Touha po trvalosti a závaznosti je charakteristická pro každý odpovědně prožívaný vztah

Rozhovor s Mudr. Dagmar Křížkovou

Přijímání zákona o registrovaném partnerství homosexuálně orientovaných osob vyvolalo poměrně velký mediální ohlas, závěrečné parlamentní hlasování se stalo do značné míry manifestací stranických postojů, z prostředí liberálů i tradicionalistů zněly odmítavé reakce. V tomto halasu pak zaniká, co přijetí zákona znamená pro jeho uživatele. Na to jsme se zeptali spoluautorky lékařské části dokumentu 31. synodu Problematika homosexuálních vztahů, terapeutky a sexuoložky Mudr. Dagmar Křížkové.

Tomáš Trusina

Pro mne jako faráře je důležitý biblický důraz a zaslíbení, že lidství člověka se naplňuje ve vztahu. Na úvod se vás jako lékařky a terapeutky ptám zcela laicky: Na jakých rovinách prožívají své vztahy lidé homosexuálně orientovaní?

Je to zcela srovnatelné s tím, na jakých rovinách prožívají vztah lidé heterosexuální. Ten vztah většinou vznikne na základě vzájemné přitažlivosti, v níž hraje velkou roli i erotická přitažlivost. Ale nejenom. Má-li to být vztah, který vytrvá, jde tam o duševní, u věřících lidí i o duchovní souznění, o společné hodnoty a zájmy. Stejně jako vztah muže a ženy zažívá tento vztah v čase různé proměny. Erotická láska s přibývajícími léty ustupuje do pozadí. Do popředí se dostává schopnost nezištně druhého milovat a přijímat ho i v tom, jaký je se svými chybami a slabostmi, stát mu po boku v situacích, kdy je mu těžko a potřebuje podporu. Tohle všechno jsou roviny, které někdy debaty o homosexuálním partnerství opomíjejí, jako by lidi fascinovala jen sexuální stránka věci. Ta má pochopitelně v partnerském vztahu stejnopohlavním stejně důležité místo jako ve vztahu muže a ženy, ale jistě ne větší.

Je tedy možné i v pohledu na vztahy homosexuálů aplikovat biblický důraz na výlučnost a jedinečnost vztahu muže a ženy? Má to pro ně obdobný význam?

Já si myslím, že tomu tak je. Když se člověk zamiluje a začne vztah s druhým člověkem, je tento vztah velmi silně spjat s touhou po výlučnosti a trvalosti toho vztahu. Pochopitelně existují výjimky, lidé, kteří z důvodu svých osobnostních handicapů nejsou schopni vytvořit trvalý vztah. To ale nesouvisí se sexuální orientací jako takovou. Touha po trvalosti a závaznosti je charakteristická pro každý odpovědně prožívaný vztah dvou lidí.

Může v tomto smyslu i přijatý zákon o registrovaném partnerství ovlivnit stálost partnerských svazků homosexuálů?

Jsem o tom přesvědčena. Chápu určitou skepsi, která může pramenit z pohledu na narůstající množství rozvodů, z toho, jak heterosexuální lidé v poslední době ztrácejí zájem o manželství. Ale z doby studia katolické teologie si vzpomínám na přednášku ThDr. Skoblíka, který zmiňoval tuto obavu ze závaznosti a viděl ji jako známku určité nezralosti. Když to obrátím, myslím, že toužíli homosexuálně orientovaní lidé po závazných vztazích, po tom, aby přijali zodpovědnost jeden za druhého a nějak to i zveřejnili, je to známka určité zralosti, nikoli něco, co by prostě svědčilo o nevázanosti nebo snaze narušovat rodiny a pod. – jak je to někdy interpretováno.

