Sedm tezí s nabídnutou falsifikací
Následující text vznikl na sklonku jara roku 2000. Určen byl pro výjezdní zasedání vyučujících Evangelické teologické fakulty. Stal se základem několikahodinové a nakonec z časových důvodů neuzavřené diskuse, jejíž některé podněty jsem do textu zapracoval. Po rozhovoru s některými kolegy a pod dojmem farářského kursu v lednu 2001, ale též např. tváří v tvář diskusi o „našem biblismu“ na stránkách Českého bratra se mi zdá potřeba teologické inventury v otázce zbožnosti vskutku palčivá. Ještě palčivěji ale vnímám vlastní neschopnost problém přiměřeně uchopit. Zřejmě to nejhorší, co by se nově pociťované životodárné „žízni“ po přiměřeném jazyce víry mohlo stát, je utonutí v moři učených studií, které by zbožnosti ptající se po tom, jak se naše teologické ale i vůbec křesťanské vědomosti promítají do života nás dnes, ulámaly ostří.
Je pravda, že první dva body sedmi tezí se týkají toho, jak je, či není koncipováno studium teologie na ETF. Neznamená to však, že by se celý problém týkal pouze současné fakultní obce. Mnoho ze struktury studia, z toho, jak na sebe jeho jednotlivé kursy navazují a které třeba úplně chybí, si absolvent fakulty v sobě nese po zbytek života. (Spolu)určuje to způsob jeho práce a priority – nepřímo pak ale i způsoby práce a priority jednotlivých členů sborů. Není to z despektu k fakultě, nýbrž proto, že je řeč o zbožnosti jako žitém jazyce křesťanské víry, očekávám-li nové podněty spíše v rodinách a ve sborech než v kabinetech a posluchárnách.
Teze jsou uspořádány tak, že po každé z nich následuje falsifikace. Jde o nápad vycházející z parafráze výroku filosofa Karla Poppera o tom, že pravdivost můžeme pro jakoukoli větu nárokovat pouze tehdy, stanovíme-li zároveň, za jakých podmínek pravdivá není. Sám tedy čtenáři postupně předkládám sedm tvrzení, o jejichž pravdivosti jsem přesvědčen, označených vždy písmenem –a. Naopak kurzívou psány a písmenem –b. jsou označeny výroky, které představují alternativu mým tvrzením. Alternativu, s níž se neztotožňuji, která ale dle mých zkušeností vyjadřuje více či méně rozšířený názor, který – jako protiklad mého tvrzení a spolu s ním – představuje jeden z uzlových bodů diskuse, již je třeba vést. Připouštím, že výroky –b. mohou čtenáři připadat spíše jako karikatury názorů, které by byly skutečnou alternativou mým tvrzením. Jeli tomu tak, nechť jsou tyto karikatury výzvou k alternativě přesvědčivější.
1.a. Studium teologie má být z hlediska svého cíle nezbytně také přípravou k farářské práci. Jako takové má mít toto studium svou intelektuálně-vzdělavatelnou a svou spirituálně-formativní složku.
1.b. Studium teologie je akademickou záležitostí, která dochází svého cíle, když fakulta studentovi zprostředkuje intelektuální kompetenci k samostatné teologické práci.
2.a. Tuto tezi (1.a.) fakulta tím, jaké nabízí kursy, jaké deklaruje priority i tím, jak utváří vzájemné vztahy vyučujících a studentů, žel nenaplňuje. Vzhledem k jejímu cíli to představuje vážný nedostatek.
2.b. Tuto tezi (1.a.) fakulta… naplňuje. Je totiž součástí naší didaktické strategie, že nechtíc reglementovat svrchovaně individuální a existenciální víru studentů, rezignujeme na jakékoli spirituálně-formativní úsilí.
3.a. Tento nedostatek je hluboce zakořeněn v celkovém rozvržení důrazů a těžišť soudobé protestantské teologie.
3.b. Tento nedostatek je pouze důsledkem momentální personální, ekonomické, organizační… situace fakulty (církve) a je řešitelný formou…
4.a. Jedna z příčin zmíněného nedostatku spočívá v tom, že tato teologie čte pod heslem sola Scriptura Bibli – na rozdíl od katolické a pravoslavné teologie – bez přiznaného korektivu tradice. Na víceznačnost biblických textů, na niž upozorňují novější hermeneutické přístupy, reaguje buď autismem expertní exegeze (jedno zda diachronní nebo synchronní, každopádně nevztažené k posluchači a jeho slyšení v jeho situaci), nebo autismem dogmatických klišé (s opovážlivě samozřejmým ztotožněním „reformačního“ s „biblickým“), zřídka však tak, aby uvedla do pohybu vlastní duchovní vykročení posluchačů.
