Východisko z krize
Letos v lednu zemřel významný americký spisovatel, literární a umělecký kritik John Updike. I když jeho stěžejní literární díla byla občas protkána mystikou a mytologickou symbolikou, Updike byl v podstatě drsný realista, který si předsevzal věrně zobrazit život a problémy lidí a lidiček ve svém nejbližším okolí. Proto jsou mnohé jeho texty líčením lidských konfliktů, útěků a libidinózních „úletů“. Updike ovšem nepsal pro „bulvár“, byl naopak vítaným přispěvatelem prestižních periodik jako The New York Review of Books a The New Yorker, kde mimo jiné napomohl i k věhlasu J. D. Salingera, autora kultovního románu Kdo chytá v žitě.
Ne každý tuší, že tento oblíbený kritik a autor (u nás bylo přeloženo nejméně 15 jeho prací) byl zvláštním způsobem poután teologickým dílem švýcarského teologa Karla Bartha. V době, kdy začínal svou spisovatelskou dráhu, procházel akutní duchovní či náboženskou krizí, vyvolanou vědomím pomíjivosti lidského života. Co ho zachránilo z deprese byla teologie raného Karla Bartha. Ve své předmluvě ke sbírce Rozličná próza (Assorted Prose), v níž otiskl mimo jiné i svou pozoruhodnou recenzi Barthova výkladu Anselmova spisu Fides Quarens Intellectum, píše, že tento text sepsal „z pocitu dluhu, neboť Barthova teologie byla v jedné chvíli mého života tím jediným, co jej podrželo“ (Assorted Prose, New York, 1965, ix).
„Je zábavný, je to zábavný teolog“
Co Barth Updikovi tehdy poskytl, byla intelektuální obrana křesťanství jako přitakání k životu. „Jsem mu velmi vděčný!“ prohlásil Updike jako host v jednom zábavném pořadu v americké televizi. A dodal: „Je zábavný, je to zábavný teolog. Všichni tak zábavní nejsou… Už ho teď nečtu – i když jsem nedávno četl knihu o něm. Ale tehdy, když mi táhlo na třicítku a po třicítce, jsem byl dost vylekaný. Vylekaný z toho, že jsem naživu – a Barth nějak ten strach ze mě dostal a umožnil mi žít dál.“ (Transkript relace „The Dick Cavett Show: A Conversation with John Updike“, December 1978, 10.)
Není úplně zřejmé, jak se Updike k Barthovi dostal. V jednom soukromém dopise z roku 1969 píše: „Začal jsem ho číst před deseti lety a ještě stále mám u postele kopii jeho Komentáře k Římanům, abych si občas přečetl pár stránek. Rok před Barthovou smrtí jsem mu napsal, abych vyjádřil, jak moc pro mě jeho knihy znamenaly a jeho sekretářka mi napsala krásný dopis, jak Barth byl touto zprávou udiven. Pochybuji ovšem, že něco ode mne četl … Svět bude teď po jeho odchodu prázdnější“ (John McTavish, „John Updike and the Funny Theologian“, Theology Today, 1/1992, 414).
„Člověk ho musí milovat
Barth nebyl jediný teolog, jehož dílo Updike dobře znal a mohl je komentovat, takovým byl i Paul Tillich, a k jeho teologickým láskám patřil i Søren Kierkegaard. V roce 1970 napsal (v reakci na Barthův článek o Kierkegaardovi): Četl jsem Barthovo vyjádření o Kierkegaardovi s velkým zájmem: Jeden z mých teologických hrdinů proklepává druhého a tak nesměle upozorňuje na jeho základní nedostatky či meze. Barthova napořád pronikavá mysl tu prostupuje do nejhlubších tónin – až to ve mně vzbuzuje u autorů dost vzácný pocit: lásku; člověk ho musí milovat za to, jak dobře píše“ („John Updike and the Funny Theologian“, 415).
Updikovo podmanění Barthem je vyjádřeno i v jeho vykreslení několika rozporných postav z jeho románů, které se k Barthovi nějak hlásí: někdy je to farář, jindy profesor teologie. Sám barthovský apel je však více přítomen v jeho třech ranějších románech, kdy Updikovo prozření bylo ještě čerstvé: Králíku utíkej (Praha – Litomyšl, 1980), Kentaur (Praha, 1967) a O farmě (Praha, 1973). Všechny nás berou přímo do centra Barthovy smluvní teologie milosti. V pozdějších svých románech už Updike barthovská témata takto nerozehrává. Ve svých publikovaných vzpomínkách nazvaných Rozpačitost (Selfží a exekutoři z něj ve snaze udržet pořádek a dostat svět pod snadnější kontrolu chtějí stále udělat Boha mrtvých, Boha, který život trestá a zakazuje a říká Ne“ (Self-Consciousnes: Memoirs, New York, 1989, 230n).
