Nepřetržité televizní zpravodajství ze zatopených oblastí nám nabídlo bezpočet svědectví o tragédiích většího či menšího rozsahu. Některé záběry ohromují a fascinují, jiné se stávají znamením, jako např. pohled na vchod do metra na Palmovce naplněný až po okraj vodou. Obyvatelé Libně, z nichž mnozí byli evakuováni, na něj jistě dlouho nezapomenou. Schody a zábradlí zmizely pod vodou. Nelze seběhnout dolů, zamířit na nástupiště a počkat na vlak. Pravidelný rytmus příjezdů a odjezdů ustal, jízdní řád se zastavil, zavalen temnou a neprostupnou masou vod.
Až po okraj zatopený vchod do metra se stal znamením vykolejení řádu, toho řádu, který platí mezi lidmi a funguje díky technické civilizaci, ale konečně i řádu, který panuje v přírodě. Přírodní řád má být člověku přínosem a pomocí, jak připomíná první noemovská píseň:
Setba i žeň a chlad i žár
léto i zima a den i noc
nikdy nepřestanou po všechny dny země. (Gn 8,22)
Vody tekoucí spořádaně v korytech řek z tohoto řádu vystoupily a my zas těžce přivykáme poznání, které mají zakódovány všechny přímořské země, že voda je hrozivý živel a může zničit vše, co člověk stavěl a budoval po dlouhé generace, delší než stoletá či padesátiletá voda. Kde je ostatně psáno, že dvousetletá voda nepřijde za měsíc či za rok do ulic zas? Třeba, aby se podívala, jak jsme se zařídili a jak dlouho nám vydržela solidarita, která se mezi lidmi vzmáhá a jejíž stav je zatím – naštěstí – nepoměrně vyšší než stav hladiny vody na českých tocích, veletocích a jezerech.
Úvaha nad první písní – nad písní o řádu mezi lidmi a řádu přírodních dějů nás vede k zamyšlení nad moderními znameními. Může se stát, že některá znamení a symboly nám připomenou, že znamení se nás bezprostředně týkají – jako je znamení zatopeného vchodu do metra, zatopeného řádu mezi lidmi, řádu propleteného s technickou civilizací. Samotná znamení jsou však slabá. Až díky našemu uvažování se nám některé symboly mohou stát výzvou k pomoci, k solidaritě, k rozpoznání, že to, co člověk vynalézá a koná, má být pomocí a službou druhým. To je to první – jde o solidaritu, o rozmanitý druh pomoci.
2.
Nejen písně, vlastně celý příběh o potopě ovšem posluchačům připomíná nepravděpodobnost toho, že by se zkušenost s katastrofou mohla stát výzvou k solidaritě pro všechny: pro všechny Pražany, pro všechny lidi malých vesnic i větších osad a měst. Nepřekvapuje to, vždyť i příběh o Noemově arše, příběh o záchraně ze záplavy násilí, slyšela tenkrát v babylonském zajetí také jen část Izraele.
Někteří Izraelci zůstali v Jeruzalémě, někteří splynuli s babylonským obyvatelstvem a žili mimo společenství Izraele. A sám Izrael představoval jen zlomek babylonské říše. Někteří lidé totiž zůstanou jen v půlce cesty a nepomohou ani modlitbou, ani penězi. Stanou se jen fascinovanými diváky, protože katastrofa má fascinující moc. Zvědavci jsou puzeni neodolatelnou touhou „být u toho“, vidět spoušť a hrůzu, a zároveň pociťovat bezpečí a slastně trnout.
Člověka to vábí – pociťovat opuštěnost uprostřed živlů a zároveň žít s vědomím a hrdostí těch šikovnějších – podívejte, já jsem přežil. Zvědavci zůstávají soustředěni na sebe a své slasti. A propad do zvědavosti se mohl stát osudným právě Izraeli v babylonském zajetí.
3.
Proto slyšíme z noemovských písní třetí závažnou věc – jde o vyzbrojení a povzbuzení. Uprostřed záplavy národů, uprostřed záplavy násilí, uprostřed záplavy vlastních selhání slyší Izrael příběh o potopě. Příběh o záchraně. Příběh vyzbrojující k pomoci. Člověku dává poznat jeho váhu a důležitost – důležitost každého jedince. Právě o důstojnosti každého člověka zpívá druhá noemovská píseň:
Kdo prolije krev člověka,
toho krev bude člověkem prolita,
neboť člověka Bůh učinil,
aby byl obrazem Božím.
Vy pak se ploďte a množte,
hemžete se na zemi a množte se na ní. (Gn 9,6–7)
Píseň zněla v záplavě násilí – platí pro každého, má ji slyšet každý. A co si v záplavě zvůle a násilí říká např. vojenský velitel či král? Zpívá o něčem jiném než noemovská píseň. Král či generál zpívá o tom, že lidé jsou jen vojáčci, čísla, šedivé řady bojovníků. Jakou váhu má nemocný, dítě, žena? Pro někoho je to jednoduché počítání: schopen – neschopen. A neschopní jsou k ničemu.
Doprostřed katastrofického ječení a křiku a odepisování neschopných zazní píseň o hodnotě života, o hodnotě jedince: člověk má být obrazem Božím.
Proto všichni vladaři slyší varování: lidská krev nesmí být prolita, člověk má důstojnost boží. Je to skutečně varování, nikoli rozkaz pro soudce či pro kata. Varování pro vysoce postavené i pro naprosto neprivilegované: „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita.“
Člověk není nula. Ani poslanecká imunita člověka neopravňuje k tomu, aby žvanil a svým žvaněním, sliby, které nikdy nevyplní, dával najevo své pohrdání lidmi. Ani po skončení záplav nemá poslanec či senátor svým jednáním co zahanbovat a štvát ostatní a bez uzardění využívat svých práv i privilegií.
