Dialog mezi ekology a křesťany již nepochybně začal i u nás. V Teologických textech, Křesťanské revui, Proglasu, Protestantu, Dialogu, Souvislostech a dalších časopisech o něm najdeme zajímavá svědectví. V ekologickém tisku jsou texty na „křesťanská“ témata vzácnější. U nás má v jejich zveřejnění, jako v mnohém jiném, prvenství hnutí DUHA. Loňské páté číslo jeho časopisu Poslední generace se zabývá vztahem ke křesťanství monotématicky.
Přesto bych zatím hovořila jen o „takzvaném dialogu“. Řídil se totiž téměř bez výjimky pravidlem: do křesťanských periodik o ekologii píší v církevních kruzích etablovaní křesťané, do časopisů ekologických věřící kmenoví ekologové. To dobře prozrazuje vzájemnou plachost a opatrnost (nebo uzavřenost jejich kruhů?).
Pokud to stačím sledovat, po profesorovi teologie Janu Hellerovi je evangelický vikář Tomáš Trusina jedním z prvních, kdo překročil tuto mez a statečně vstoupil, zatím jenom svým textem, do nesnadného terénu, mezi ochránce přírody. Zatímco Heller přináší ekologům poznání a povzbuzení hlavně ve formě brilantních (ekology vřele přijímaných) přednášek, Trusina publikuje v radikálním ekologickém časopisu Poslední generace článek, který lze chápat jako přímý podnět k diskusi (tentýž text vyšel zároveň v Protestantu č. 4/94). Snad je to příznakem, že mezi křesťany a ekology začíná dialog skutečný.
Jsou však i jiné důvody, pro něž Trusinův text považuji za cenný. Začnu tím nejméně nápadným: Aniž to snad měl autor v úmyslu, přináší ochráncům přírody vyjádření souhlasu. Právě proto, že promlouvá ze zorného úhlu, jemuž ekologové dost nerozumějí a před nímž cítí ostych a nejasnou úctu, má takové přitakání ekologické aktivitě zvláštní význam a vyšší cenu než potlesk ze strany tradičních příznivců.
Podobně, tj. víceméně nezáměrně, přináší článek ekologům významný obsahový vzkaz: Odlišnost nahlížení a formulací může citlivé čtenáře – a ty Poslední generace má – upozornit na stereotypy ekologického uvažování a argumentace.
A dále, o čem již autor dobře věděl a co se mu podařilo dobře sdělit: Nepřipomíná konkrétní „ekologicky příznivé“ stránky křesťanství, které se často uvádějí jako inspirace pro ekologické snažení. Snad svůj článek orientuje k základnímu a obecnému, co křesťanský pohled nabízí lidskému postoji – můžeme a máme nerezignovat. Ani pocit dosavadní viny není důvodem k rezignaci.
Princip pokání a odvahy k novému výhledu se vztahuje nejen na viny evropské civilizace s její židovsko-křesťanskou tradicí. Tuto sílu potřebuje každý jednotlivec. Nejvíc však potřebují křesťanskou sílu nerezignovat právě skupiny ochránců přírody lámané každodenními neúspěchy. Pro vydavatele a čtenáře Poslední generace, jejichž „skutkům téměř nikdo nepřikládá váhy“, je jistě povzbuzením, čtou-li z nezeleného pera o své naději a práci jako o „podhoubí činorodosti, která si všímá výhonků teprve rašících“.
A tu narážíme i na první bod textu, který provokuje polemiku: Trusina píše ve zmíněné naději přinášející souvislosti o židovsko-křesťanském lineárním pojetí času. Ekologové se však naučili tuto perspektivu chápat jako jeden ze zdrojů ekologické krize a v kontrastu k ní oceňují východní způsob cyklického chápání času, který je blízký koloběhům přírody.
Trusina se dále zamýšlí nad příčinami nedostatečné či prakticky neexistující spolupráce mezi křesťany a ekology. Vidí je na obou stranách. Vřele s ním souhlasím. Na straně ekologů je téměř všudypřítomná neznalost o tom, čím se vlastně zabývají současní teologové. Na straně křesťanů je Trusina ochoten kritizovat optiku orientovanou výlučně na člověka, na jeho zdraví.
