Rozhovor s nedělním malířem Ladislavem Špontákem z Kadaně
Láďo, psal jsi mi, že jsi našel nějakou novou práci.
Dělám na kolejích, traťovýho dělníka u Kadaně. Na trati Kadaň – Kaštice, Kadaň – Kadaňský Rohozec. Vyřezáváme keře a stromy, co překáží ve výhledu, a co de do trati. Podle vyhlášky OP16 musíš mít do určitý vzdálenosti od kolejnice všechno vyřezaný.
Máš na to motorovou pilu?
Ne, jenom toho malýho kapra.
Předtím jsi byl dlouho nezaměstnaný?
Záleží, co je dlouho. Někdo nedělá deset let a je to pro něho krátká doba… Sháněl jsem práci asi tři měsíce. Dělal jsem u jedný firmy ve skladu, a oni mě nabrali a ten den mi přinesli smlouvu a rovnou i výpověď. Naposledy jsem dělal u závodních koní nahoře v horách a pak víceméně zadarmo nebo jenom za stravu na jednom statku u koz. Protože jsem myslel, že se jinak doma oběsím. Když je člověk bez práce a bez peněz, tak to je těžký. Spíš mně šlo o jakousi rehabilitaci nebo o psychoterapii, abych úplně nepad’ někam dolů. Navyknout si chodit pro podporu a zpět a čekat zase měsíc – to je o ničem.
Taky jsi pracoval jeden rok v K-centru.
Jo, to jsem dělal. A víceméně už bych se tam nevrátil, protože tady na těch kolejích dělám s férovými chlapíky, jsou to upřímný lidi, není tam žádná faleš. V Káčku byly problémy s vedoucími. Vládla tam jakási byrokracie. Znám tam ale taky výborný lidi, výborný doktory, čistý lidi.
A práce s klienty ti seděla?
Jo, to jo. Občas za mnou přijdou ještě teď osobně. Jsem strašně rád, že jsem pomohl asi deseti lidem. Převážně to jsou holky, který už nefetujou a které mi řekly: „Díky ti, že jsi nám řekl: vyhýbejte se tomu prostředí, nechoďte do hospody, kde máte ty svý kamarády, ty svý bejvalý, změňte všecko, i ty účesy, i tu módu, zkuste bejt někdo úplně jinej.“ Za prvý člověk obohatí sám sebe. A dostane se z vyrytý koleje. Aneta mi vyprávěla, že toho na mou radu nechala. Byl jsem strašně rád, že holka, která měla zničenej život, každý dítě s jiným feťákem, každej feťák šest sedm let po kriminálech, ona na tvrdých drogách, neměla kde bydlet, nedodělala školu, ztrácela hodnotu svý osobnosti, nedávno jsem ji potkal a… ona mě obejmula a řekla mi: „Já sem tomu nevěřila, že se ještě vdám. Někdo vo mně stojí. Budu mít miminko.“ Sdělila mi to, jako by to říkala holka holce, nebo jako by to říkala tátovi.
A co ti, kterým není pomoci?
Nejhorší je, že ty lidi nevidí důvod, proč se toho zbavit. Život s drogou jim přináší radost a štěstí. Bez drogy je to utrpení a strádání. Nejlíp se léčí takový ti feťáci, jako jsem byl já, který padli úplně dolů, takže jde o život, ty už pak poznaj, že aha: už je zle, kurva, nemám kde bydlet, rodiče nemám, nikdo mě nechce, pozná, že je na ulici sám, začne shánět peníze, kradením to taky furt nejde, drogy stojí hodně peněz, jídlo taky. Tak postupně přestávaj. Pak jsou šťastný, že můžou normálně žít. Takový, co s tím začínaj, s tou trávou, ty sou nejhorší, oni ti řeknou: „to není fetování“, ale přitom je to halucinogen jako bejk. Kolikrát to jsou takový jízdy, že to není ani po perníku.
