Umíme se postarat, ale nemáme kde

Pokračujeme v informacích o „kauze azyláč“ – tedy výpovědi, kterou od Rady MČ Prahy 11 dostalo občanské sdružení Společnou cestou, provozující ve spolupráci s evangelickým sborem na Jižním Městě azylový dům a poradenství (viz Protestant 10/08 a 1/09). Odpovědnost křesťanů a sborů za veřejné věci sotva může obsáhnout celé spektrum problémů společnosti. Věnovat se určitým kauzám má však smysl především tak, že je budeme sledovat celou dobu a se všemi důsledky – ať už k hořkým koncům, nebo narovnání křivd a umravnění svévole mocných. Jak tedy případ pokračuje a které obecnější problémy poodkrývá?

Školky, školky!

Připomeňme, že veřejnosti rada výpověď zdůvodňuje nutností zajistit dostatečnou kapacitu pro mateřské školky. Vedení o.s. Společnou cestou odeslalo 9. ledna dopis radnici Prahy 11 s žádostí o revokaci výpovědi. Nezpochybňuje, že Praha 11 bude potřebovat do r. 2016 mnohonásobně zvýšit kapacitu mateřských školek, upozorňuje však, že studie, na niž se radnice odvolává, např. nepočítá s tím, že investorům plánovaných nových bytových celků může být přikázáno i vybudování patřičné občanské vybavenosti včetně školek. V mezidobí by šlo navíc alespoň částečně využívat volných prostor základních a zejména středních škol (dnes jsou využity z 53 % a v příštích letech jejich využití klesne na cca 35 %). Členové rady, zaklínající se mantrou „chybějí místa ve školkách“, se podle dostupných informací s těmito námitkami nevyrovnali.

22. ledna se konalo jednání Zastupitelstva Prahy 11. Promluvili zde i pracovníci Azylového domu a kurátor sboru. Vedoucí sociálně zdravotního výboru zastupitelstva ing. Soukupová podala návrh o čtyřech bodech: zrušit výpověď z nájmu pro o. s. Společnou cestou z AD Donovalská, zintenzívnit úsilí o získání objektu bývalých jeslí Chomutovická pro účely mateřského školství, ukončit pronájem v bývalé mateřské školce Hrabákova, kde sídlí fitness a pohostinství (sic!), prověřit možnosti zřízení MŠ v AD Donovalská. Všechny návrhy směřovaly k řešení situace mateřských škol, a to nikoli na úkor Azylového domu. A všechny návrhy zastupitelé odmítli.

Těžko se ubránit dojmu, že „fitko“ a hospoda vadí méně než azylový dům, o jehož budovu rada spolu poslanci, kteří ji podporují, usiluje s urputností hodnou lepší věci.

Z Prahy 11 před magistrát a zpět

I z tohoto důvodu byla na 29. ledna svolána demonstrace před jednáním Zastupitelstva hlavního města Prahy. Před pražským magistrátem zazněly kultivované a přitom vtipné projevy, účastnila se část evangelického farářstva, pobývajícího na týdenním kurzu spolku evangelických kazatelů, taláry a tabulky se slušivě snoubily s transparenty. Přítomný senátor Štětina převzal petici protestující proti rušení azylového domu, aby ji posléze na začátku jednání magistrátního zastupitelstva předal primátoru Bémovi. Zazněly i chorály českých bratří a ukázaly se pro demonstrace jako stvořené, nicméně „tvé pravdy jasná svíce“ zastupitelské bludy prozatím nezmohla. „Vize p. Maixnera, v níž devadesát čtyři maminek přijde ke štěstí znovuzapojení do pracovního procesu tím, že se zruší jeden azylový dům“ (M. Rejchrt) si tvrdošíjně razí cestu navzdor argumentům.

Primátor hl. města Prahy Pavel Bém už v úvodu zasedání zastupitelstva avizoval, že se magistrát do problému nemůže vměšovat, neboť jde o konflikt na úrovni městské části. (O Bémově nevměšování by mohli vyprávět v pražském Suchdole – viz Protestant 6/08.) Přitom pominul, že sám magistrát přestavbu někdejších zchátralých jeslí na azylové byty podpořil čtyřmi a půl miliony korun.

Starosta Prahy 11 D. Mlejnský nicméně pražským zastupitelům oznámil, že „u nich“ se problém řeší a rada o něm bude jednat 4. 2. za účasti představitelů o.s. Společnou cestou.

V reportáži Primy se ovšem téhož dne vyjádřil Jiří Janeček, radní z Prahy 11 i magistrátu, že nechápe, proč vedení azylového domu „stávkuje“ (!). Budova patří přece do městských rezerv, tj. momentálně nevyužitých objektů, s nimiž se počítá pro jiné účely. Proč tedy vlastník – Praha 11 – investoval milionové částky do přestavby azylového domu podle projektu občanského sdružení, tedy nájemce, a proč se podobným investicím nebránil ani magistrát, tím se už nezabýval.

4. února zasedla Rada MČ Praha 11. Za sdružení byla předsedkyně M. Vorlová, ředitelka azylového domu M. Svobodová a vedoucí jeho poradny O. Načeradský. Slovo dostali, ovšem rada posléze usnesla, že „neshledala žádné nové skutečnosti, které by ovlivnily změnu jejího předchozího rozhodnutí.“ Rozhodnutí zcela ignoruje variantní iniciativy, jak zvýšit počet míst v mateřských školách. A ještě více je snad „slyšet“ naprostá ignorance vůči ovoci občanského nasazení, jež se urodilo z propojení práce evangelického sboru a služby lidí ze Společné cesty.

