Knížka svým názvem Stesk po kraji odkazuje na stesk, jenž je vlastní snad každému člověku. Název je prý inspirován Pánem prstenů, ale ten stesk je dle autora daleko výrazněji manifestován v žalmu 137 coby stesk po Siónu, po Jeruzalému, tedy stesk těch, kdo jsou v exilu, v zajetí. Slovo stesk se v tom žalmu a asi ani nikde jinde v Písmu explicitně nevyskytuje, leč zahrnuje ho v sobě slovo pamatování a negativně též jeho opak – zapomínání. Rozpomínat se, připomínat, nezapomínat, nevytěsňovat. Jak jinak a protikladně zní tenhle důraz na paměť a rozpomínku než ono příslovečné kunderovské zapomnění, jímž jsme v moderní a postmoderní době nakaženi a permanentně ohrožováni.
Dovoluji si inspirován Martinem Zikmundem vyslovit tezi, že za vším steskem, za vší touhou po rodných nebo cizích krajích, za steskem exulantů a zajatců po vlasti je stesk po věčnosti. A ten stesk není hloupý sentiment, zahledění do minulosti. A není to ani nějaká utopie, šílená vize nebo pouhopouhé takřečené vyklonění do budoucnosti. Ten stesk, o který jde, je touhou po plnosti v přítomnosti prožívané s ohledem na věčnost. Nazvěme ten stesk steskem po Božím království.
Autor, i když po úvodech už ne výslovně, ale přece v jakémsi spodním proudu traktuje tento specifický stesk. Tak hned v prvním kázání na Jeremiáše hovoří o pláči jako součásti pokání – a není pokání také svým způsobem stesk? Stesk po tom, co bylo ztraceno, a hlavně: stesk po obnově. A pak je tu řádka dalších kázání: Kázání o stesku po Božím království a spravedlnosti. Adventní kázání o příchodu Spasitele čili o naplnění odvěké touhy. Kázání o touze po světle uprostřed tmy, po tvaru a řádu na pozadí chaosu a beztvaru, po pravdě z prostředku kalu lží. A pak taky kázání o tom, zač stojí za to i trpět.
Po kázáních následují eseje, ale již v kázáních je hodně esejistické látky včetně malých medailonů a citací spisovatelů, skladatelů, filosofů a teologů, jakými jsou například K. Čapek, Masaryk, Hus, Komenský, Kierkegaard, Bonhoeffer, J. Patočka, J. Mohr… Kazatel organicky propojuje díla, myšlenky a odkazy těchto osobností s biblickou a křesťanskou tradicí. Totéž se děje v opačném gardu v esejích, jež zabírají zbývající dvě třetiny knihy. V esejích jsou zhusta natažena vlákna k Bibli a k evangeliu, popřípadě k vyšším principům mravním. Eseje Můj pán a můj Bůh anebo Návrat k první lásce odkazují na biblický text již svým názvem a jeho citacemi se taky uzavírají.
Venkoncem třeba říci, že z hloubky do textů stále prosakuje onen vlajkový svrchuřečený stesk či spíše touha: „Tento domov smíme i my nacházet všude, kde smíme žít před tváří Páně jako ti, kdo byli stvořeni k Božímu obrazu. ‚Můj Pán a můj Bůh‘.“ První esej se jmenuje Kde domov můj?, nicméně o stesk po domově v něm jde nepřímo, zabývá se problematikou přistěhovalectví do Evropy, jež je podle autora časovanou bombou. Autor se snaží oddělit politické řešení problému od církevně-charitativního. Jako podpůrný, i když nepříliš pevný argument uvádí, že milosrdný Samaritán z Ježíšovy historky sice ošetřil a dopravil zraněného do hostince, nevzal ho však do svého domu.
