Knihu současného holandského filosofa, která nedávno vyšla v Emanovi svěže přeložena, jsem četl takřka jedním dechem. Tématické bohatství, neobyčejná plasticita stylu a hluboký myšlenkový ponor téměř v každé větě mi skoro znemožňují referovat o publikaci na dvou stránkách. Přesto se pokusím alespoň o to základní.
Knihou se táhne jako červená nit téma dané již hlavním titulem, který se opírá – jak říká sám autor – o výrok z Pascala asi nejznámější: „OHEÒ Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců. Jistota. Jistota. Cit. Radost. Pokoj. Bůh Ježíše Krista.“
De Boer vykládá na postavách několika filosofů, počínaje Descartesem a konče Kantem, jak se v dobách osvícenství rozlišovalo mezi „pozitivním“ náboženstvím a náboženstvím filosofickým. Pod pozitivním náboženstvím rozuměli osvícenci víru církve opřenou o Písmo, o exkluzivitu Hospodinova zjevení, o starozákonní příběhy, zčásti zázračné, o novozákonní eschatologii, o christologická dogmata. To všechno se jim rovnalo mýtu, nezávazným fantaziím a domněnkám, scházela jim v podání žido-křesťanské Bible řecká epistémé, tedy poznání opřené o argumenty a důkazy. Zvláštní však při osvícenských myslitelích bylo, že přes svoje pohrdání církví a „kněžoury“ se necítili ateisty, nebo věřili v Boha jako Absolutní Rozum a Nejvyšší Bytost. Její průkazné stopy nacházeli v přírodních zákonech, v uspořádání Vesmíru, obdivovaném jako důmyslný Orloj, jenž nezaslepenému badateli ukazuje na Hodináře, Ředitele a Předzíratele všeho.
Autor na více místech demonstruje, jak tento filosofický teismus (zvaný též deismus), pronikal v novověku i do církví, zejména neblaze pojímaná víra v Prozřetelnost, kdy např. spoluzakladatel Spojených států Benjamin Franklin jásá nad tím, že „moudrý Bůh“ prý vybudil v Indiánech alkoholismus, aby je tím vyřadil z boje o území, které nadále bude patřit pouze pilným a spořádaným „bílým“…
Ve světle de Boerovy knihy nás již tolik neudivuje dějinné odpadnutí celých evropských mas od křesťanství. Vždy přečasto se křesťanstvím mínilo a namnoze dosud míní namísto zvěstování „Ježíše Krista v těle přišlého“ daleko raději poučení o „víře v Boha“, de facto staronová agitace pro „boha filosofů a učenců“, pro jimi zdůvodňovanou Nejvyšší Moc neboli Ontologickou Nutnost, která pak zaštiuje cokoli, budiž to sebehanebnější, ve sféře moci vůbec.
Naproti tomu Pascalův výrok a de Boerův výklad ukazuje k Ohni otevřených možností, k Hospodinu, který povolává jménem izraelské praotce, uzavírá s lidmi smlouvu a volí si za svého Prostředníka zcela jedinečného a nesrovnatelného Ježíše Krista, jenž, ač Bohu roven, neváhal kvůli nám přijmout bezmoc, potupu a smrt (srv. Fp 2). Ještě jednou Pascal na závěr: „Boha známe jedině skrze Ježíše Krista. Bez tohoto Prostředníka je jakékoli spojení s Bohem vyloučeno…“ (de Boer str. 92).