Geometrie a matematika stály u kolébky filosofické logiky, jak dokládá Sokrates. Logické zákony pak rozpracoval Aristoteles, a zasloužil se tak o vytváření přesných pojmů na základě logicky přesné argumentace. Jestliže prvním krokem argumentace je evidentní fakt, že všichni savci pijí mateřské mléko, a víme, že myši jsou savci, pak z daných fakt můžeme vyvodit, že malé myši pijí mateřské mléko, ač kojící myš asi nikdy nikdo neviděl. Jde o logická tvrzení, která pracují s pevnými daty. Potvrzují tak daný stav věcí a jsou nezpochybnitelná. Tak nás vyučuje filosofické logice J. Gaarder v knize Sofiin svět, jedné z nejčtenějších knih devadesátých let minulého století.
Absolventům Lincolnovy univerzity, tedy převážně afroamerickým studentům připomněl Martin Luther King (1961), že zákony logiky bohužel není těžké zneužít pro propagandistické účely. Logicko-filosofická, popř. teologická vyjadřovací přesnost je prostě zneužitelná. Dokládá to známým vtipem bílé civilizace. První základní premisa zní: Všichni lidé byli stvořeni k obrazu božímu. Druhá premisa: jak je všeobecně známo, Bůh není černoch. Z těchto dvou premis logicky vyplývá, že černoši nejsou lidé.
Personální nedorozumění a společenské zločiny – diskriminace, segregace, teror a války – nejsou jistě důsledkem zneužité matematické nebo formální logiky, ale viníkem je svévole člověka, předsudky a pocit nadřazenosti. Masaryk by řekl titanismus, který se nemíní ničím omezovat. Titanismus nežije vědomím, že žijeme před tváří boží, že žijeme sub specie aeternitatis, nezná reverenci vůči bohu, je prostě titán, tak jako byl civilizačním titánem Titanic. Lidský titán neuznává důležitost společenské funkce práva, které svazuje moc do politických institucí a jedinci tak otevírá nabídku práv i povinnosti. Titán se nezdržuje rozlišováním mezi spravedlivým a nespravedlivým zákonem, který některé privileguje a ostatní utlačuje. To nám přes propast staletí vzkazuje teolog Aurelius Augustin a teologická biblická tradice.
Kdežto řecká kultura znala pouze přirozeně-kosmický řád, ale nikoli subjektivní práva člověka, jak připomínají historikové práva (Georg Jellinek, Pavel Holländer).
Idea subjektivních lidských práv vznikla ve starověké mezopotamské právní kultuře, a bibličtí autoři byli jedním jejím prvkem a této kultury si cenili. „Lidé zlí nerozumějí právu,/ kdežto ti, kdo hledají Hospodina, rozumějí všemu.“ (Př 28,5) Zabývali se boží i lidskou spravedlností. Morální hodnoty byly božského původu (Desatero, Dvojpřikázání lásky), kdežto trestní předpisy přebírali z jiných právních kultur a upravovali si je pro svůj společensko-kulturní život. Vyučovali o tom, co je výrazem boží spravedlivé vůle: „Hostu nebudeš škodit, ani ho utlačovat / neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20) Docházeli k rozpoznání, že odpuštění, modlitba spravedlivého, dodržování spravedlivého práva je víc než oběť: „Hospodinu je ohavností oběť svévolníků, / kdežto v modlitbě přímých má zalíbení.“ (Př 21,4) „Prosazovat spravedlnost a právo / je před Hospodinem výbornější než oběť.“ (Př 21,3) Podobně Ježíš připomíná: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář, a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23) Žalmista zase zapracoval do chrámové liturgie slova z prorocké zvěsti slova o tom, kdo smí vstoupit do chrámu, aby se bohoslužba nestala pokrytecky rutinérskou záležitostí (Ž 15 a Ž 24). Proroci zahájili deklarování spravedlnosti stylem téměř ústavním: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré / a co od tebe Hospodin žádá: / jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství / a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8)
Z předchozích citátů vyplývá, že již ve starověku rozlišovali podobně jako my dnes mezi morálním zákonem a právem. Morální zákon je důležitý pro naše přemýšlení o tom, co je dobré a co život rozvrací. Kdežto právní nařízení o povinnostech státních institucí nás chrání před zvůli druhých, např. abychom nebyli na demonstraci lynčováni a napadáni druhými, vždyť podle zákona má policie mírumilovně demonstrujícího chránit. Pokud neochrání, mám jako občan právo zažalovat i policii, popř. se odvolat proti nespravedlivému rozsudku.
