ŠMAHEL, František, Jan Hus, život a dílo; ARGO 2013
Františka Šmahela se dobře čte. Její odborné historiografické kvality nedovedu posoudit, ale je mi sympatická autorova zdrženlivost tvrdit něco, o čem prameny jednoznačně nesvědčí. Jestliže se přece v následujících řádcích nad třemi místy jeho knihy pozastavuji, činím tak z pohledu bohoslovce (trochu neskromně řečeno), který od historika ostatně nelze očekávat.
Má první poznámka se týká textu na str. 156: „Husův vnitřní svět se v těchto letech stále více promítal do jeho soukromé korespondence. Ve zmíněném již dopise příteli a tehdy také rektorovi, Křišťanovi z Prachatic, z jara roku 1413 čteme v jeho úvodu pozoruhodnou větu: ‚O rozkolu v národě nevěřím, že by se dal urovnat, protože se musí naplnit proroctví Kristovo, který nepřišel uvést pokoj, ale meč, aby tak oddělil otce od syna, matku od dcery atd.‘ Kde se vzal jeho pesimismus takřka apokalyptického rázu? Dříve sice také ve Wyclifových stopách odděloval zrno od plev, to však jen v záhrobní perspektivě. Nyní jako by v Husových představách nastávala doba, kdy by se o ryzí víře božího zákona mělo rozhodovat mečem.“ – Pokud Františku Šmahelovi správně rozumím, domnívá se, že Hus zde připouští možnost násilného, ozbrojeného konfliktu. A jako by sám ve jménu Kristově meč pozvedal. Jsem přesvědčen o tom, že taková myšlenka byla Husovi naprosto cizí. Zcela jistě rozuměl slovu o meči v původním obrazném kontextu, jak je zachycen v 10. kapitole Matoušova evangelia. Ježíš zde své učedníky vysílá, aby kázali jeho evangelium. Upozorňuje je, že se při tom setkají s nepřijetím, odmítnutím, ba odporem a násilím. Evangelium, dobrá Boží zpráva (o odpuštění, smíření a pokoji), nepovede (hned) k pokoji, nýbrž ke konfliktu. Meč je obrazem bolestného rozdělení napříč rodinami, napříč národem. Husův citát podle mého mínění dokládá jeho prohlubující se vědomí, že reformní myšlenky nebudou získávat jen další příznivce, nýbrž narazí na nepřátelství, které se nenechá přesvědčit. Hus nevolá do zbraně, nýbrž se pokorně smiřuje s tím, že jeho zápas za pravdu evangelia bude bolet.
Druhá poznámka míří k větě pronesené Františkem Šmahelem jakoby mimochodem během líčení posledních chvil Mistra Jana Husa (str. 217): „Hus po marných pokusech něco říci poklekl, sepjal ruce a modlil se k svému nanejvýš spravedlivému soudci, který ho, jako tolik jiných před ním a po něm, měl nechat na holičkách.“ – Zdá se jasné, co tím Šmahel chce říci: Hus se modlil ke Kristu, milostivému Bohu a Pánu, ale Kristus ho zradil, vydal ho do rukou katů, nechal ho potupně zemřít. Je to jistě pohled, který nejspíš sdílí mnoho (většina?) našich současníků. Ale je na pováženou jej takto do příběhu vložit, neboť je pohledem silně hodnotícím a – domnívám se – nepřípadným. Nevíme, jak a za co se Hus modlil. Nevíme, zda on sám Kristu vyčítal, že ho nechal na holičkách. Spíše se mi zdá, že až do poslední chvíle byl Hus přesvědčen o tom, že je Kristus na jeho straně, že za ním stojí. Hus se přece neobával své (fyzické) smrti tolik jako toho, že by zradil poznanou Kristovu pravdu. Myslím, že Husovu smýšlení by spíše odpovídalo, že Kristus mu dal sílu jít až do konce, Kristus jej podržel, doprovodil a v eschatologickém smyslu zachránil.
Třetí a poslední má poznámka reaguje na následující slova (str. 232): „Čeští evangelíci, jak se zdá, ztrácejí krok za krokem své dějinné zakotvení. O Husa již takřka přišli. Katolíci jim ho snadno uzmuli, ale sami si ho neponechali, mají přece svého Jana Nepomuckého a nespočet mučedníků, kteří rovněž zemřeli pro víru.“ – Tento Šmahelův pohled, domnívám se, by nám evangelíkům měl stát za důkladnější reflexi. Zdá se, že vychází ze zavedeného a historicky jistě oprávněného názoru, že české evangelictví je definováno opozicí vůči římskému katolicismu. Jestliže se tedy římští katolíci ujmou Husa, znamená to, že jej čeští evangelíci ztratí. Je otázkou, zda se současná evangelická identita (ještě) drží tohoto schématu. Již před řadou let se evangelíci s katolíky dokázali dohodnout na vzájemném uznání křtu a před nemnoha lety Českobratrská církev evangelická rozhodla ve svých řádech nabídnout propůjčené členství členům jiných křesťanských církví. Římský katolík se tak může stát evangelíkem, aniž by opustil svou mateřskou denominaci. V této logice by tedy Hus mohl zůstat součástí evangelického dějinného zakotvení, ač objeven a do značné míry uznán katolickou stranou (vzhledem k Husovu pojetí církve myslím, že plné uznání či dokonce rehabilitace z římsko‑katolické strany nehrozí). Mám tedy dojem, že evangelíci o Husa nepřišli, nýbrž se ho spíše sami vzdali. Živý husovský étos se z evangelického povědomí vytrácí. Proč tomu tak je? Snad se stydíme, že si husitství přivlastnili a po svém přebarvili za totality komunisté? Anebo se stydíme, že po pádu totality převládl pohled na husitství jako éru kulturní destrukce? Anebo jsme podlehli postmodernímu rozmlžení pravdy? Hledat ji a zastávat nás už nezajímá a nepálí?
6. února 2015