Váš postřeh se dotýká jednoho momentu: když ve svatebním kázání poznamenám (ve snaze povzbudit ty, kdo do manželství vstupují), že životní zaměření, které si hledí „nevázanosti a odvázanosti“, a proto se programově vyhýbá trvalému partnerskému vztahu, je svým způsobem invalidní, vyvolává to podrážděné reakce. Máte tedy za to, že touha po zákonném vyjádření svazku homosexuálů je výrazem odpovědnosti vůči jejich vztahu?

Já to tak vnímám. Když mluvím s lidmi, kterých se problematika homosexuality týká a kteří dlouhá léta bojovali za přijetí zákona o registrovaném partnerství, cítím v tom nejen touhu získat nějaké materiální výhody nebo řešení existenčních a právních otázek, ale veřejně deklarovat vztah ke svému partnerovi. Přiznat se k němu. Je to spojeno i s možností získat oporu v širší rodině i společnosti. Myslím, že když se dvojice stejnopohlavních párů takto zviditelní, může to přispět k tomu, aby většina, která tomuto tématu příliš nerozumí, příslušníky homosexuální menšiny lépe poznala a byla schopna větší tolerance.

K toleranci může přispět i respekt k základním faktům. V tom dokumentu, který synod přijal, píšete: „O sexuálním zaměření jedince je rozhodnuto dávno před pubertou a tato poloha se během života nemění, nezmění ji ani homosexuální nebo heterosexuální zkušenost, ani pokusy o léčbu.“ Je to tedy opravdu takto jednoznačné?

Lékařská věda a sexuologové to takto vidí. Pochopitelně tomu předcházely různé studie a výzkumy, v naší zemi (v 50. letech 20. století) i pokusy léčit homosexuály podobnými averzivními metodami, které se dosud někdy využívají v léčbě lidí závislých na alkoholu, ale u homosexuálních lidí léčebné snahy kladoucí si za cíl změnu sexuální orientace na plné čáře selhaly. Takže všechno nasvědčuje tomu, že s dispozicí k sexuální orientaci, ať už hetero- nebo homosexuální, se člověk rodí a to, co ho potká v průběhu života, tedy různé psychosociální vlivy, mají spíše okrajový, podpůrný význam, ale samy o sobě nemohou ovlivnit formaci sexuální orientace.

Jak velkého procenta lidí se problematika týká? V materiálu pro synod uvádíte, že je tu veliký rozptyl. Na čem závisí?

Je to těžké mapovat. Studie, které zkoumají procentuální zastoupení homosexuálních osob v populaci, jsou zatíženy různými metodickými nedostatky. Záleží také na otevřenosti respondentů. Střízlivý odhad mluví o 4 %. Výsledky studie realizované v České republice na počátku 90. let udávají nižší procento, ale může to vypovídat i o menší otevřenosti odpovídajících. Z mého pohledu odpověď na tuto otázku nejvíc komplikuje skutečnost, že sexuální orientace není něco černobílého, buď–anebo, ale věc určité škály. Přestože vyloženě bisexuálních lidí, kteří cítí stejnou přitažlivost k obojímu pohlaví, asi nebude tolik, přece jen, i když je někdo převážně heterosexuální, je schopen v určité zvláštní situaci pocítit i stejnopohlavní přitažlivost a totéž platí i o některých homosexuálních lidech. Není tedy vždy snadné, aby se člověk jednoznačně zařadil do pólu heterosexuality nebo homosexuality.

Někteří lidé, kteří se deklarují jako liberálové, srovnávají zákon o registrovaném partnerství s uzákoněním heterosexuálních vztahů s vícero partnerkami. Sám to vidím jako nepřípadnou trivializaci problému a podezřívám je, že se za tím skrývá určitý předsudek…

Musím přiznat, že plně nerozumím, z čeho argumenty těchto lidí vycházejí, a proč se mluví právě o uzákonění vztahů s více partnery. V tomto směru považuji registrované partnerství za analogii manželského vztahu. Sice specifickou, ale jde tu opravdu o partnerský vztah dvou lidí.

