Rozhovor s Janem Němcem, undergroundovým aktivistou, mluvčím squatterského kolektivu Milada.
Jak v současnosti vypadá alternativní scéna, respektive underground v České republice? Existuje něco, co by se dalo těmito pojmy označit?
Rád bych hned na začátek přesněji vymezil pojmy alternativa a underground. Alternativu chápu jako něco, co stále zůstává součástí středního proudu. Je to určitý pokus dát střednímu proudu trochu lidštější tvář, reformovat jej. Pak je tady něco, co označuji jako underground. Underground nevěří v možnost změny zevnitř, ani se o takovou změnu nepokouší. Stojí mimo. Obě tyto varianty se samozřejmě mohou prolínat. Já sám vycházím z freetekno scény a tam právě k podobnému prolínání dochází.
V současnosti se v Čechách dá mluvit zhruba o třech samostatných undergroundových scénách. Za prvé je to zmiňovaný okruh freetekna, které ale trochu ztrácí svou dynamiku a postupně se stává povrchnějším. Druhou scénou je komunita hardcore-punku. Třetí samostatnou scénu pak tvoří neonacistické hnutí. To ale z pochopitelných důvodů představuje zvláštní fenomén.
Zároveň ale platí, že tyto subkultury, podobně jako všechny, které vznikly od padesátých let, postupně odumírají kvůli falešnému pocitu, že by měly obsáhnout co největší počet lidí. Nechaly se zlákat myšlenkou neomezeného růstu. Já věřím tomu, že sice nesmíme být uzavření, ale ani stoprocentně otevření. Jinak se nám stane, že otevřeme dveře někomu, kdo nás nakonec z těch dveří vyhodí. Tohle je právě problém současné freetekno scény, která je plná podnikatelů, kteří se pokoušejí na popularitě žánru vydělat. Přestává to být underground ve smyslu sociálně-politickém a stává se z toho jen extrémní diskotéka. Hardcore-punk si dlouhodobě dává na tenhle problém větší pozor. V létě jsem navštívil festival Fluff Fest a jeho organizace probíhala bezchybně. Nebyla tam žádná kooperace s policií nebo lidmi mimo scénu. Bary, ostraha, jednotlivé stánky, občerstvení – o to všechno se starali lidé ze scény. Žádní nesmyslní sponzoři. Všechno proběhlo bez zbytečných kompromisů.
Dá se v rámci těchto undergroundových scén mluvit o nějakém jejich spirituálním přesahu?
Za léta, která se v tomhle prostředí pohybuju, jsem vypozoroval, že ty, kdo mají kapacitu k určitému nadhledu, stejně žádné omezující škatulky nezajímají. Jeden den je potkáš na reggae akci, druhý den na technu, třetí na metalovém koncertě. Určitá scéna je pro ně jen formou, jak se dostat k něčemu hlubšímu.
Hardcore-punk je ve své většině přísně ateistický. Přesto se ale v jeho rámci objevila v devadesátých letech podskupina zjednodušeně označovaná jako Krishna-core. Jeho inspirací byl hlavně buddhismus a hinduismus. Ti se ale velmi rychle dostali do konfliktu se zbytkem scény a způsobilo to rozkol. U freetekna je to jinak. Původní anglická scéna byla tvořena travellery, kteří usilovali o návrat k starobylejším rituálům za použití moderní techniky. Pokud se tam ale dá mluvit o spiritualitě, pak je to jakási podoba novopohanství.
Co se týká křesťanství, myslím, že ani jedna z těchto subkultur nemá k tomuto náboženství dispozice. To ale neznamená, že se v undergroundu nenajdou lidé hledající přesah za materialistické pojetí světa. U těchto lidí je viditelný respekt ke všem duchovním tradicím, které jdou do hloubky.
V sedmdesátých letech minulého století bylo patrné vědomí určité solidarity mezi tehdejším undergroundem a některými křesťany. Určitě k tomu přispěl také tlak, pod kterým bylo snadnější soucítit s druhými. Mám pocit, že v současnosti se o podobné solidaritě mluvit nedá. Z čeho vychází odpor mladých lidí v undergroundu ke křesťanství? Kde došlo ke změně?
