Máme zpravidla pocit, že své nejbližší, přátele, učitele a žáky dobře známe, a mluvíváme často i zasvěceně jako místní znalci o lidech v obci, městě a dokonce i v národě. Každý však ví, nebo by měl vědět, že mluvit o tak mnohotvárném společenství jako národ, jako bychom jej dopodrobna znali, je veliká troufalost, a nejen to, je to matoucí a nepřesné. Někteří znalci českých dějin říkají, že např. mluvit o povaze národa se vůbec nemá, neboť nic takového neexistuje. Snad je možné stanovit a popsat v té či oné době a dějinné situaci některé společné kladné či záporné rysy národa. Ale nic víc.
Více nás obvykle pálí a někdy znepokojuje otázka, do jaké míry jsme schopni a ochotni důkladně poznávat druhé a ovšem oplátkou dovolit, aby nás mohli poznat i oni. Jde především o osoby, jež nás obklopují, s kterými se intenzívně stýkáme nebo dokonce žijeme, manželka, manžel, děti, rodiče, prarodiče, přátelé i známé. Známe je opravdu dobře, nebo jen povrchně? Zůstává pro nás bezprostřední lidské okolí jen uzavřeným světem, nebo se nám více či méně už otevírá brána poznání lidského světa za hranicemi našeho já?
Považme jak bohatý, členitý a rozmanitý je náš smyslový, myšlenkový či citový svět. Co všechno vidíme, vnímáme, prožíváme, promýšlíme, pociťujeme a jak jen nepatrnou část toho všeho můžeme druhým sdělit, či převyprávět. Ostatně, kdyby se našel člověk, který by nám chtěl povědět vše, co v poslední době prožil, slyšel, musel by mít nejen dobrou paměť, dostatek času i síly, ale především člověka, který by takřka s andělskou trpělivostí byl ochoten naslouchat. Ať tak či onak, dříve nebo později by oba narazili ze zcela zásadních důvodů na meze, které jsou jen ztěžka překročitelné.
Dr. Albert Schweitzer, věhlasný teolog, filosof, hudebník a lékař ve své knize „Z mého dětství a mládí“ píše: „Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by druhého skutečně, zúplna znal, i když s ním po léta denně žije. Z toho, co tvoří náš vlastní vnitřní život, můžeme svým nejbližším a nejdůvěrnějším sděliti jenom zlomky. Celek toho nejsme s to ani vypovědět, ani obsáhnout.“
Zůstáváme tedy jeden pro druhého tajemstvím? To jistě neznamená, že druhého člověka poznat nemůžeme vůbec, zvláště když s ním dlouho žijeme. Víme přece, jak smýšlí, jak v nejrůznějších situacích jednal nebo asi v budoucnu jednat bude, víme tedy o něm mnoho. Ale jeho nitro, jeho hlubiny vystihnout nemůžeme, tam má každý člověk něco jako svatostánek, který je uzavřen na klíč a tím disponuje jen Bůh sám. Druhý člověk tam nahlédnout může jen velmi obtížně.
Od pradávna si lidé kladli otázku, v čem spočívá jedinečnost a důstojnost člověka. Jedna z odpovědí mířila naznačeným směrem. Člověk má hlubiny, nitro, duši, skryté jádro své bytosti, které je podobné nedobytné pevnosti, kam nikdo nemá automaticky právo vstupovat. Co se tam děje, je skryto pro druhé závojem tajemství a tajemstvím zůstává natrvalo. Tento vnitřní svět je třeba chránit, aby do něj nepronikly a neusadily se tu škodlivé postoje, jež by byly v rozporu s duchem Kristovým.