Jak jako terapeutka a sexuoložka vidíte možné dopady zákona o registrovaném partnerství pro společenský statut nebo prožívání menšinovosti uprostřed homosexuální komunity? Řeší nějak její situaci?

Jsem přesvědčená, že ano. Zákon zatím není využíván, a tak nám s ním v naší zemi chybí zkušenost. Ale myslím, že jeho přijetí není důležité jen pro lidi, kteří jsou ve věku, kdy zákona budou moci v brzké době využít, nebo jen pro ty, kdo spolu žijí např. deset a více let a na tento zákon již dlouho čekají. Může být určitým světlem také mladým homosexuálním lidem, kteří si svou identitu teprve začínají uvědomovat. Dříve podléhali depresím a špatně hledali své místo v životě, protože pro ně jako by nebyla cesta. V křesťanských církvích to bylo ještě o to patrnější, nabízelo se buď manželství nebo (v katolické církvi) celibát, a nic mezi tím.

Teď pro tuto menšinu existuje cenná a plnohodnotná alternativa, jak naplňovat svůj život ve vztahu k druhému člověku. Po letech, kdy se tito lidé různě skrývali a téma samo bylo tabuizováno, v církvích asi ještě víc než běžně ve společnosti, je to pro ně úleva, když – bez nějakého exhibicionismu – mohou svůj vztah zviditelnit, říci: Ano, mám partnera, mám partnerku. A asi právem očekávají, že budou přijímáni s respektem.

Může to napomoci i rodině, z níž takto orientovaný člověk pochází? Z pastorační praxe vím, že často se s tím právě rodina vyrovnává hůř než mladý člověk sám.

Určitě může. Mladí lidé dnes s přijetím své stejnopohlavní orientace nemívají tak velké problémy jako jejich rodiče. V terapii se ukazuje, že větší problém bývá na straně otců než matek. Právě rodičům může pomoci dozrát k tolerantnějším a osvícenějším postojům.

Zvlášť ovšem myslím na křesťanské církve. Tady by uznání alternativy partnerského vztahu – včetně možnosti nějakého liturgického obřadu, jímž by církev vzala tento vztah na vědomí – pomohlo odstranit pochybnosti lidem, kteří si kladou vážné otázky nad tím, zda homosexuální orientace není hříchem a zda realizovat tuto orientaci ve věrném vztahu k druhému není nějaká chybná či hříšná alternativa.

Církve a jejich představitelé jsou sice v debatě kolem toho zákona slyšet, ovšem spíše na straně jeho kritiků. Odmítavá reakce nabývá – zvlášť v prostředí tradicionalistického a fundamentalistického ražení – až kampaňovitého charakteru. Kde se bere ta zavilost, neochota bavit se o problému otevřeně, věcně a s jistou pokorou? O čem vypovídá?

Ono to má asi více zdrojů a v různých církvích jsou důvody trochu jiné. V církvích protestantských se ten postoj odvíjí od toho, jak je interpretována a chápána bible včetně textů, které se nějakým způsobem dotýkají homosexuality. U fundamentalistů odmítání homosexuality pramení z toho, že vykládají biblické texty doslovně, vytrhávají je ze souvislostí a nějakým způsobem nerespektují soudobé výdobytky ani lékařských ani teologických věd. Myslím, že to vypovídá o určité omezenosti a neochotě rozšiřovat svoje poznání. Specifická situace v katolické církvi je zase daná neřešeným problémem homosexuality mezi duchovními. Nedávno publikovaná „Vatikánská instrukce o kněžství a homosexualitě“, podepsaná papežem Benediktem XVI., zapovídá přijímat do semináře mimo jiné i muže „s hluboce zakořeněnými homosexuálními sklony.“ Toto opatření je údajně motivováno snahou předcházet pedofilním deliktům v řadách katolického kléru – homosexualita je tedy směšována s pedofilií, což problematiku vrhá ještě do jiného světla. Po všech těch letech, kdy jsem se o vztah katolické církve k homosexuálním lidem intenzivně zajímala, to na mě dělá dojem, že laici v katolické církvi dlouhodobě doplácejí na neochotu kléru řešit problémy ve vlastních řadách.