Hlavním důvodem je neopominutelná skutečnost deklarovaného ateismu české společnosti. Většina lidí ani nedokáže rozlišit pojmy víra a církev, a pokud jsou toho schopni, pak církev vnímají jen ve zjednodušujícím kontextu inkvizice, křižáckých výprav … To je postoj, který může mít kořeny v historických skutečnostech, ale chybí mu schopnost rozlišení. Bojím se, že je tady dlouhodobý těžko překonatelný stereotyp, který se týká i lidí z undergroundu.
To ale trochu zní, jako bys vnímal chybu jen na straně většinové společnosti. Nenese na tom vzájemném ochladnutí vinu i církev? Neztratila i církev schopnost identifikovat se s menšinami, byť třeba názorově a kulturně odlišnými?
Tohle asi není tak úplně otázka pro mě. Když se ale ještě vrátím k předchozí otázce: myslím, že situace zvýšeného tlaku vedla lidi do určité míry k větší zřetelnosti v postojích. Většinou jsi věděl, na čem jsi. Do určité míry tak vlastně bylo tehdy snadnější být v undergroundu než dnes. Každý věděl, kde stojí. Dnes můžeš oproti tomu nezávisle lavírovat a většina lidí si myslí, že svoboda je právě tahle permanentní možnost změny.
Nacházíš v současném undergroundu projevy zvýšené sociální citlivosti a zájmu o potřebné? Pokud ano, jakou mají podobu?
V českém freeteknu tento element prakticky chybí. Hardcore-punk je v tomhle mnohem zajímavější. Obsahuje množství aktivit, jako je squatting – což má politický, ale i sociální rozměr. Dalším projevem je hnutí Food Not Bombs. Komunita lidí pravidelně každý týden vaří a rozdává jídlo bezdomovcům. Cílem je poukázat na to, že se peníze ve velkém investují do zbrojení a přitom stále zůstávají lidé bez jídla. Podobný podtext měl i karneval Freedom Not Fear, který nedávno proběhl v Praze. Akce se prezentovala jako maškarní průvod městem, ale hlavním obsahem byl protest proti zvyšující se míře kontroly soukromí. Časově se tato akce kryla s debatou o neonacistickém útoku v Litvínově. Mezi pozvané proto patřili i lidé z romských organizací a Židovské liberální unie. Podařilo se tak vytvořit kontakt mezi anarchisty a lidmi, kteří mají hlubokou křesťanskou nebo židovskou víru. Lidský rozměr toho setkání převážil nad ideologií.
Na závěr jsem se tě chtěl zeptat, jestli cítíš v oblasti komunikace undergroundu s křesťany nějaký potenciál.
Věřím tomu, že ať už jsou naše východiska jakákoli, pokud jdeme po svojí cestě poctivě, ve finále se setkáme. Nemyslím si, že se současný underground s křesťany setká za prvním rohem, ale máme velký potenciál potkat se za tím druhým nebo třetím. Křesťan, který usiluje o odpuštění a porozumění by neměl snahy o tuhle komunikaci odmítat. To samé platí pro underground. Pokud ti jde o skutečně radikální změnu ve společnosti, pak rozumíš i nutnosti vzájemné komunikace.
Připravil Jáchym Gondáš
Slovníček:
Freetekno – subkulturní hnutí, soustředěné kolem ilegálních technoparty pod širým nebem, které se od osmdesátých let minulého století konaly v Anglii a posléze i jinde v Evropě. V Čechách bývá toto hnutí identifikováno především s akcí Czechtek, která byla v roce 2005 rozehnána policií.
Hardcore-Punk – subkultura, která se formovala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století v USA. Navazuje na punkové hnutí, ale přináší do něj nový rozměr zvýšené citlivosti pro sociální, ekologické a politické otázky. Ve své vyhraněné formě zahrnuje veganství, předmanželskou sexuální abstinenci a odmítnutí drog a alkoholu.
Squatting – ilegální osidlování neobydlených objektů. V Čechách fungovalo několik squatů, které zároveň plnily funkci center undergroundové kultury. Mezi nejznámější patřily pražské squaty Ladronka, Zlatá loď nebo nedávno vyklizená vila Milada.
Jan Němec (1980) je aktivním příslušníkem českých undergroundových komunit. V roce 2005 byl mediální „tváří“ Czechteku, v současnosti působí jako mluvčí squatterského kolektivu Milada. Pod jménem RaveBoy vystupuje jako DJ a pořadatel akcí, které přesahují formát klasického koncertu či taneční party a pokoušejí se o prohloubení komunikace mezi jednotlivými scénami undergroundu. Jan Němec je středoškolským učitelem výpočetní techniky.