Ano a Ne
Updike vyjádřil pochybnost, že by ho Barth kdy četl, avšak v jednom posmrtně publikovaném Barthově dopise do Princetonu z roku 1963 Barth prosí o kopii Updikovy recenze jeho knihy o Anselmovi: „Rád bych věděl, co napsal, a byl bych moc vděčný za kopii jeho článku“ (Karl Barth, Letters 1961–1968, Grand Rapids, 1981, 139). Není ovšem známo, zda se Barth k tomuto svým způsobem brilantnímu výkladu a kritice své studie dostal, ani co si o tom myslel. Jindy už Updika nezmiňuje.
Updikova recenze nazvaná „Víra snažící se rozumět“ („Faith in Search of Understanding“, Assorted Prose, 273–282), která vyšla původně v časopisu The New Yorker v roce 1963, je zasvěceným uvedením do různých etap Barthova teologického étosu. Začíná citátem z nového vydání sbírky Barthových starších textů The Word of God and the Word of Man (Slovo boží a slovo lidské) z roku 1957, z níž pochází i většina dalších citátů: „Není žádného přístupu od nás k Bohu…“ Podle autora je Barth nejpřesvědčivějším teologem dvacátého století. K Bohu sami žádným způsobem nemůžeme dospět, ale Bůh může dospět k nám. A to Bůh také učinil – v Kristu biblického zjevení, v tomto Ano, jež je Barthovi základním tvrzením křesťanské zvěsti, vyjádřené mimo jiné i v jeho antinomistické nauce o všezahrnující boží milosti. Důkladnější zpracování onoho „Ano“ se však datuje až od prvního svazku jeho Církevní dogmatiky; předtím byl Barth znám spíš svým Ne!, vyjádřeným na adresu přirozené teologie.
Mezi tímto „Ne“ a „Ano“ však Barth publikoval v roce 1931 malý spisek nazvaný Fides Quaerens Intellectum, věnovaný slavnému Anselmovu důkazu boží existence. Podle Updika je to text i na teologické dílko neobyčejně suchopárný a obtížný, plný nepřeložených latinských citátů a neprůhledných vět. Barth se tu Anselma dovolává proto, že jeho „ontologický důkaz“ není závislý na vnějším světě: Anselm dává Bohu jméno a snaží se ukázat, že toto jméno vylučuje možnost boží neexistence. To je podle Bartha také základem autentické teologie: Teologie je průzkumem terénu mezi každým subjektivním credo a objektivním Credo církve. Bez víry nemá teologie smysl, neboť jejím účelem je „dát věřícím pocit radosti z víry poukázáním na její ratio“ – její racionalitu. Nejde tedy o probare, ale o intelligere (Assorted Prose, 27).
Umývání nádoby naplněné shůry
Updike ovšem soudí, že namísto věrné interpretace Anselmova záměru a výtěžku Barth ve skutečnosti prezentuje svoji vlastní metodu. Čtenář výkladu čeká v závěru na onen „gigantický přeskok“ z pouhého pojmu existence k jejímu faktu. Zatímco Anselm tento skok provede, Barth, který s ním šel krok za krokem, nikoliv – přesto mluví tak, jako by měl Anselma na své straně. Skutečný Bůh nám nemůže přijít na mysl jako ten, kdo existuje „jen v mysli“. Tak jako člověk nemůže mluvit o Bohu „tím, že mluví o člověku hlubokým hlasem“, tak se nemůžeme modlit k Bohu nebo prostě věřit v Boha, který by byl jen výplodem naší fantazie. Pozitivní propozice boží extraného tvrzení. Pozitivní proklamace totiž vychází pouze ze zjevení. Jenom zjevení může k tomu „v mysli“ (in intellectu) dodat ono „skutečně“ (et in re). Neboli, Anselmův důkaz je jen jakýmsi „umytím nádoby, která je potom naplněna shůry“ (280).