Kam s klientkami a klinety?

Mezitím se ovšem muselo pokračovat v hledání bydlení pro stávající klienty. Pro „svoje“ rodiny zajistila MČ Praha 11 s překvapivou pružností sociální byty. Od „svých“ částí dostaly byty i rodiny z Prahy 3 a 8. Podle názoru pracovníků azylového domu a dalších zasvěcených odborníků samotné poskytnutí bytu v mnoha případech tíživou situaci neřeší – rodiny totiž nebyly dostatečně připravené na samostatný život. Jejich komplikované sociální situace vyžadují dlouhodobější komplexní přístup, včetně řešení právních otázek, nácviku hospodaření, školní přípravy dětí a zvládání dalších úskalí. A tak hrozí, že vzhledem ke kumulaci daných problémů se ubytované rodiny mohou zanedlouho ocitnout v obdobné situaci, v jaké přišly požádat o azyl.

Sami pracovníci vděčně připomínají, že jim vyšli vstříc i v Domě tréninkového bydlení Centra sociálních služeb Praha, ale „na oplátku“ zas poslali jednu svou „nevyřešenou“ rodinu. Neziskovky si vyjít vstříc umějí, ovšem jen v rámci možností. O jejich mezích vypovídá, že v druhém únorovém týdnu, tedy 14 dní před výpovědí, museli na Donovalské alespoň přechodně přijmout klientku, oběť domácího násilí se třemi malými dětmi, protože jinde v Praze ubytování nesehnala.

Pražský magistrát – navzdor slibům radního Janečka, neposkytl do půle února byt žádný.

Samotné o. s. Společnou cestou hodlá momentálně pokračovat v poskytování odborného sociálního poradenství. O službu, mj. v souvislosti s dopady hospodářské krize začal stoupat zájem už v závěru roku 2008. Výpovědí každopádně přichází vniveč po dlouhá léta budovaná komplexnost, s níž byly služby „pod jednou střechou“ poskytovány, i důvěra těch, kdo je přijímali. Rodiny, které se dostávají do tísně, jež je přivede do azylového domu, nepotřebují „jen“ střechu nad hlavou, ale zorientovat se v nepřehledné síti zaviněných i nezaviněných problémů finančních, problémů s výchovou a vzděláváním dětí aj.

Kontexty sociální práce v Praze

Celý případ vrhá ostré světlo na neprovázanost, ne-li rovnou chaotičnost systému sociálních služeb v Praze. Praze chybí komunitní plánování, které mapuje potřebnost jednotlivých sociálních služeb. Kapacita míst ve zdejších azylových domech pro matky a rodiny s dětmi je kritická, a tak azylový dům na Donovalské rozhodně nepředstavuje nadbytečný luxus. O. s. Společnou cestou zaslalo v té věci připomínky na zasedání sociálního výboru magistrátu 26. 1. „Co my už víme dávno, oni zjišťují až teď – místa opravdu nejsou a poptávka narůstá. Co se stane, až skončí jeden z největších azylových domů tohoto druhu v Praze s kapacitou 65 lůžek?“ podotýká k tomu vedoucí sociálně aktivizační služby azylového domu Iva Poláčková.

Sám ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas se ve své odpovědi adresované vedení azylového domu svěřuje s tím, že se mu „nepodařilo v dostupných dokumentech nalézt údaje o potřebách odpovídající cílové skupiny (tj. matek, resp. rodin s dětmi) … a není to možné vyčíst ani ze Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb hl. m. Prahy na r. 2009.“

A tak lze lehce a fakticky bez náhrady likvidovat jednoznačně potřebnou sociální aktivitu.

Kdo se umí postarat?

 Práce Společné cesty v azylovém domě si přitom cení i skalní členové ODS. „Jako členové ODS jsme oceňovali, že právě na území Jižního Města je provozován ‚soukromý‘ azylový dům, jehož schopná ředitelka si dokáže sehnat peníze nejen od sponzorů, ale i z evropských fondů a přitom vykazuje nesrovnatelně lepší výsledky než obecní azylový dům. Jen díky tomu jsme mohli s klidným svědomím… zrušit obecní azylový dům, a tím docílit úsporu cca 3,5 milionu Kč ročně,“ rozhořčuje se na své spolustraníky bývalá dlouholetá přednostka sociálního výboru zastupitelstva Prahy 11 I. Kočvarová. To bylo ovšem v době, kdy Jižnímu Městu vládla středopravá koalice ODS, ODA a později Kaslových Evropských demokratů. Dnešní radu Prahy 11 tvoří koalice části zdejší ODS a ČSSD, tedy jakási místní varianta opoziční smlouvy.

Ukazuje se, že účelové spojenectví tohoto typu generuje stále agresivnější varianty normalizačních neduhů, mj. pohrdání prací občanských iniciativ a nerespektování vlastního volebního programu. A tak kdo chce v malém okusit ducha někdejší husákovské normalizace, nechť se chvíli angažuje v zápase na straně SOS-azyl a Společné cesty. Pozná frustraci těch, kdo přišli s jednoznačně prospěšnou službou, tedy „umějí se postarat“ – a kterým státní orgány pohrdavě berou střechu nad hlavou, pod kterou to tak dobře uměli.

18. 2. 2009