Ve čtvrtek 4. září prošel centrem Prahy mlčenlivý průvod s obrázky dětských obětí z Izraele i z Palestiny z posledních let. Začal v českobratrském kostele u Salvátora a skončil v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Asi 700–800 převážně mladých lidí využilo nabídky složit svou bolest nad utrpením civilistů a především dětí v soustředěném tichu. Setkání volně navazovalo na pietu za oběti barbarského útoku teroristů na Izrael 7. října 2023. Přinášíme znění modliteb, promluvy, textů z Bible, Proroků a z Koránu v tom pořadí, jak postupně zazněly.
Úvodní modlitba u Salvátora
Bože, shromáždili jsme se jako lidé zasažení bolestí z nesmyslného umírání – zasaženi tím, co dokážou lidé udělat druhým, šířit zoufalství, hlad i smrt, jak ničit pokoj, naději na lidské štěstí. Před tvou tváří nestojíme jako ti, kdo mají pravdu – kdo jsou lepší či jediní správní. Před tvou tváří poznáváme a vyznáváme vlastní lhostejnost, vlastní pohodlný odstup. Setkáváme se ve městě, kde se neválčí, nepadají bomby, neútočí fanatici. Proto nám je těžké vcítit se do situace těch, kdo tohle všechno prožili a prožívají. V mnoha svých soudech jsme jednostranní. Věříme však, že před tvou tvář má smysl přinášet cizí i vlastní bolest – ztracenost a bezmoc – hlad a zasaženost zlem – nesmyslným umíráním. Vždyť jsi Bůh, který slyší pláč zraněných a bitých, tíseň těch, které sevřela přesila lidské zlovůle. Tak o tobě svědčí příběhy těch, kdo i pro nás sepsali svatá písma. Před tvou tváří chceme obnovit důvěru, že silou mocnější než nelidskost, ničivost násilnictví a zoufalství bezmocných – a silou mocnější než koloběh pomsty a nenávisti – je tvé slitování. A když ty se slitováváš, povzbuzuješ k empatii, solidaritě, která není ohraničená škatulkami lidského sobectví a nenávisti. Věříme, že nám to chceš dát. Buď tedy s námi – a smiluj se nad námi. Amen.
Tomáš Trusina
Nemlčet o mrtvých a zastávat se živých
• Shromažďujeme se, abychom připomněli životy více než 20 000 dětí zabitých a přes 30 000 těžce zraněných v Gaze.
• Nejlepším způsobem, jak uctít jejich památku, není mlčet.
• Nejlepším způsobem, jak uctít jejich památku, je:
◦ všímat si, mluvit, zaujmout morální postoj.
• Musíme pozvednout své hlasy za ty, kteří v Gaze stále žijí.
• Děti tam: trpí, hladovějí, mají strach, jsou osiřelé, vysídlené, zraněné, bez léčby, nesou si traumata, jež je budou provázet po zbytek jejich života.
• Děti trpí teď, v tomto okamžiku – není to minulost, ale současnost.
• Tyto děti se dívají na své rodiče – na dospělé, kteří by jim měli být zdrojem bezpečí – a vidí je: stejně traumatizované, zraněné, hladové, zesláblé, už poněkolikáté vyhnané z domova, nevědoucí, kam se obrátit.
• Je na nás:
– ukázat jim, že svět na ně nezapomněl, neopustit je, jednat nejen pro ně, ale i pro nás samotné.
• Otázka: Jakými lidmi chceme být?
– Nepřipusťme hrozbu nebezpečných slov a pojmů – např. „empatie bez kontextu“. Naopak: naše empatie kontext má, je postavena na hodnotách, které ctíme, respektujeme a chceme předávat dál.
Lamis Khalilová (palestinská křesťanka)
Vybrané citáty z Bible
Toto praví Hospodin: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.“ … (Jer. 31:15)
Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. (Isa. 49:15 CEP)
(četli Eva Vymětalová a David Šorm)
Vybrané citáty z Koránu
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
Milosrdnému, Slitovnému,
Vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás cestou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.
(Al Fátiha Súra 1 )
„…Kdo zabije člověka – aniž by ten spáchal vraždu nebo šířil zkaženost na zemi – bude to, jako by zabil celé lidstvo. A kdo zachrání jeden život, bude to, jako by zachránil celé lidstvo. Naši poslové k nim přišli s jasnými důkazy, ale přesto mnozí z nich i potom na zemi přeháněli.“ (Súra al-Má’ida, 5:32)
(arabsky a česky četly Yara a Eva Abu Ataya)
Účastníci v lavicích mezitím psali vlastní modlitby na papírky, které byly vyvěšeny v kostele, zapalovali svíčky, jež vytvářely symbol slunce. K tomu zazníval zpěv: Před tebou Pane temno ztrácí sílu svou, noc odchází a den jasně září.