Ta rada změnit úplně způsob života plyne z tvé vlastní zkušenosti?
Já jsem to tak udělal. Nebo spíš jako Pánbůh. Dostal jsem se k tomu, že jsem uvěřil v Boha. Prostě jako bych byl slepej a jako bych se nechal někam vést, potmě jako by mě někdo ved’. Najednou jsem zjistil, že mě baví úplně jiný věci, ke kterým jsem měl dříve odpor, a přitom jsem je nikdy ani nezkusil. Rozšířilo se mi vědomí. Zkusil jsem si najít nějakou činnost. Jít si zaběhat, namalovat si přírodu, nebo jezdit na kole. Začal jsem mít jinej život a začal jsem to vyvažovat a soudit. Zjistil jsem, že je špatný bejt furt na stejný úrovni: furt bejt zfetovanej, chodit do jedný hospody, vidět ty samý ksichty. To je už debilismus. Ten Bůh mně ukázal odvahu a sílu jít někam dál. V Kadani jsem se skamarádil s různými věřícími, kněžími, faráři, se sestrou Theodorou. Ti mi pomohli, díky nim to začalo. Našel jsem lidi, co nežijou nějakým biblistickým životem pro peníze, ale vidí smysl v životě pro druhý. V tom světě jsem se trápil natolik, že se ani nedivím, že jsem dělal někde támhle bůhvíco…
Jak dlouho jsi byl na těch drogách?
Víš, já nerad mluvím o drogách. Mě to už vůbec nezajímá. Je to věc, kterou tajím. Už mě to celkem otravuje. Dneska je tady těchhle rozhovorů v médiích spousta. Trh je přesycen chytrýma narkomanama. Je blbost říkat, že jsme byli debilové, že jsme to brali, a teďka jsme chytráci, že to neberem’. To není pravda. Člověk se potřeboval dostat za hranice vědomí, obětoval tomu kus zdraví. Já to neberu jako nějakou velkou výčitku v životě. Já si myslím, že mně to něco dalo. Nikdy jsem tak o sobě nepřemejšlel, jako pod tou drogou. Je zase pravda, že člověk o něčem přemejšlí, ale nekoná to, ztrácí kontrolu nad sebou. Ty něco chceš, ale děláš pravej opak. Ty chceš doprava, a jdeš přitom po levý straně. Nakonec to beru spíš jako zkušenost špatnou.
Jak ses k tomu dostal?
Za komunismu jsi měl takovej koridor vyhrabanej a v tom jsi musel bejt. Já jsem vyrůstal na sídlišti. Jezdil jsem v pět ráno na učiliště, vracel jsem se večer. Bylo to strašně únavný, takže ty drogy mně pomáhaly. Ty drogy jsou takový pokušení, že kdo tomu neodolá, je blbec, ale to může říct jenom ten, kdo o tom opravdu něco ví nebo kdo už to dávno zkusil. Nemůžeš se narodit a hned si říct: ahá, tak kouření škodí zdraví, tak nebudu kouřit. Já to neberu jako životní tragédii. Dokonce si myslím, že jsem ani neměl nijak velký problémy s tím toho nechat.
To říkáš teď, když ses z toho dostal.
Drogy ti vyvolávají různý duševní choroby, psychický poruchy. To je známá věc. Když člověk trochu přemejšlí, tak si řekne: přece nebudu chodit a schovávat se před autama, nebo mít každou chvíli toxický psychózy z toho, že tě chce někdo zabít, nebo mít nepříjemný stavy, že někdo po tobě jde. Není to dobrý. Je pravda ale, že jsem to zjistil asi až za deset let. Byly tam určitý přestávky, když jsem nebral rok nebo dva, byly tam pokusy o abstinenci. Někdy jen měsíční. Nechci to rozpitvávat.
V kriminále jsi abstinoval?