Takovou noemovskou píseň by měli slyšet všichni žurnalisté a televizní či rozhlasoví redaktoři, kteří se spolupodílejí svými komentáři na růstu blbé či nadějné nálady. Noemovská píseň v babylonském zajetí byla písní burcující k naději a solidaritě, vyučovala důstojnosti – umožňovala rozpoznat, že člověk není nula, onuce, ačkoli se tak někdy sám chová.
Rozhodně pak píseň o důstojnosti člověka nezpívá o pomstě. Píseň o pomstě si před potopou zpíval, ba přímo vyřvával jistý Lámech a zvráceně se z pomsty, z bezbřehého ničení radoval. Jeho píseň souzní s škodolibou radostí rabujících, kteří se hojí na neštěstí druhých, kdežto noemovská píseň je písní o pomoci a o hodnotě života.
4.
Poslední noemovská píseň zpívá o smlouvě a duze:
Toto je znamení smlouvy,
jež kladu mezi sebe a vás
i každého živého tvora, který je s vámi,
pro pokolení všech věků:
Položil jsem na oblak svou duhu,
aby byla znamením smlouvy
mezi mnou a zemí.
Kdykoli zahalím zemi oblakem
a na oblaku se ukáže duha,
rozpomenu se na svou smlouvu
mezi mnou a vámi
i veškerým živým tvorstvem,
a vody již nikdy nezpůsobí potopu
ke zkáze všeho tvorstva.
Ukáželi se na oblaku duha, pohlédnu na ni
a rozpomenu se na věčnou smlouvu
mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem,
které je na zemi. (Gn 9,12–16)
Vede nás ke čtvrtému zásadnímu rozpoznání: Hospodin netrestá katastrofami. Můžeme to říci i jinak: píseň upozorňuje, že Hospodinova smlouva není neplatný cár zkrachovalé cestovní kanceláře, která neplní své závazky. Jde o smlouvu, jejíž dobré důsledky stále pociťujeme, pokud ovšem různá znamení a výklady písní nepovažujeme za blábol.
Hospodin netrestá katastrofami ani lidi nespravedlivé, ani spravedlivé. V logice tohoto pohledu zůstává Ježíš, když říká, že Bůh sesílá dobrý déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Smlouvou se Bůh zavazuje, že již nikdy neužije katastrofu jako nástroj trestu. Duha je toho znamením. Potomci Noeho proto nesmějí chápat přírodní katastrofu jako Boží trest.
Píseň a celý příběh o vysvobození nám připomíná, že lidské násilí nelze zlikvidovat katastrofou, zabitím. Byla by to pošetilá strategie, vzkazuje nám sám Hospodin, když přiznává svůj neúspěch. Noemovy děti se totiž nestaly po katastrofě a soudu bezhříšnými anděly, katastrofa je nezměnila. Utrpení nepročišťuje člověka – ačkoli se to tak někdy říká. Spíše je pravdou, že utrpení je k pozoufání a člověk musí být pročištěn něčím větším než je utrpení. A pak i to utrpení s Jobem či prorokem Jeremiášem člověk unese, ačkoliv je tvrdě trápen bolestí a třeba i umírá a jeho stopa se ztrácí, stává se nezvěstným.
Noemovské písně nám připomínají, že utrpení ani smrt nemají poslední slovo. Smrt nemá poslední slovo – snad proto, že neumí mluvit. Umí bolestně vyděsit, ale mluvit ne. A mluvit neumí ani valící se voda ani oheň či větrná smršť. Takové živly dovedou vyvolat obavy a děs. Zasaženého člověka znehybní a zmrtví – to nelze popřít. To byla zkušenost i starověkého člověka. Noemovská píseň nám však připomíná, že proti katastrofám stojí duha.
5.
A to je pátá záležitost: duha stojí nade vším a pro všechny. Oblouk duhy rozklenuté nad zemí i oblaky má naznačit protiváhu všem valícím se katastrofám. Duha ovšem nedokáže víc, než být jen znamením, odkazem. Je to křehká záležitost. Duha je příslibem smlouvy, která vede a vyzývá k solidaritě, pomoci a vděčnosti. Noemovská píseň o duze připomíná, že smlouva je určena všem lidem. Hospodin je přítomen všude tam, kde se v jeho jménu shromáždí dva neb tři, dvacet či třicet, dvěsta či třista – na počtu nezáleží. Je to smlouva pro celé tvorstvo, proto je věčná, časově neomezená. Platí věřícím i jejich nevěřícím vrstevníkům, věřícím i nevěřícím žurnalistům, poslancům, spisovatelům i redaktorům, řidičům tramvají i sestřičkám v nemocnicích – a na těch posledně jmenovaných se stává srozumitelným její jádro: lidská aktivita, práce a každé úsilí se smí stát pomocí druhým, službou – požehnáním. Linii požehnání pak sleduje abrahamovské pokolení.
Máme se připojit k noemovské písni zpěvem nových písní. Mají je slyšet ti, kdo přišli o všechno, i ti kdo jsou nachystáni k pomoci. Máme je zpívat v naději, že se jejich rytmem rozhýbou i ti, kteří zatím netušili, že nějaká smlouva existuje. Duha je té smlouvy znamením a klene se nade vším a pro všechny.