Investigativním novinářům se daří vyvracet základní axiomy teoretiků kulturních válek, že žijeme v době postfaktické či postpravdivé. Jejich investigativní reportáže ukazují, že přesvědčení o postfakticitě naší epochy podléhá jen část populace. Na Slovensku dle Deníku N pouze 34 % populace. Tedy jen část elektronicky masírované populace je přesvědčena, že se nedá nikomu věřit, že každý reportér si pokřiví pravdu i fakta, jak je libo.
Postpravdivost a postfaktičnost informací není až problém naší elektronické epochy. Srovnáme-li Putinův projev těsně před vypuknutím agrese na Ukrajině se lžemi Adolfa Hitlera ze dne 12. září 1938 v Norimberku, krátce před násilným odtržením Sudet od Československa mnichovskou dohodou, pak můžeme konstatovat, že doba postfaktická začala o desítky let dříve a že Hitlerova slova padla na připravenou půdu. Tisíce lidí je braly za pravdivá, protože byli lží a předsudky mediálně masírováni již od nástupu Hitlera k moci roku 1933. Zuřivě řval do mikrofonu „o nestydatém a bídném utiskování, znásilňování a mučení Němců in der Tschechei.“ „Vzápětí začali henleinovci v českém pohraničí vybíjet české krámy, státní úřady, policejní stanice, četnické a finanční stanice, vyvracet hraniční sloupy, někde opanovaly nádrží, pošty a celnice, jinde je zpustošili a zle nakládali s českými lidmi (F. Laichter, O umlčené kulturní epoše, II, s. 45). V berlínském Sportpalastu lhal veřejnosti 26. září ještě zuřivěji, že „skoro 600 000 Němců muselo odejít z Československa“, že „statisíce byly zpráskány“, „desetitisíce jsou vězněny a tisíce ubity!“ (tamtéž. II, s. 46).
Svaz knihkupců a nakladatelů se tehdy proti této dezinformační kampani ozval dopisem presidentovi a informováním zahraničních kolegů. Angličtí přátelé přiznali, že místní veřejné mínění se dívá na československé problémy jako na dění v malé a příliš vzdálené zemi. Nezjišťoval jsem, kolik procent evropského obyvatelstva se ještě nedávno dívalo podobným způsobem na dění na Ukrajině. Ale zřejmě dost, ač mluvili o možných protiruských sankcích.
Milionu chvilek se daří propojovat účastníky sociálních sítí s investigativní novinařinou ve svém pravidelném informačním servisu. Podle Timothy Snydera (Tyranie, s. 64–71) je úkolem každého čtenáře a distributora elektronických informací konfrontovat přijaté informace s dokumenty investigativních novinářů, kteří museli vynaložit peníze, čas a odvahu a pracovat přímo v terénu, a nikoli v závětří domova či kanceláře nějaké agentury. A je tedy správné přiřadit se sponzorováním nebo pravidelným odběrem investigativních tiskovin k zástupu těch, kteří se kriticky rozhodují, a proto i žijí odpovědně na základě pravdivých informací.