No, tam jsem abstinoval. Ale mohl jsem mít, nebyl to zas tak velkej problém. Bylo tam celkem fajn. Vzpomínám na kriminál rád. Celkem tam byla legrace, i když to chvílema bylo drsný. Člověk si stejně pamatuje jenom to dobrý nebo to lepší.
Dal by se drogový zážitek považovat za náboženský zážitek? Dejme tomu negativní náboženský zážitek.
Já bych řek, právě že jo. Já jsem to měl strašně dlouho. Náboženský zážitky tam byly dost veliký. Já se už ani nemohl pořádně nafetovat. Po perníku ta chemie ti vybudí mozek natolik, že pak už čucháš ďábla za dveřma. Někdo zaťukal, nějakej kluk, a já už to bral jako boží trest, že mi tam Bůh posílá ty špatný lidi, který nechci vidět. Kolikrát se tam odehrávají takový věci, jako by tě to vodilo. Ale zase nevím, jestli to není nějaká schizofrenie. Jednou mě v Kralupech napadlo jít na panelák na střechu… a teď jsem slyšel v sobě hlasy, že jestli mám silnou víru, tak dokážu běhat po mracích, že když nevyskočím, tak že jsem slaboch a nikdy nic nedokážu… Už jsem byl na schodech.
Kolikrát seš po drogách jako ve stavu beztíže. Seš tak blízko k Bohu, přijdeš si střízlivej, ale přitom seš nahulenej jako kráva, to nerozeznáš, vnímáš všechno jako normálně a myslíš si, že to tak je. I normálně tak uvažuješ. I potom tak uvažuješ. Ale když o tom pak přemýšlíš střízlivej v globálu, plošně, tak si řekneš, to je přece píčovina, protože proč bych zrovna toho Boha měl vidět, když jsem nakouřenej jako kráva. Proč ho teda nevidím normálně!
Není tedy droga něco jako plod ze stromu z ráje? Mít hadí poznání. Být jako bůh.
Všechno má svý účinky. Dáš si čokoládu, má to příjemný účinky, zasouložíš si, je ti dobře, nažereš se, je ti taky dobře… furt chceš jenom, aby ti bylo dobře. Já jsem přes tu víru odhalil, že když mám všeho míň, tak že je mně líp. Že si všeho víc vážím, ať je to láska, nebo peníze, nebo jídlo, nebo domov.
A mohl bys tu zkušenost s drogou popsat taky věcně?
Prostě po tom děláš věci, který normálně neděláš. Všechno má velký obrátky. Normálně si deš rád zaběhat, a teď najednou běháš po okolí tři dny. Máš obrovskou sílu. Spoustu energie. Maluješ tejden v kuse. Rozebereš ten obraz do puntíku. Všechno má smysl. Je to pěkný. A pak zjistíš za čtyři pět let, že deš dolů. Cejtíš tu slabost a vyčerpanost. Máš v sobě nečistoty, játra sou v prdeli. Jenže se ti už z toho nechce.
Záleží taky na tom, co fetuješ. Třebas ty opiáty jsou perfektní. To si přijdeš normální, ale jseš takovej vybuzenej. Tráva je u mně šit. Je mi po ní psychicky zle. Po dobrým perníku mi bylo fajn. Zase když jsi ho přepísk’, tak ti bylo zle. Ten meskalin je taky dobrej. Měl jsem skoro všechno, nebo podobný nebo příbuzný látky. Neměl jsem kokain nebo heroin, ale měl jsem brauna. Samosebou LSD.
Četl jsi Pelcovy povídky. Nějaké pasáže se u něj odehrávají v Kadani.
