Mezi starověkými literárními památkami celého světa nenajdeme tradici, která by nějakým způsobem nevyužívala motiv triády. Číslo tři nebylo ve starověku vnímáno jako pouhé určení kvantity umožňující kupecké počty. Neslo v sobě symbolickou hloubku a vyjadřovalo specifickou kvalitu. Mnoho z tohoto významu je dnes pozapomenuto, jak trefně konstatuje Adolf Novotný, autor slavného Biblického slovníku: „V tomto čísle byla obsažena od pradávna zvláštní symbolika, nám však už ne dosti průzračná.“ Stačí se na okamžik začíst do číselné mystiky kabalistického spisu Sefer Jecira, abychom pochopili, jak ploché a nevýrazné je naše dnešní pochopení triády.
Přesto nás stín starověké trojice dodnes provází, ať už v tradičních lidových pohádkách a baladách, nebo v jejich popkulturních ozvěnách. Vnímáme, jak se trojitě opakovaný děj v gradaci stává naléhavějším a vyjadřuje osudovou nutnost. Také předměty a postavy vyskytující se v trojicích, přitahují pozornost čtenáře, který nemá přehlédnout jejich zvýrazněný význam. Ani biblické texty nezůstávají stranou a nacházíme v nich celé spektrum trojičních motivů. Noeho tři synové reprezentují počátek nového lidského pokolení, obnovujícího po potopě dílo stvoření (1M 6,10). Tři dny je lhůta Jonášova transformativního pobytu v břiše veliké ryby (Jon 2,1) i Ježíšova setrvání v hrobě (Mk 8,31). Vpravdě baladický rozměr má Petrovo trojí noční zapření Ježíše, sečtené a zakončené zvukem kohoutího kokrhání (Mt 26,34). Vědomí symbolického významu trojice pak bylo silnou inspirací pro vykladače Písma, jak můžeme pozorovat například v bohaté vykladačské invenci zaměřené na tři dary, přinesené narozenému Ježíšovi mudrci z Východu (Mt 2,11).
Nejzásadnější trojina Písma je ale nakonec paradoxně ta, která v samotném biblickém textu zůstává pouze nezřetelně naznačena, a která byla domyšlena a doformulována až v složitém a nejednoznačném procesu teologie rané církve. Je to trojice Božích osob. Irenaeus z Lyonu, Tertullián, Origenés a další myslitelé prvních křesťanských staletí dokreslili naznačené trajektorie biblických textů a rozpracovali je do převratné trojiční teologie, která od té doby patří k základním kamenům křesťanství. Pro tuto chvíli ponechme stranou, do jaké míry byla jejich myšlenková práce v souladu s intencí Starého a Nového zákona a kde už spíše vstoupila na nejistou půdu metafyzických spekulací. Faktem zůstává, že nauka o Trojici se v dějinách osvědčila jako neobyčejně inspirativní a podnětný prvek.
Mezi její hlavní přínosy pak patří účinná obrana proti lidské tendenci sevřít Boha do jasné a vyčerpávající definice. Tam, kde důsledně monoteistické pojetí Boha svádí k jeho přetváření v jakousi mystickou modlu, trojiční nauka vnáší trvalý průvan a pohyblivou neposednost. Uchovává tak vědomí, že v každém našem poznání Boha vždy zůstává cosi nedořečeného a nedomyšleného. Že jednotu a jedinost Boží nemáme k dispozici jinak, než právě v mnohosti projevů a charakteristik, do kterých se vtěluje.