Mt 2,13-14
Zoufalci na útěku. Strastiplné putování z trosek domova do bezdomoví. Za sebou krev násilí, černý kouř spáleniště, hrůzu genocidy, před sebou nejistou vyhlídku na holý život. Běženci války, se kterou si nikdo neví rady. Běženci války, se kterou si nikdo nechce vědět rady.
Neznamená to, že žijeme ve světě, kde lidé (a lidství) budou k zastižení čím dál víc na útěku? Nemáme nahlédnout, tváří v tvář těmto Kristovým maličkým, že to nejdůležitější, člověku nejdražší a životu nejcennější začíná bloudit bezdomovím? Nepředznamenávají houstnoucí zástupy uprchlíků, že nám z života a světa nezadržitelně prchá důvěra v dobrotu, solidaritu, spravedlnost, smíření a možnost nápravy? Nezbývá nám už jen úděs a pocit bezmoci, na chvíli snad zahnaný zamáčknutým vypínačem televize?
Kolik andělů ještě bude muset přijít se svým antievangeliem „… vstana, vezmi děťátko i matku jeho, a utec…“? Kolik poslů zpráv o tom, že jediná cesta dál vede skrze útěk, se dostane ještě ke slovu? A kolik nás ještě čeká zpráv o ubitých dětech, znásilněných matkách a hrůzou zešílevších otcích?
… od nepřátel puzení, s matkou utíkání… zpíváme ve staré písni – a až nám běhá mráz po zádech, jak děsivou aktualitou se ta slova stávají. A možná se chce člověku do rezignovaně zbožného povzdechu – vidíte, nic nového pod sluncem.
Anebo… snad právě tohle něco znamená, že i Spasitel světa se hned na začátku svého příběhu zařadil do zástupu uprchlíků bez domova? Že první kroky Pravdy a Lásky míří na cestu utečenců? Že vysvobození přichází jako blízkost toho, který nemá, kam by hlavu složil? Znamenáli, pak nás ovšem anděl zve k důvěře, že nemusíme jen zůstávat ochromeni tím, co člověk hnusného dokáže. Neboť tak, jak příběh prchajícího Krále králů pokračuje, smí se do nového roku odvážit i naše důvěra – když prchají otcové, matky i děťátka, když nezadržitelně utíká ze světa lidskost, milosrdenství, příležitost k nápravě, lze skrze příběh Ježíšův vidět přece jen o krok dál: k milosrdenství, svobodě, pokoji a pravdě, které už vykořenit a vyhnat cele nepůjde.