Je-li tomu tak, neměli bychom naléhat a vynucovat, aby nám naši nejbližší povinně sdělovali všecky své myšlenky či pocity. Není ani dobré, když se o to pokouší např. matka, očekávající, že jí vlastní dítě poví vše. Je třeba mu dovolit, aby mělo také svá tajemství, i když ovšem platí, že oboustranná otevřenost a upřímnost je právě v takovém případě žádoucí a potřebná. S tímto problémem se setkáváme i v manželství. Partner nezřídka na svém protějšku vyžaduje, aby mu pověděl nejen vše, co dělal, ale i nač myslel, a často jej mučí výčitkami, že stále před ním něco skrývá. Tento postoj bývá zdrojem velikého napětí, často i utrpení a důvodem vzájemného odcizení. Zpravidla roste z mylné představy, že lásce je dovoleno beztrestně pronikat do nitra milované osoby a tam se natrvalo usadit. To je tragický omyl. Nejhlubší hlubiny člověka jsou vyhrazeny jen Bohu samému a Jeho Synu. Apoštol Pavel v této souvislosti říká: „Živ jsem již ne já, ale živ je ve mně Kristus.“ (Ga 2,20)
Dospělý člověk nesnese dlouho trvající blízkost tělesnou, byť by měl druhého rád. Vždy znovu se vrací do své „osamocenosti“. Vždy má potřebu vracet se do stavu, kdy je jen sám svůj. Potřebuje kolem sebe jakýsi ochranný val. Tak je to i s lidskou duší, i ona potřebuje ze strany druhých patřičný respekt k vlastní individualitě, k jejímu zaklíčovanému světu vnitřní svobody a neopakovatelné jedinečnosti. Je-li tento předpoklad dán, je splněna jedna ze základních podmínek harmonického rozvoje člověka.
K tomu říká Albert Schweitzer v citované knize: „Skutečnost, že jsme si navzájem tajemstvím, bychom měli přijmout. Vzájemně se znát neznamená o sobě všecko vědět, nýbrž chovat k sobě vzájemně lásku a důvěru a věřit v druhého a mít úctu před vnitřní bytostí jiných.“
Ať chceme nebo ne, nemůžeme obejít širší společenství, jež nás obklopuje. Tam se obzvláště potřebujeme učit respektu nejen k jednotlivým lidským bytostem, ale i k větším komunitám, národům, rasám i příslušníkům jiných náboženství. Jestliže v nich nebudeme respektovat přebývající tajemství, známé jen Bohu samému, ponížíme je na lidi druhé kategorie, vůči nimž si svévolně přivlastňujeme právo učit je pravému lidství. Tím překračujeme neviditelnou hranici, jež nám brání, abychom své „spasitelné“ konání uskutečňovali i použitím násilí. Tudy však cesta nevede. Lži mesiášů už bylo dost. Lidské krve již teklo příliš. Vzájemná důvěra roste pomalu a je jí stále příliš málo. Ale bez ní, bez respektu k vnitřnímu tajemství, jež chrání lidskou svobodu, to opravdu nepůjde. Jak dlouho budeme ještě čekat? Nevím! Ale vydržet je třeba. Vydržet a zasadit alespoň jedno zrnéčko vzájemné důvěry, ale lépe zrnéček více.
Klást na člověka příliš veliké požadavky je riskantní. Člověk unese mnoho, ale ne vše. Proto se snaží některým problémům vyhnout, anebo je nebrat vůbec na vědomí. Nejlépe je zcela vytěsnit. Nečiní to vždy jen z pohodlnosti nebo lenosti, ale častěji z bezradnosti. Někdy dokonce z malomyslného pocitu, že všecko to lopocení nemá valný smysl, neboť nenachází patřičné uznání, a navíc vlastní dílo, pokud se dá tak vznešeně nazvat, upadá rychle v zapomnění a smrt dílo konečnosti rychle dovršuje. Tuto skutečnost si neradi připouštíme. Není divu. I když toto poznání zatlačujeme, občas naši mysl zaplní spolu s pocitem veliké nejistoty, tváři v tvář dokonale zašifrované osobní i společné budoucnosti. Taková je však obecná situace člověka žijícího na planetě Země, pohybující se v nekonečných dálavách vesmíru. Nevidíme za hranice dnů, týdnů, let, tisíciletí natož světelných let. Budoucnost je temná, tajemná. Před námi se zvedá clona tmy. Můžeme sice leccos tušit, něco málo vědět, ale to je vše. Celek nám uniká.
