Na pobouření, které vzbudila karikatura proroka Mohameda v severských magazínech, a násilnické dozvuky a ekonomické dopady, reagují křesťanští představitelé vesměs s pochopením. Je třeba brát ohled na náboženské cítění druhých. Svobodu slova nelze nadužívat či zneužívat. Cituje se v té souvislosti i zlaté pravidlo: Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim.
Orientalista Luboš Kropáček v Lidových novinách 6. 2. (Vtipkování bez moudrosti) zas přisuzuje naše (evropské) překvapení z agresivní reakce některých muslimů tomu, že jsme si „zřejmě zvykli na jakékoli pohoršlivé zacházení s hodnotami, které jsou pro věřící svaté.“ Jeho líčení, jak znevažování hodnot křesťanské víry zarmucuje a bolestně zraňuje mnohé křesťany, by jistě podepsali mnozí z obránců tradičních křesťanských hodnot. Možná mu jim podsouvám určitý typ myšlení, nicméně v oněch „chápavých“ reakcích na násilnickou reakci na karikaturu Proroka a varováním před nábožensky provokující produkcí slyším i jakousi satisfakci: Zatímco v „postkřesťanské (rozuměj nevěřící) Evropě“ si živořící církve nechají (či musejí nechat) líbit kdeco, tady máte plnokrevné náboženství. Ti se aspoň umějí ozvat!
Tradicionalisté jsou na koni, naskakují na něj nebo ho přinejmenším vidí přibíhat a chystají se naskočit. Zamezili jste vlivu náboženství, vytěsnili jste církve z veřejného života, tady máte výsledky. Nezkažení (byť možná trochu divocí) muslimové vás teď poučí.
Jenže právě tradicionalisté všech zemí a dob (alespoň ti křesťanští) zapomínají, že pobuřující náboženský skandál máme zabudovaný přímo v základech svého náboženství. A ne-li náboženství, pak rozhodně svatých písem. Je to právě Ježíš, který, jak Kropáček připomíná, „je v křesťanské víře Synem Božím a tím, kdo svým utrpením na kříži vykoupil lidstvo“. Apoštol toho ukřižovaného staví jako střed ryzího, věci přiměřeného křesťanského zvěstování: „…kážeme Krista/Mesiáše ukřižovaného. A to je skandál pro židy a bláznovství pro řeky.“ V samotných základech osnovného příběhu bible (a své víry) máme zabudován skandál. Nábožensky pobuřující událost. Líčení smrti na místě popravném, které uráží ty nejupřímnější náboženské city. Událost, se kterou se nedokáží srovnat ti, kdo se považují za srovnané s Bohem. Karikaturu náboženského úspěchu, provokující zasloužilé věřící. Nenechme se mýlit tím, jak potom zdogmatizování a zlegitimizování kříže a zpětná projekce tohoto procesu do Nového zákona provokativnost Ježíšova ukřižování odmocnily. Apoštol moc dobře věděl, co píše výrazem „skandalon“: nábožensky pohoršující jednání, za něž se utíná ruka, vyrve oko nebo pověsí kolem krku mlýnský kámen.
Proč to připomínám? Abychom věděli a připomínali (nejdříve sobě samým a pak třebas i v mezináboženském dialogu), že skutečným znesvěcením, vpravdě proti božskou karikaturou budou vždycky samotní věřící, nikoli ti, kdo se jim posmívají a svými kresbami zvýrazňují, proč z nich a jejich náboženství jde strach, čím působí směšně, nepřesvědčivě nebo pokrytecky. Karikatura totiž nezobrazuje boha neviditelného, karikatura obkresluje, přehání, zvýrazňuje a zesměšňuje viditelnou podobu náboženství. To, co je vidět na církevních institucích, tradicích, nafoukanosti papalášů, fanatismu či tuposti masy věřících, či co ukazuje pokrytectví či přetvářka tzv. obyčejných věřících. Zůstaneme-li u křesťanů, pohoršlivou karikaturou se nemůže stát komiks Gerharda Haderera o Ježíši, ale křesťané, kteří se nejdřív zaštiťují svatouškovským zázraky činícím „ježíškem“ a pak volají po cenzuře, která Hadererovu karikaturu jejich obrazu Ježíše znemožní publikovat. Vyobrazením Mohameda v turbanu připomínajícím bombu kreslíř sobě a svým čtenářům ulevuje od strachu, na kterém nádraží či v kterém letadle to díky přívržencům turbanoidního bin Ládina, který se také odvolává na islám, příště bouchne. Kdo viděl Život Briana, montypythonovské zpracování pašijního příběhu, nemusel se urážet nad zesměšněním Krista, spíš mohl vnímat úlevu, že teroristickým „osvobozeneckým“ frontám, zaštiťujícím se křesťanstvím (vzpomeňte na 70. a 80. léta v Severním Irsku), se lze prostě vysmát.
A co se zlatým pravidlem tolerance – Co nechcete, aby druzí činili vám, nečiňte vy jim? Problém je, že my to takhle ve svých svatých písmech neslyšíme. Tam totiž stojí: Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim. V tradici proroků a v tradici Ježíšově si dovolím říci, že chci, aby se našli tací, kteří budou karikovat církve, křesťany, jejich projevy. Je samozřejmě lepší, když se satira a karikování malérů, průšvihů, upjatostí a přetvářky objevuje uvnitř křesťanských společenství, ale protože je to často produkce bezzubá či autocenzurovaná (však se jí také říká „loyální kritika“), nesmíme se zlobit, že jaksi zvnějšku přichází karikatura ostřejší a méně vybíravá, někdy jakoby bohorouhačská. Nesmíme však zapomenout, že ten, který učil „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“, si nevysloužil všeobecnou úctu a uznání, nýbrž skončil jako ztělesněný skandál. Pravá karikatura není kšeft, nese na trh vlastní kůži. Ví, že jsou věci (někdy to mohou být i karikatury), pro něž stojí za to trpět.
8. 2. 2006