Jako děti jsme doplňovali ve škole k určitým slovům jejich opak. Někde se to dařilo: černý – bílý, bohatý – chudý, prázdný – plný, pravda – lež, malý – velký. Někde to nebylo jednoznačné, tak např. je opakem červené modrá či zelená? Ale i na tom jsme se učili, že vedle pojmů logicky jednoznačných jsou pojmy, kterým lidé pouze zvykově přičítají určitý význam. Jejich součástí je citové zabarvení a intence, s níž jsou pronášeny: chytrý – vychytralý, šetrný – lakomý, opatrný – zbabělý, atd.
Autor každého textu má před sebou dvojí možnost: buď se přidrží běžných významů slov i s rizikem, že některá zásadní sdělení dostanou lidový až banální nádech. Nebo dá slovům svůj odlišný význam s cílem, aby povrchní čtenáři text přeskočili a ti zbývající v něm začali kopat a nalezli poklad. Bratr Jiří Šimsa (Upřímné tele, č. 5/2015) se s tímto cílem pokouší přesvědčit čtenáře, že slovo „upřímně“ má v podstatě negativní konotaci a opakem upřímnosti není neupřímnost či pokrytectví, ale reflexe. Nepřesvědčil mne zejména proto, že na užívání onoho slova samotného požadovanou reflexi neuplatňuje.
Na billboardech Stanislava Grosse s nápisem „Myslím to upřímně“ nejde o to, co si Stanislav Gross myslí a zda si vůbec něco myslí, ale o předvolební agitaci. Vrah či zloděj před soudem jedná účelově, což nemá s upřímností mnoho společného. „Upřímný antikomunista“, případně komunista, demokrat či islamofob je člověk obratnější v politickém aktivismu než v přiměřeném používání slov: skutečnost, kterou vyjadřuje, by vyjádřil přesněji spojením „přesvědčený antikomunista“ či třeba i slovním spojením, které o sobě použil Arnošt Kolman: „zarytý bolševik“. Když se mladí spisovatelé jako Pavel Kohout, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Milan Jungmann a další začali zbavovat iluzí svého mládí, ztratili tím upřímnost? Četli neupřímně Solženicynovy texty, stali se neupřímnými protagonisty pražského jara, demokraty či chartisty?
V běžném lidovém pojímání nemá upřímnost přímou spojitost s pravdou, ale vyjadřuje, zda člověk jedná aktuálně v souladu se svým poznáním a svými city. Ti, kdo se dnes upřímně milují, se mohou zítra upřímně s velikým rámusem rozvádět. Někdo vyjadřuje upřímně svůj humanismus, druhý stejně upřímně svůj rasismus. Přesto stojí v běžném mínění upřímnost výše než pokrytectví a možná neskromně očekávám, že bude stát i v církvi.
Nejpodivnější je interpretace příběhu nejmenovaného „kazatele, kterého už nemáme“. Jiří Šimsa předvádí úplnou slovní eskamotáž, aby jeho vnitřní rozhodování převedl na záležitost pouhé upřímnosti nemající nic společného s pravdou. Není blíže skutečnosti, že tento člověk musel poctivě reflektovat, zda věří obsahu klasického křesťanství a evangeliu Kristovu jako pravdě, která ho přesahuje, a pokud tomu z přesvědčivých vnitřních důvodů přestal věřit, že nemůže dále vykonávat povolání kazatele? Já si tohoto postoje vážím více, než kdyby obětoval svoje intelektuální pochybnosti existenční jistotě svého zaměstnání. Navíc kazatelé neopouštějí vždy službu z důvodu ztráty víry, ale pro konflikt se sborem či z jiných osobních důvodů. Budeme pasovat církev na spolek lidí jedině schopných pravdivé reflexe a bývalým teologům, kteří křesťanství opustí, spílat do modlářů?
I když se to zdá být paradoxní, dospěl jsem k poznání, že kde jde o záležitosti osobní víry, bývá kazatel jedním z nejosamělejších lidí. Očekává se od něj, že bude vyjadřovat a šířit pravověrnost a se svými vnitřními pochybnostmi a narůstající frustrací se vyrovná sám. I proto bych se o těch, pro které se toto břemeno stalo neunesitelným, vyjadřoval s větším pochopením, než to učinil Jiří Šimsa.