4.b. Teologie má především nechat promluvit samu Bibli, a nikoli klást jí naše otázky a témata. V zaobírání se Biblí jde o její – biblickou – agendu, jež se má stát naší agendou, a nikoli naopak. Přednostním médiem tohoto zaobírání se Biblí je exegeticky fundované kázání. Povážlivé jsou proto všechny pokusy o psychologizaci, politizaci…, které se od úkolu „nechat promluvit Bibli“ odklánějí.
5.a. Další hluboce zakořeněnou příčinou zmíněného nedostatku (3.a.) je důraz na objektivitu, ba jakousi „externalitu“ spásy (z reformační zásady salus extra nos, která zdůrazňuje, že spása se nerodí v našem nitru, ale je nám Bohem darována zvenčí), jejíž pravdivé „odkud“ nezřídka kontaminuje i „kam“. Ve své přehnané (leč velmi rozšířené) podobě tento důraz zcela pomíjí lidské předpoklady víry i to, co tato na straně člověka působí. S poukazem na propastný rozdíl mezi vírou na jedné a náboženstvím na druhé straně pak tato teologie v balíčku přirozené teologie odsouvá lidský pól víry (tedy také téma duchovního života, jeho předpoklady k životu a růstu) za horizont zájmu jako projev lidské pýchy. Jako taková bohorovně ignoruje poznatky moderní antropologie a psychologie, které ukazují člověka v jeho psychosomatické mnohovrstevnatosti.
5.b. Antropologii ponechejme antropologům a psychologii psychologům. Nám jde o ježíšovskou víru, tedy akt, kdy se člověk stává sebou zde a teď, kdy je ale stále – řečeno s Ernestem Blochem – „ještě ne“, rodícím se z budoucnosti. Jde tedy o jeho, jemu jakožto jeho darovaný, akt či postoj, a proto je třeba odmítnout záměnu tohoto aktu víry s jakoukoli předmětnou zbožností (Ladislav Hejdánek).
6.a. Tato teologie, spojená v našem prostředí především se jménem Karla Bartha, nalezla zvláště silnou ozvučnost v ČCE, jež byla v obou svých tolerančních předchůdkyních silně určována doznívajícím osvícenstvím a jež si po vzniku samostatného Československa přihřála svou protiřímskou polívčičku, dobře však navázala i na luterské učení o ospravedlnění pouhou milostí.
6.b. Vždy zde byla důstojná a nepřerušená tradice zbožnosti, ať již jde o Luthera samotného, o tradici pietismu nebo o Barthův povzdech, že by býval KD znovu začal od pneumatologie. Protestantské církve samozřejmě dobře vědí o hlubinách a zápasech lidské duše, chtějí ale uhájit prioritu Boží milosti před představou, že k milosti mohu/musím nějak přispět ze své strany.
7.a. Z řečeného plyne, že je třeba znovu promyslet rozvržení teologické práce a jejích těžišť takovým způsobem, abychom měli znovu/více podíl na široké tradici křesťanské zbožnosti. Poučeni filosofem Paulem Ricoeurem o významu symbolů, dáme se do znovuobjevování rituálů i hledání moderní „evangelické halachy“ (termín F.–W. Marquardta). Jistě je úkolem teologie vyjádřit složitý vztah mezi Boží milostí na jedné a mezi formami lidské odpovědi na druhé straně. Na této principiální rovině ale úkol teologie nekončí, důležité je také hledání těchto forem, totiž takových, které právě svou konkrétností vezmou vážně kontingentní existenci (= existenci v daném čase a na daném místě) dnešních evangelíků v sekularizované a tedy po misii volající České republice. Toto hledání by se nemělo dít pokoutně a jen pod tlakem okolností, ale s kritickým zhodnocením dosavadních teologických pozic a východisek a se zakreslením případných změn do dosavadní teologické mapy. Problém vztahu teologie a zbožnosti se ovšem vymyká nezúčastněnému vyřešení, neboť zcela bytostně souvisí s impertinentní otázkou po bázni Hospodinově u těch, kdo se do takového hledání dávají.
7.b. Oč jedině jde, je individuální a radikální následování Ježíše Krista, ježíšovské právě ve svobodě tohoto následování, jež musí být neustále aktualizováno novým rozhodnutím a jež se proto vzpírá poručnictví jiných autorit a instancí, než je ta Boží.