Nemůže za prudkostí odmítavé reakce vůči homosexuálnímu partnerství být i problém s přijetím sexuality jako takové? Myslím na určité platonizující důrazy v teologii nebo pokleslý typ puritanismu, tady všude je sexualita vytlačována na pomezí, kde má nejblíže k hříšnosti. Souvisí s tím třebas neschopnost včasné sexuální výchovy dětí nebo podobné zážitky z vlastního dětství a dospívání.

Dá se to předpokládat. Pokud jde o obecné problémy ve vztahu k vlastní sexualitě, i pokud jde o neschopnost ji komunikovat. A také neschopnost oceňovat sexualitu jako Boží dar. Může přitom hrát roli, že sexualita v pohledu některých lidí slouží především k rozmnožování, pokračování rodu. Kdežto homosexuální vztah je prototypem vztahu, který není sám o sobě biologicky plodný.

Přesto si myslím, že má hodnotu. A ukazuje pak i hodnotu té erotické lásky i bez biologické plodnosti. To může některé lidi provokovat nebo nějakým způsobem zraňovat.

A pochopitelně, že část té netolerance jde i na vrub lidí, kteří v sobě mají nepřiznané, potlačené homosexuální sklony, a toto nepřijetí sebe sama nějakým způsobem promítají navenek. Svou roli mohou hrát i iracionální obavy: zmíněná záměna s pedofilií nebo hrozba infekce AIDS, kterou si někteří lidé stále stotožňují s homosexuály. Zdrojů takové homofobie a někdy až nenávisti může být víc.

Často se objevuje argumentace typu „odmítáme ponižování homosexuálů jako lidských bytostí, ale praktikující homosexuálové si musí uvědomit, že jejich chování je hříšné“. Lze takto upřít právo na vztah včetně sexuality?

Myslím, že to svědčí o vytrhávání sexuality z kontextu osobnosti a života člověka. Zjednodušeně to lze přirovnat k tomu, jako kdyby někdo levákům, což je také menšina, říkal: Mně nevadí, že jsi levák, ale tou levou rukou nesmíš nic napsat. Takový přístup nerespektuje celistvost člověka ve všech jeho dimenzích. Jakoby chtěl vytrhávat z kontextu. A priori v sobě zahrnuje soud, že sexualita je špatná, když se odstraní, a když se nežije, je vše ostatní v pořádku.

Jste spoluautorkou dokumentu o homosexuálních vztazích, který synod evangelické církve přijal v loňském roce. Kontaktoval vás někdo na jeho základě s žádostí o přednášku nebo konzultaci?

V posledních měsících jsem trochu bombardována žádostmi o přednášky a debaty, např. mne pozvalo do Brna Akademické fórum, společenství zformované vysokoškoláky spíše z okruhu katolické církve, jež je ovšem otevřeno i ostatním vyznáním a schází se u jezuitů. Pozvala mne Křesťanská akademie v Klatovech. S žádostí o přednášku mne oslovil dr. Remeš, který organizuje setkání terapeutů, kteří se zajímají o styčné plochy psychoterapie a náboženství. Není to ovšem na základě tohoto dokumentu. Na ten naopak při přednáškách opakovaně upozorňuji. Tím, jak se letos hodně mluvilo o registrovaném partnerství, proniklo téma více i do křesťanských řad. Sám dokument velice oceňuji, hlavně důkladnost, s níž vykládá starozákonní i novozákonní texty. Nedivím se, že fundamentalisté volí takovou tu jednodušší cestu, protože je jistě snadnější přečíst si větu, vytrhnout ji z kontextu a trvat na jejím doslovném výkladu, než se probírat náročnými, fundovanými výklady biblických textů.