Výše uvedené výroky o morálním zákonu byly formulovány promyšleným způsobem. Autoři byli vedeni určitými intelektuálními návyky. Byli vedeni specifickou logikou teologického vyjadřování, které moderní biblická lingvistika nazývá logikou paralelismu membrorum (souznívající dvouverší). Tvorba biblických dvouverší je také logická jako tvorba řeckých filosofů. Autorům nešlo o mnohomluvné vrstvení slov a témat, ale o sofistikovanou tvorbu, která chtěla vysvětlit závažnost či zase nebezpečnost určitých společenských jevů či chování. Proto se tato dvojverší vyskytují v řeči písní, hymnů, mudrosloví, ale též v morálních nařízeních, zaslíbeních a v blahoslavenstvích. Ve dvojverší oba verše spolu nějakým specifickým způsobem souvisejí. V biblických dvojverších nejde o rýmování. Spíše se jedná o myšlenkové souznívání či odporování v rámci tohoto dvojverší. Druhý verš vysvětluje verš první nebo připomíná, jaké důsledky z prvého verše vyplývají. Tato vzájemná provázanost byla základním prvkem. Též větší skladby žalmistů i proroků a učitelů moudrosti jsou komponovány jako sled samostatných dvojverší.
Učitelé moudrosti pomocí paralelismů definovali, co je pro člověka pomocí a co ho rozvrací. Například využili notoricky známé přísloví: „Kdo kope jámu, padne do ní.“ (Př 26,27a) K němu pomocí figury paralelismu vytvořili vysvětlivku o nebezpečnosti a zhoubnosti vytváření společenských jam, léček a intrik: „Kdo valí balvan, na toho se zvrátí.“ (Př 26,27b) Intelektuální prací tak vzniklo nové dvojverší: „Kdo kope jámu, padne do ní / Kdo valí balvan, na toho se zvrátí (C. Westermann, Př 26,27). Pradávná moudrost je logikou paralelismu membrorum obohacena o jasnou dimenzi etického varování: Intrikán nakonec zničí sám sebe.
Starověké dvojverší je možné přeložit do dnešního kontextu: Hekr rozvrací humanitu lidí, a nikomu již nevěří, / i svou vlastní duši troluje, a ztrácí schopnost stát se požehnáním pro druhé. Hekr svými aktivitami ničí i svou identitu, své bytí podobné Bohu. Nestává se požehnáním pro druhé ani pro zemi, kterou má obdělávat a šlechtit, ztrácí charakter imaga Dei (Gn 1,27; Gn 5,1; Gn 9,6). Logika výpovědi je jasná. Kdo přistoupil na společenskou strategii rafinované likvidace druhých, ničí i své lidství. O jaké hodnoty má člověk usilovat, o tom vyprávějí jiná dvojverší, popř. písně, podobenství, morální zákony (Dvojpřikázání lásky a jiné apodiktické zákony) a vyprávění. Jednotlivá společenství si pak sama určují morální, náboženské, kulturní, a hospodářské hodnoty pro svůj každodenní život podle humanitně-etické logiky, která podporuje vzájemnou solidaritu a důstojnost každého jednotlivce bez ohledu na národnost, barvu kůže či pohlaví.