili. Ale kazatelům jako on se určitě kterási múza věnuje, jakkoli třeba dosud nepojmenovaná. Kázání je netoliko poslání a vášeň; jeť uměním.
Je zřejmě nezbytné vztáhnout tento požadavek na kázání každého faráře českobratrské církve evangelické každou neděli. Bez múz může být kázání sice bezchybné, ale bude stát za starou bačkoru jako ostatně kterákoli jiná otrava. Kabinet múz se tak stal kostelu vzorem. Liboval si potom ostatně kdosi, že tam všecko bylo jako v kostele: jedné mladé paní se udělalo nevolno, jeden bratr přišel o půl hodiny později, a jiný zas při kázání tvrdě usnul – nepochybně zkušený evangelický „posluchač“. I múzy mívají chleba o dvou kůrkách.