V životě člověka jsou chvíle, někdy i celá údobí, která se podobají klopýtavému putování po nehostinné poušti, kde se střídá horko se zimou, kde je nedostatek vody a žízeň mučí člověka. Na duchovní pouti mnohého z nás je to podobné. Někdy si připadáme jako vyschlá země, kde se ztratila všecka vláha a víra se dostává do krize. Mate nás, že srdce už nepřekypuje jásavou radostí, pokojem a láskou, ale duchovní únavou až i rostoucí skepsí, jež nepramení jen z přirozené slabosti člověka, nebo jeho stáří, ale často ze zklamání, jak málo církve i sbory jsou odleskem Kristova díla a jak lidské pokolení, včetně nás, místy a časem se podobá více zdivočelé smečce než rodině, jež by měla být nesena duchem vzájemné solidarity. Jsme obzvláště znepokojeni že Bůh nezasahuje do běhu tohoto světa, aby překazil růst zla, chudoby, nemocí a válek. Nerozumíme, proč to tak je, proč mlčí tam, kde bychom čekali, že bude mluvit? Že nevystoupí ze své anonymity, aby učinil přítrž vší té lidské nespravedlnosti. Posílá nám sice své služebníky a proroky, Mojžíše, Eliáše, Jeremiáše, Amosa, dokonce svého Syna Ježíše Krista, ale sám zůstává skryt. Jsme z toho všeho zmateni. Patří to zřejmě k údělu nás lidí, že se jen těžce prodíráme labyrintem nevědění o člověku, o vesmíru atd. a především nevědění o tom, jaké místo zaujímá vlastní život v předivu Božích plánů a činů. Ale to by ještě nebylo tak zlé. S čím si nevíme rady a co zároveň nemůžeme ani změnit, je skutečnost, že Bůh se před námi skrývá, že je Bohem skrytým a že po dobu našeho života jej uvidět nemůžeme. V této skutečnosti, v tomto stavu věcí vězí nejen naše životní tajemství, ale i trýzeň, bolest, ale také pocit nenaplněnosti. Jsme zváni k víře v Boha, ale vidět jej nemůžeme. Chceme ho dokázat, ale přetrhává pouta našich „pomyslných důkazů“, chceme ho uchopit do svých rukou, ale zjišťujeme, že máme ruce prázdné. Posílá nám svého Syna, zjevuje se v Jeho životě, ale sám zůstává skrytý. Tato základní skutečnost víry, ona ustavičná nehotovost, nemožnost zcela a plně spočinout v Bohu, kterého tušíme, v nějž věříme, ale nemůžeme vidět, protože se před námi skrývá, tvoří onu příslovečnou rozpolcenost lidského života. Bez Boha nejsme schopni žít, ale poznat jej v plnosti, jaký skutečně je, v dané epoše dějin spásy ještě nemůžeme. Dvéře které by vedly k plnému poznání Boha, Pravdy, jsou zavřené. Marně bušíme na božskou bránu ve snaze ji vylomit a posléze proniknout k Božímu trůnu a posadit se na něj – a tím přivolat na sebe i lidstvo ne požehnání, ale pohromu, neštěstí, slzy a smrt. V této nemožnosti Boha plně poznat nás Bůh nenechává samotné, tj. bezbranné, vydané silám, jež jsou mocnější než my. Pomáhá nám a posílá nám v ústrety svého Syna, v němž nám ukazuje svou laskavou tvář, že to s námi myslí dobře, že nás neopustí ani v hodinách nejtěžších, ani v hodině smrti. Osvěcuje naši životní cestu, projevuje nám svou náklonnost, svou lásku a žádá nás, abychom na tom měli dost. Hlavní otázkou není, kdo má pravdu, ale kdo má lásku, kdo je ochoten znovu vstoupit na stezku vzájemné důvěry, kdo má odvahu se znovu tohoto riskantního dobrodružství odvážit.
Důvěra je jednosměrná cesta. Je to cesta bez záruky. Vždycky se můžeme zklamat. Ale nezapomínejme, že právě takový je charakter Boží důvěry k nám. Ne proto, že jsme si ji zasloužili, ale že nás Bůh má rád, a proto nám důvěřuje a ovšem čeká, že jeho důvěru oplatíme důvěrou.