(poznámky k mezináboženskému dialogu)
Šíří se oblíbená, a podle mého názoru mylná představa, že tu na jedné straně stojí lidé tolerantní, otevření postupnému sjednocování autentických náboženských hodnot, v jádře prý stejných pod různými pojmy a jmény na celém globu, a že na druhé straně tu máme omezené, fundamentalistické fanatiky, především prý příslušníky některého z monoteismů, kteří přesvědčeni o své jediné pravdě, vedli by rádi svět opět do dávných svatých válek.
Problém však tkví jinde, pokud bereme vážně sumární poselství naší dvoudílné Bible. Zádrhel vězí v samotné povaze biblického Boha, Hospodina jediného a výlučného, a tedy vskutku „netolerantního“, jenž ale nemá proč přesvědčovat dejme tomu „ateistické“ buddhisty o své existenci a znehodnocovat jim například jejich „čtyři zlaté pravdy“ o utrpení jenom proto, že jim je nezjevil z Mojžíšova hořícího keře nebo ze sínajské hory, který však na druhé straně nepotřebuje „abrahamovské teisty“, tj. židy, křesťany a muslimy za své spojence, zvláště tehdy ne, když by se měl opřít o jejich častou povýšenost, nýbrž všecky nás soudí soudem mimolidským, nikomu nestranícím.
Právě pokora před tímto Pánem by mohla a měla vést k odložení válečných i polemických zbraní u každého, kdo jeho slovo slyší a činí. Pak vyznavač Boha v Písmu zjeveného přizná, že není tu povolán ostatním něco vnucovat, ani s blahovolným přezíráním druhým nabízet po duchovní stránce „lepší zboží“, anebo je dokonce kárat za domnělé nebo i skutečné nedostatky, ale že má co dělat, aby si sám zametl před vlastním prahem. Teprve tehdy, v pravé bázni před Bohem, by mohl biblický teista dosvědčit druhé straně dialogu, neteistickým spiritualitám, že ideologicky „nelanaří“, ani že nediskutuje se záměrem všechny „utřít“, ale také, že nespatřuje v toleranci samotné vrchol všeho, když přece ne něco v něm, člověku nejistém a vratkém, ne jeho náboženské praktikování, ale ani jeho vysoká teologie, pokud je v ní snad odborníkem, ale také ne – snad pod vlivem opačné strany dialogu – nějaký u něho mystický nebo transpersonální cit, ba ani soucit s živými tvory, přestože ve světě dnes tak potřebný, ale Bůh sám, tento jedinečný Bůh Starého a Nového zákona, tento Bůh možná málo „snášenlivý“, zato neobyčejně živý, planoucí, žehrající, žárlivý i promíjející, v každém případě námi lidmi osobně zaujatý, našeho údělu až do své krve účastný, je láska.