Wolfharta Pannenberga dolehly díky CDK (Centru pro studium demokracie a kultury) až na Moravu a shromáždily v ekumenickém kruhu v sobotu 25. dubna necelé dvě desítky diskutérů. Jako podklad pro diskusi o sekularizaci sloužil zmíněný článek německého teologa. Jeho základní teze snad vystihují následující citáty:
Moderní emancipace od náboženství nebyla záměrem, nýbrž dlouhodobým důsledkem rekonstrukce společnosti na základě jiném než náboženské víře. … moderní doba na počátku nestála proti křesťanství … za vzestup sekularistické kultury byl přímo zodpovědný nedostatek tolerance mezi křesťany v postreformačním období … Vzpomínka na roli, kterou křesťanství hrálo v počátcích moderní doby, mocně posiluje v současnosti působící předsudek, podle něhož se náboženství ve veřejném dění projevuje jako činitel rozvratnický a netolerantní, který má na občanskou společnost ničivý vliv.
Rozsáhlou diskusi charakterizovalo, že téměř nikdo z účastníků (cca 3/4 katolíků a 1/4 evangelíků a minimálně 1 účastník bezkonfesní) sekularizaci nedémonizoval a nezavrhoval. Termín „sekularismus“ byl jak teology, tak lingvistou odmítnut jako ideologizující až pejorativní. Přiměřenější se ukázalo pojetí sekularizace jako PROCESU, který m.j. koření i v biblickém svědectví („sekularizovat začal Hospodin, když stvořil nebe a zemi“) a křesťanské tradici. Víc než užitečně rozlišil Odilo I. Štampach desakralizaci (kam spadají i důrazy biblického svědectví), sekularizaci (ve smyslu novověké emancipace společnosti od nadvlády církve), a odnáboženštění, resp. naprosté odkřesťanšťování (ve smyslu ztráty povědomí o jakékoli transcendenci).
Pannenbergův text byl v diskusi kritizován pro nedostatek porozumění biblickým a předreformačním zdrojům sekularizace. Autora by jistě překvapilo i zjištění o předpokladech mezikofesijní tolerance, zakotvených např. již v Kutnohorském smíru. V diskusi se dále ukázalo, že pro nekonfesní zájemce o křesťanství představuje nejpodnětnější odpověď Küngovo úsilí o formulování etického minima křesťanství (alespoň pro politologa Jar. Šabatu).
V diskusi zazněla i varování před důsledky sekularizace v oblasti lékařské etiky (např. euthanasie). Žádný z účastníků však nenabídl východisko v podobě plošné a ideově „nadřazené“ reevangelizace. Téměř všichni dali nahlas najevo, že nás odnáboženštělá současnost zve k dialogu, jemuž má z křesťanské strany předcházet sebekritická reflexe.
A ve světle tohoto konsensu se závěry článku slovutného německého teologa jevily spíš jako nezbytná samozřejmost než převratný objev.
T.