Eugen Drewermann v knize Tragické a křesťanské (CKD 1997) spatřuje osudový nedostatek katolické teologie zejména v ignorování nevědomého, v absenci zájmu o hlubinnou psychologii, v nedocenění tragického, podcenění působnosti neodvratných osudových sil a v přetěžování jedince morálními požadavky.
Dle Drewermanna problém tragična dobře rozpracovává jahvista v prvých kapitolách Genese, a Job v této linii pokračuje. Apologetickou literaturou a Augustinem je tragické odmocněno. Tridentský koncil v 16. století dovrší neporozumění tragickému svou dogmatickou tvorbou. Teprve Kierkegaardova analýza strachu vede opět k správnému pojímání tragického. Drewermann nás učí rozpoznávat tragické rysy v krásné literatuře. Proto se nespokojíme jen s tragicky osudovým, jak je nacházíme v řeckých tragédiích, a budeme hledat i v raně středověkých eposech, popř. v literatuře reflektující hrůzy 1. světové války (Na západní frontě klid aj.)
Drewermannovy příklady z psychoterapeutické praxe vedou k zvýraznění osudového a tragického v životě člověka v době míru. Zcela přesvědčivě Drewermann odhaluje obludnost podceňování tragického na problému „spravedlivé války“ a vítá, že II. vatikánský koncil uznáním legálnosti vojenské náhradní služby (z důvodu svědomí) alespoň potvrdil tragičnost války a ukončil možnost ji zdůvodňovat racionálními argumenty.
Drewermann zjevně zjednodušuje, zařazujeli Joba a jahvistu mezi zastánce osudovosti. Neregistruje, že Starý zákon pracuje se sny a s nevědomím velmi kriticky. Drewermann interpretuje scestně hřích, vidíli ho předně jako vnější, osudově valící se sílu, před níž není úniku. Drewermann upozaďuje osobní účast, osobní odpovědnost i možnost odputění, změnu jednání i smýšlení, dějinnost lidského vědomí (orientovaného na biblických naracích), zápas víry. Obsah nevědomí teolog Drewermann zredukoval na fatalitu, archetypy, kolektivní nevědomí. Z nevědomí jsou tak v teoretické rovině vytěsněny biblické „antiosudové“ narace, z krásné literatury jsou nedoceněny některé „antiosudové“ knihy, např. Thorton Wilder „Osmý den“. Z teoretického hlediska smíme namítnout, že nevědomí je ještě něco víc a složitějšího než nám předkládá současná psychoanalýza, orientující se pouze na některých archaických náboženstvích, popř. na řeckých reáliích (oidipovský komplex aj.).