„Výbor ze studií, statí, recenzí, poznámek, glos a dalších příspěvků, které v časopisech a příležitostných tiscích v letech 1925–1945 publikoval PhDr P. Jan Strakoš, literární kritik, historik katolické orientace a v meziválečném období zanícený zastánce estetické teorie ‚čisté poezie‘.“ Tak charakterizuje knihu editor Ladislav Soldán na začátku svého doslovu.
Jenom je škoda, že do tohoto souboru literárně kritických příspěvků ze středních let jmenovaného katolického kněze (*1899 †1966), které v mnoha případech mohou čtenáře fascinovat hloubkou duchovního ponoru, odbornou erudicí a k tomu i velmi kultivovaným jazykem (uveďme za všechny třeba studii Čistá poezie a její předpoklady), byly zařazeny též příspěvky podle našeho názoru zaslepeně jednostranné a místy i urážlivé.
V glose nazvané Vpád barbarů z r. 1935 líčí Strakoš, tehdy šéfredaktor katolického kulturního časopisu Akord, rostoucí moc nacismu i bolševismu v Evropě jako prý důsledek několikasetletého duchovního upadání našeho světadílu:
„Vpád barbarů do teologie, vpád barbarů do filosofie, vpád barbarů do literatury (…) Kdo by dnes mohl pochybovat o tom, že v ideologii Hitlerově a Lenin-Stalinově vyvrcholil proces onoho duchovního uvolňování člověka, jež bylo po dvě století zcela beztrestně prohlašováno za ideál příštího lidstva? A všechny ty mystické pudy rasové a třídní ideologie, vyrůstající ze stejné základny filozofického racionalismu, to jsou v podstatě moderní anatémata Kristu a jeho učení, Toť stále živý Luther teologie, vzpírající se zákonné autoritě duchovní…“ (zvýraznil P. R.) Dále následují u Strakoše jména: Voltaire, Rousseau, Kant a Hegel, Renan, Shaw, Huxley, Taine a Marx, mluví se o praotcích „všech Zolů, Franců a Proustů, toho neúnavného rozpadu a pachu prasnic a hřebečků literatury…“ (str. 375–376)
Ponechme stranou, zdali vůbec, nebo do jaké míry mohou vyrůstat „mystické pudy rasové“ z filozofického racionalismu, jedno však je jisté, že tak dlouhá řada teologů, myslitelů, beletristů skoro za dobu půl tisíciletí sotva přišla na svět jen proto, aby dláždila cestu oběma jmenovaným masovým vrahům. Tím spíš, že například filosofa Kanta německý nacismus v žádné lásce neměl. A nakonec ani osvícenství jako takové, právě pro jeho „racionalitu“. (Viz doklady v knize K. H. Miskotte Edda a Tóra).
A smíme se domnívat, že některými katolíky (alespoň Strakošova typu) tradičními odsudky smýkaný Luther opravdu neodpadl od Krista, ale spíš od papeže Lva X., od duchovní hegemonie Říma, od kanonického práva, od aristotelské metafyziky, a to všechno právě kvůli Kristu, kvůli živému evangeliu (srv. známou reformační zásadu „solus Christus“!).
O několik řádek dále po vylíčení „toho neúnavného rozpadu“ nám Strakoš prozradí, jak by si představoval (ještě r. 1935!) účinnou léčbu:
„Kolik Koniášů potřebovaly by státy a národy světa (zvýraznil P. R.), aby se vyčistila humna všech knihoven a škol? Jak obludných rozměrů nabyl by index zakázaných knih (nejen hitlerovských!), jimiž bylo podkopáno zdraví lidstva.“
Pokud se vžijeme do Strakošovy současnosti, pak si smíme být skoro jisti, že při takovém volání po nových Koniáších může ten nebo onen potomek pobělohorských tajných českých evangelíků, jehož vyslíděné „kacířské“ předky kolem r. 1730 mučitelé mlátili na lavicích za asistence podobných páterů, aby přijali víru „jedině pravou“, pocítit ještě po dvou stoletích právě v prostředí liberálně demokratické první republiky sotva co jiného než znovuoživený vzdor vůči „nenapravitelnému“ Římu a nečekaně vyšlehlou novou nenávist k prelátům.
V další glose pojmenované příznačně Oheň a index z téhož roku horlí Strakoš přímo inkvizitorsky proti prý „vylidněné“ poválečné próze:
„Chceš čísti France, Prousta nebo Joyce? Célina nebo židovské emigranty? To jejich pařeniště rozkladu, hnus, stoupající z těchto literárních zadnic s opatrností a péčí až obludnou?(…) Proč tolik zalíbení v sexuální patologii, odbojnictví všeho druhu, v ideologii rozkladu a rozpadu? (…) Zdá se téměř, že tento chorobný stav neomezí se dříve, dokud nebude s touto literaturou naloženo po zásluze: oheň a index jsou též prostředky spravedlnosti, nejenom msty a reakce. A v určité době je jich třeba pro zdraví lidstva víc než chleba a slova.“ (str. 392)
Při pročítání předchozích řádek jsem se neubránil vzpomínce na mocenské zákroky proti „zvrhlému umění“ v někdejší Třetí Říši.