Updike je naproti tomu přesvědčen, že ač Anselm vycházel z víry a z toho, že Bůh je jiný než tvorstvo, přesto věřil, že se mu podařilo možnost boží neexistence vyloučit. Proto celou tuto část „Proslogionu“ uzavírá modlitbou díků za to, že nyní si te esse nolim credere, non possim non intelligere: „i kdybych snad nechtěl věřit, že jsi, nemohl bych to nenahlížet“ (Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum, Praha, 1990, 38). Barth naproti tomu pouze připouští, že myšlenka boží neexistence je projevem („divem“) hlouposti. Proto tu mezi středověkým a současným (mezi teologem bez krize a teologem krize) zůstává rozdíl. Propast mezi credere a intelligere může překonat jen boží příkaz. Bůh všemi důkazy otřásá. Barth pokládá Anselmovu formuli quo maius cogitari nequit („nad co nic většího nelze myslet“) za embargo – zákaz na úrovni prvního přikázání: Bůh se manifestuje svým příkazem nepředstavovat si nikoho většího – a toto embargo je ve skutečnosti „osvobozením mysli“. Podle Updika je zde Barth „bibličtější než bible“ (Assorted Prose, 281): Křesťanský věřící, který se probudil ze svého středověkého snu, v němž církev a stát, víra a věda, věci a myšlenky splývají, dostal za vyučenou a byl uveden do svého původního zoufalství. To pochopení, o které usiluje víra, je pro Bartha především pochopením toho, čím člověk a jeho náboženství nejsou. Anselmův důkaz jej zajímá v jeho strohé negativitě – v jeho naprosté nezávislosti na „přirozených věcech“. Klíčem k němu je nejspíš to, že nedokazuje nic, a tak „prověřuje (probes)… prázdnotu a nouzi (nothingness), z níž vychází volání po Bohu“ (282).
Kostelní ozvěna Božího slova
Kniha o Barthovi, o níž se Updike zmínil v onom televizním pořadu, je nejspíš Barthův životopis od Eberharda Busche z roku 1975. Updike jej v roce 1976 recenzoval pro The New Yorker spolu s právě vyšlou první částí životopisu Paula Tillicha od Wilhelma a Marion Pauckových. Tuto recenzi pak zahrnul pod názvem „Spolu na zastávku“ (To the Tram Halt Together) do své sbírky kritik a esejů Pevnina v objetí (Hugging the Shore, New York, 1983, 825–836). Je to zevrubné a velmi poučené srovnání obou teologů – jejich životní dráhy i jejich díla. Updikův rozbor nevyznívá jednoznačně v Barthův prospěch: „V oblasti démonického a porušeného, hříchu a viny nám Tillich připadá jako křesťansky citlivější … Tillich přiznává bolest tam, kde si Barth žádnou nepřipouští“ (833). Updike připomíná, že oba teologové poskytli svým souvěrcům zcela protichůdné instrukce, které se nicméně vzájemně nevylučovaly. Oba reagovali na pocit, že se Bůh stáhl z našeho světa. Teologie podporuje víru, která odolává strachu ze smrti, a tito dva teologové i po desetiletí od své smrti prezentují sjednocený obraz – pozitivní a negativní pohledy na problém úzkosti. Updike ovšem nezapomene na závěr připomenout, že „z Bartha je v kostelech či seminářích stále ještě slyšet dozvuk jeho nebojácnosti, jeho odvážného, encyklopedického a srdečného výkladu božího slova – v opozici proti slovu lidskému“ (836).
Updike nebyl „křesťanský spisovatel“ v tom smyslu, že by jeho knihy sugerovaly čtenáři výslovně křesťanské poselství. Naopak, věřil, že by měl lidskou situaci líčit s nelítostnou syrovostí a otevřeností a, jak sám říká, svou „základní povinnost vůči Bohu“ vyjádřit tím, že napíše „nejpravdivější a nejsytější knihu, jaké je schopen“ (Cit. Kathryn Lidskoog, Creative Writing, Grand Rapids, 1989, 164n). Teologická dimenze je ovšem v jeho líčení lidské situace všudypřítomná. Updike byl přesvědčen, že víra jako důvěra v Boha má v lidském životě nezadatelné místo, a z vlastní zkušenosti věděl, že teologie, která ví o věrohodnosti vlastního základu víry může k posílení této důvěry podstatně přispět.
(Upravený úryvek z delší připravované studie)