Navzdory jasné a dobré snaze o nepředpojatost a otevřenost se však Tomáš Trusina přece neodhodlal k věcem zásadním. Myslím, že obstojně znám prostředí ochránců přírody a ekologů a že mohu říci: Jistě je mezi nimi řada „dobrých“ křesťanů, s nimiž si bude polo-otevřený teolog Trusinova typu v diskusi notovat, ale ti sotva zabrání těm jinak orientovaným vyslovit to nejpalčivější.
Za prvé se Trusina nevyjádřil k něčemu, co se mi v nepředpojatém dialogu jeví jako šance. K názoru, který zastávají mnozí ekologicky angažovaní zahraniční teologové a který nadějně koresponduje s přístupem ochránců přírody ke světu: že totiž nový přístup křesťanů se neobejde bez probuzení křesťanské mystiky, nahlížející přítomnost Hospodina prostřednictvím zážitku přírody. Protestantsky výlučné lpění na odkazu biblických textů jako by svazovalo ruce Trusinovým myšlenkám a vzlet jeho snaze nově pochopit, oč jde a co se dá dělat.
Nepřekročil-li Trusina hranici v diskusi uvnitř křesťanských přístupů k ekologickým problémům, sotva se můžeme nadít kroku dalšího. Kroku, který vidím pro skutečný dialog s ekology jako nepominutelný: křesťanský teolog v něm totiž nutně a brzy narazí na něco, co mezi svými směle označuje jako „modlářství a pověrečnost ve vztahu k přírodě“. Inklinace mnohých ochránců přírody k východním náboženstvím není náhodná a v žádném případě se v diskusi nedá udržet v závorce. A to zde ponechávám stranou problémy spojené s přijetím tzv. hlubinné ekologie, která vůbec usiluje o synkretismus přírody a člověka.
V lepším případě jsou většinou teologů tato východiska z hledání označena jako „laciné řešení“. Proč volit bez přemýšlení tuto klasifikaci? Proč ne třeba „řešení pochopitelné, organické, ústrojné“? Stojíme-li o dialog, je třeba vzít na vědomí: Buddhistické náboženství má ve svém základu i tradici zásadu neubližovat ničemu živému, včetně jejích důsledků ve vegetariánství. Jak se asi může ve srovnání s ním jevit senzitivitě ochránce přírody a milovníka zvířat judaismus s jeho „hodem beránka“, ba hrůznou tradicí hromadných krvavých zástupných obětí zvířat?! V bibli bychom na to téma našli desítky obrazů, jejichž drastičnost a etická pochybenost je zahalena naším stereotypním návykovým čtením a poetickou řečí Starého zákona. Čteme-li jinde o těchto tradicích bez takového závoje, dočteme se o „židovském ritu slavnosti smíření, kdy velekněz symbolicky vkládal viny všeho lidu na kozla, který pak byl za městem utlučen“ (Funda, Víra bez náboženství, 1994, s. 74).
Mohou být tyto stránky Starého zákona převáženy nespornou přítomností „neutilitárního úžasu nad krásou, rozmanitostí a řádem stvoření“? (Ostatně, starozákoník Jan Heller, na něhož se T. Trusina odvolává, se sám v nejsilnějších pro-ekologických argumentech uchyluje k láskyplným evangeliím.)
Jsou to těžko překročitelné bariéry, co leží mezi křesťany a ochránci přírody. Že tomu tak není úplně, dokládá například monotématické číslo Teologických textů (1990, č. 2), jehož příspěvky (charakteristicky přeložené texty zahraničních autorů) jsou namnoze vedeny vstřícností a ochotou nechat se inspirovat mimokřesťanskými náboženskými systémy. Autoři píší i o skutečném obohacení, které taková ochota přinesla jejich křesťanské víře.
Ekologický problém je hluboké a zcela nebývalé povahy. Takové bude muset být i jeho řešení, pokud nějaké vůbec existuje. Bude asi vyžadovat překonání dosavadních apriorních představ, i té, že „těžko nábožensko-kulturně-civilizační zakódování změníme“.
Zůstaňme však zatím u nadějí, které plynou z kontaktu mezi ekologickým hnutím a evangelickým pastorem. Byl učiněn první krok ke skutečné komunikaci. Těšíme se, že se rozvine nejen na stránkách tisku. Zejména, že obě strany opustí bezpečí svých souvěreckých diskusních okruhů, stěny svých far a svých „zelených domů“ a že se odhodlají ke skutečnému dialogu tváří v tvář.