A ještě si dovolím uvést úryvek z politizující statě Katolicismus v Československu (r. 1937), která nám prozradí, jak asi v lásce má katolický literární kritik a navíc vysvěcený kněz, obdivovatel protireformace, odborný znalec a propagátor jezuity B. Balbína jako nositele prý pravého (tj. katolického, svatováclavského) češství svůj masarykovský, „husitský“, liberálně demokratický stát:
„Masarykovy předválečné brožury byly vlastní zbrojnicí pro generální nápor na vše, co zůstalo ještě katolickým. Obratnou tiskovou propagandou, za patronace většiny vládních činitelů veden boj za takzvanou očistu našich dějin, kdy revoluce husitská byla postavena do samého středu všech národních zájmů! (…) Ale již v samých začátcích ukázalo se, že takovýto postup nejenže neohrozí podstatně pozice katolictví v národě, ale že mu naopak vzbudí vyznavačství stejně hrdé a neústupné, jak pyšná a vyzývavá byla zbolševizovaná oligarchie pražského ústředí protestantsko-zednářského.“ (zvýraznil P. R.) (str. 418)
Za takovou větu by se nemusela stydět propaganda již zmíněné neblahé Říše, jenom by první slovo složeniny „protestantsko-zednářský“ nejspíš nahradila označením jiné lidské skupiny údajně všesvětových škůdců.
Opravdu nevím, proč editor tyto citované příspěvky do sborníku zařadil. Snad chtěl podat Strakošovu osobnost nejen v jejím nejskvělejším jasu fascinujícího recenzenta básníků a zasvěceného znalce tajů a struktur „čisté poezie“ (termín H. Bremonda), ale i s doprovodnými stíny vášnivých (a víc než slepých) zaujetí, aby tak byl vykreslen pravdivý, (protože úplný) obraz člověka.
Zamysleme se ještě chvíli nad Strakošovým úděsem z úpadku lidství, jak je podle něho zachycen u France, Prousta, Joyce, Célina a „židovských emigrantů“ (koho zde míní, nepoví). Pokud se jedná o to „jejich pařeniště rozkladu“, o „hnus, stoupající z těchto literárních zadnic“, může nám těmito drsnými obraty kritik Jan Strakoš sdělovat s nesmlouvavou upřímností svůj osobní odpor k poválečné západoevropské próze, i když sami můžeme mít na tyto moderní literární tvůrce (ostatně jedny z nejproslulejších) názor zcela odlišný.
Ale utíkat se k jakési Jednotě a Celosti idealizovaného katolického středověku, jak na mnoha místech knihy můžeme u Strakoše vycítit, upínat se ke všemu, co „připomíná slavnou epochu katolických králů českých, katolického kněžstva a vůbec katolické kultury“ (str. 418) nám v žádném případě – o tom jsem přesvědčen – dnes nepomůže. Krize lidství přicházejí ve světě a dějinách opakovaně, to nejhorší z nich (nelidskost, slepota, dřímající bestialita) se předávají z věku do věku jako vpravdě mysteriózní, ani dogmaticky plně neopsatelný dědičný hřích. Proto je třeba i při obětavé snaze o nápravu věcí lidských, v jakémkoli politickém nebo kulturním angažmá opravdu vzhlížet k Milosti, která je – aniž to jsem s to pochopit – mnohem větší než tohle všechno zlo (mnohem hojnější než ta propast, než hřích – viz Římanům 5,15).
Když mi nějaká literatura (umění vůbec) dá otřást se nad zmíněnou propastí, slouží mi tím k pravé zranitelnosti a vydanosti, dopomáhá mi k spasitelné bezmoci, kdy čekám v bídě svého i společenského lidství někoho Jiného než sebe, než rozpravu a vyrovnání s hlubinami své nebo kolektivní Psýchy, někoho v Jeho soudu i milosti Skvělejšího než je i záře Poezie (třeba i té „čisté), někoho Nadějnějšího než beznadějné plody kultury (zvláště té uzavřené, jednotné, „klasické“).
V celku knihy Jan Strakoš ani náznakem nic nepochválí z bohatého proudu české předbělohorské reformace, nad krutou pobělohorskou katolickou persekucí jinověrců v našich zemích se nijak nepozastavuje, nic také neocení z potolerančního obětavého i houževnatého evangelictví, vše v národě kladné a duchovně hodnotné vidí prýštit výlučně ze zdrojů tradice a kultury katolické. Je s politováním, a může i právem pobuřovat, že jména Hus, Chelčický, ba Komenský neznamenají tomuto katolickému vzdělanci o mnoho víc než prázdné nálepky něčeho, co podle jeho názoru v národě (za Strakoše ještě z 80 % katolickém, do Bílé hory ve stejných asi procentech „nekatolickém“) prý vůbec nezabralo (kromě hrstky „svedených“). Tento jednokolejný i jednotvárný pohled na motivy, smysl a plody českého duchovního života se u Jana Strakoše vrací opět a opět.
Domnívám se, že se editor měl od těch míst v knize, které mohou urážet cítění evangelického, nebo i třeba „masarykovského“ čtenáře, výrazněji distancovat, než učinil okrajovou poznámkou, že (u Strakoše) „vše doprovázeno ostrými leckdy útočnými a pamfleticko-polemickými narážkami vůči autorům, jakými byli z literárních historiků Jan Blahoslav Čapek nebo i další, čeští i němečtí vědci z řad protestantských kruhů první poloviny 20. století.“
Samozřejmě, že je možné, ba i užitečné všecko evangelické, „husovské a husitské“, masarykovské atp. kritizovat. Už reformace v šestnáctém století přece odmítla lpět na své „nedotknutelnosti“, chtěla být vystavena výtkám a nápravě, chtěla být „semper reformanda“. Ale kritika, pokud je pravdivá a spravedlivá, by měla sloužit k tomu, aby se vylouplo to lepší, nebo dokonce to velmi dobré z onoho horšího, čeho je třeba želet a co je chvalitebné v pokoře vyznat a v pokání opouštět.
Ale v případě Strakošova pohledu na protestantismus (zejména český) jde želbohu spíš o autoritativní zatracování, které doopravdy žádnou kritikou není.
Jan Strakoš, O české literatuře, kritice a historii.
vydal Cherm Praha 2012, editor Ladislav Soldán, 496 stran