Žánru kázání je blízký i závěrečný Doslov o matce Páně. Martin Z. spatřuje její zásadní přínos ve schopnosti přijímat Slovo Boží – a v tomto smyslu je Marie jakýmsi paradigmatem, předobrazem Církve, ať už katolické, ať už protestantské ražby. „Zkrátka a dobře: zdravá úcta k Panně Marii chrání teologii před intelektuální pýchou a vizionářskou svévolí, vede ji k trpělivému naslouchání a rozvažování Božího slova…“ Tyto myšlenky však čtenáře vedou k dalšímu tázání (a snad to není intelektuální pýcha): Do jaké míry lze srovnávat zkušenost početí z Ducha s nějakou naší zkušeností? Je Slovo, které Marii bylo zvěstováno, stejného řádu jako ono Boží slovo, jímž se v církvi a v teologii oháníme? A co to vůbec je Boží slovo? Je to teologie? Je to kázání? Je to Bible? A trvá Bůh na všem, co se v ní píše? Nebo je záhodno knihy a pasáže kanonizovaných knih nějak hierarchizovat? M. Zikmund postuluje: „Není však v Bibli jasnějšího příkladu člověka, který by byl natolik formován slovem Božím (Kristovým), jako právě Maria.“ Nuže, říká nám postava panny Marie, co je to Slovo Boží? Nebo je jen vzorem toho, jak Slovo přijímat, přičemž stále zůstává nejasno, co ono Slovo Boží vlastně je?
Každopádně církev formovaná Slovem Božím je pro autora nepostradatelná, a to církev v ekumenickém smyslu. „Celá publikace má ekumenický potenciál, a to i tam, kde bychom to nečekali. Třeba při pohledu na české duchovní dějiny,“ píše na zadní straně obálky Mons. František Radkovský. M. T. Zikmund je vstřícný ke katolictví – tak třeba v eseji o Lutherovi nebo v eseji, který seznamuje čtenáře s pozoruhodnou papežskou encyklikou Laudato si, zaměřenou především na ekologii (Prorocké slovo pro naši dobu). Ekumenicky je zacílen též esej Návrat k první lásce. Silné jsou Zikmundovy důrazy na křesťanskost národa a české dějiny s jejich světci a velkými postavami. Zároveň se v esejích vyjevuje oprávněná kritika nacionalismu.
Četl jsem důvodně napjatě závěrečný Hold učiteli Amedeu Molnárovi, anžto jsem vystudoval Komenského ev. fakultu zhruba ve stejné době jako Martin a paralelně vnímal zjev věhlasného profesora. A také si jej pro leccos vážím. Leč vzpomínám na seminář, při němž A. Molnár zkritizoval disidenty, že prý zneužili Jana Patočku, když jej postavili do svého čela coby mluvčího Charty 77, a tak nepřímo přispěli k jeho tragickému konci. Za tuto tezi si ho nevážím. M. Zikmund ostatně také podotýká, že A. Molnár nebyl v normalizačním období hrdinou. Zaujaly mě však, v rámci celkového holdu učiteli, dvě výtky na jeho adresu: V knize Na rozhraní věků v portrétu Lutherově je toho pramálo o reformátorovi po r. 1525. Zato v portrétu J. Calvina Molnár věnuje možná až příliš velký prostor Miguelu Servetovi. (Já osobně mám tohoto mučedníka protestantismu, originálního teologa a lékaře-vědce rád, takže podrobné vylíčení Calvinovy honby na jeho osobu kvituji.)
Eseje ve Stesku po kraji, to jsou portréty ještě dalších významných osobností, jmenujme Jana Blahoslava, Karla IV., Václava Havla a Karla Havlíčka Borovského. Zásadní jsou podle mě úvahy o Evropě. Poučné jsou eseje o Masarykovi a o Bonhoefferovi; ač napsané několik let před zahájením ruské agrese, jsou nyní povýtce aktuální. Mimo jiné kvůli masarykovské otázce, co je to Rusko a co Evropa, anebo kvůli naléhavé potřebě vzpoury proti tyranovi, k níž ve své době dospěl Dietrich Bonhoeffer,
A ještě chci zmínit rodinný punc knihu znamenající: je dedikována autorově matce Aleně Zikmundové, rozené Hromádkové u příležitosti 95. roku jejího života. Obálku zdobí milý pestrobarevný obrázek vinohradského parku s žižkovskou věží v pozadí od autorova syna Matěje Zikmunda a uvnitř publikace jsou zařazeny jeho dvě kresby z pražských ulic, jakož i fotografie z autorova farářského i rodinného života.
Martin T. Zikmund: STESK PO KRAJI, vybrané eseje a kázání z let 2015–2022. Vydáno vlastním nákladem s finanční podporou nadačního fondu HáBéCéčko. Listopad 2022. Druhé, opravené a rozšířené vydání. Ilustrace na obálce Matěj Zikmund.