Ne, ne ne. Já nevím, on tam prej snad popisuje nějaký příhody, který vůbec nezažil, ale právě příhody o nás, z našich bytů, z naší doby. To jsem slyšel od mých kamarádů, co se s ním znali, a chtěli mu rozbít hubu. Byl to nějakej mazlíček, kterej absolutně nikdy neviděl nějakou drogu, kterej si tak maximálně sedl do hospody na dvě na tři piva. V tý době to nebylo jako teď. Teď se o drogách mluví. V tý době se fetoval alnagon. V ruským alnagonu bylo dvacet miligramů kodeinu, a my jsme to šoupali do sebe po bednách. Já vlastně fetoval od nějakýho osmesátýho prvního roku. (A začínal jsem ještě dřív, v sedmý osmý třídě jsem začínal čichat čikuli s klukama.) My jsme se všichni znali. Na okrese bylo možná tak třicet feťáků dohromady, i s Ústím možná. Tak mi řekni, kde se ten Pelc tam vzal. Já osobně ho neznám. A prej tam popisuje příhody, který jsou o nás. Já všechny ty kluky z tý starý party znám.
Jaký to bylo v tý starý partě?
Prostě kdo byl největší debil, tak ten byl největší machr. Kdo má víc odsezeno, víc ženskejch. Vyprávěli jsme si zážitky z bytů. Zážitky s děvkama. Někdo s klukama. Mluvili jsme hodiny o všem možným. Nesmysly. Člověk hraje takový divadlo pod tím vlivem, i sám před sebou, že tomu věří. Žiješ s lidma, a nevíš jestli jo znamená ne. Oni to třebas taky sami neví. Každou chvíli jsou jiný. Byl jsem nešťastnej z toho, jak ty lidi byli po těch drogách falešný, jak se změnili. Já začínal bejt ten první falešnej.
Když jsem nedávno přijel do Kadaně, zaregistroval jsem na Kotvě, že ti, co kdysi odsuzovali drogy, v tom teď jedou, zatímco ty žiješ tím nejzdravějším způsobem. Vzpomínáš na starý časy?
Nám říkali bytaři a my jim kotváci. Ty opravdický máničky nás brali. Ale ty „šipky“ co tam byly, nás odsuzovali. Teďkon je to tam sadomáslo. Sami hulí trávu, hrozný modely.
K malování ses vrátil, nebo jsi začal v rámci vlastní terapie?
Já jsem maloval v dětství, dělal jsem základní uměleckou školu. Asi jsem měl být pilnější, víc na sobě pracovat Nikdy jsem nic nevydřel. Víš co, malování, to je dřina i teď. Já se na to vykašlal jako na všechno ostatní. Pak jsem začal malovat pro potěšení, byl to můj koníček. Když jsem byl dost nahulenej, tak jsem maloval tři dny, přišly holky, kluci se se mnou pobavit, já byl v koutě a maloval jsem si. Na všechno jsem říkal: „hm, hm“. V toxický psychóze vidíš svět jinak. Stromy maj, jak se rozvětvujou, takový ostrý geometrický rysy, který normálně nevidíš. Tu přírodu vidíš jasně.
Teď maluju všechno. Začal jsem malovat skutečnost v přírodě. Já v ní cejtím kouzlo jakýhosi až surrealismu, až snovýho vidění. Snažím se učit se malovat. Učím se kresbu. Dělám hlavně temperama, protože na oleje nemám moc prachy. Namaluju něco a řeknu: „To je hnus.“ Pak to odložím, dýl třeba nemaluju. A po čase se na to podívám a pochválím se: „Stejně je to nádhera.“ Vím, že to není tak dobrý. Ale vem si, že nemám žádnou školu, že jsem nevyučenej. Mám velkou radost z toho, že se mi povede nějaká kopie toho Magritta nebo Dalího nebo van Gogha. Vím, že jsem to neobkreslil přes kopírák, že jsem nějaký barvy přece jen dokázal namíchat. Teď dělám většinou podle skic, co jsem si namaloval v létě. Ale měl jsem poslední dobou jakousi nechuť malovat. Zjistil jsem, že bych měl strašnou chuť malovat jako dřív, ale střízlivej, takový ty různý fantazie, geometrický neznámý tvary, nějakých pysků ptakopysků. Něco hezkýho a neznámýho.
Otázky kladl Petr Pazdera Payne