Z hebrejské bible
Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11,6–9)
(hebrejsky četla Nataša Dudinski)
Matouš 5,4–9
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
(Tomáš Halík)
Při východu z kostela umístili účastníci své modlitby na nástěnky, kde si je mohli číst ostatní. Poté se vydali v tichém průvodu s fotografiemi palestinských a izraelských dětí přes Staroměstské náměstí do kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu.
Promluva v kostele Nejsv. Salvátora
Pokoj Vám! Přáním pokoje vítám Vás všechny v pražské akademické farnosti. Evangelium, které se zde po staletí čte a vykládá, nás zavazuje k solidaritě se všemi trpícími přes hranice národů, kultur a náboženství. Naše svědomí nás zavazuje dát veřejně najevo naši solidaritu s trpícími v Izraeli a Palestině, zejména s těmi nejzranitelnějšími, s dětskými obětmi násilí.
Tato solidarita má mnoho podob. Prahou prošlo mnoho hlasitých demonstrací, vyjadřujících politické postoje k dění v Gaze, jak to umožňuje právo na svobodu vyjadřování v demokratickém státě. Vážíme si všech nelhostejných. Naše dnešní iniciativa má však jiný charakter. Šli jsme v tichu, protože cítíme bolest, kterou nemohou plně vyjádřit žádná slova, natož politická hesla či hněvivé výkřiky. Šli jsme společně, věřící křesťané, věřící muslimové, věřící Židé i lidé bez náboženské víry, protože cítíme, že nás sjednocuje to, co nás přesahuje.
Vyšli jsme z evangelického a došli jsme do katolického kostela, které oba už svým názvem vyjadřují jednu víru v Ježíše – Salvátora, to znamená spasitele, zachránce, vysvoboditele všech lidí. Věříme, že Ježíš vysvobozuje ze strachu a lhostejnosti, ze zoufalství, rezignace a pasivity, ale také z ducha pomsty, zloby a násilí. Naše kostely jsou místy víry a modlitby, jsou místem ticha a místem naslouchání. Naše víra a naše modlitba není uklidňujícím opiem. Naše víra není privátní zahrádka sentimentální zbožnosti, odtržená od radostí a bolestí světa, jehož jsme součástí. Naše víra nás zavazuje mít otevřené oči, uši, srdce a svědomí pro bolesti našich bližních, dnes zejména pro nářek dětí v zemi, která je svatá věřícím tří abrahamovských náboženství. V tomto duchu prožijme naše setkání.
Ježíš vzal dítě a postavil je doprostřed nich; pak je vzal do náručí a řekl jim: „Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, mne přijímá; a kdo mne přijímá, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal.“ (Marek 9:36–37)
Chtěl bych nejprve poděkovat všem, kdo se snaží o to, aby naše země přijala k lékařské péči zubožené děti z pásma Gazy. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se snaží o to, aby naše země poskytovala materiální i morální podporu obětem hladomoru v Gaze. Chtěl bych poděkovat všem, kdo apelují na naše politické představitele, aby se stavěli na mezinárodní scéně proti pachatelům válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ať se dějí z jakékoliv strany.
Zejména komunitám věřících je však svěřena Bohem prorocká úloha: To znamená v duchu biblických proroků pojmenovat zlo zlem a dobro dobrem, ať se to našemu okolí, veřejnému mínění nebo diplomacii mocných líbí nebo ne. Máme být hlasem těch, kterým je hlas upírán.
Před dvěma lety jsme si ekumenickou a mezináboženskou modlitbou se zástupci různých křesťanských církví, ale i Židů a muslimů na tomto místě připomenuli oběti barbarského útoku teroristů na Izrael 7. října 2023; modlili jsme se za zastavení spirály násilí a propuštění zajatců.
Po oba následující roky se spirála pomsty, násilí a nespravedlnosti roztáčela nepředstavitelným způsobem a zejména dopadá na civilní palestinské obyvatelstvo (muslimy i křesťany).
Toto násilí je ničím neospravedlnitelné. Nemá smysl se ptát, „kdo si začal“, protože hrůzy posledních let (včetně atentátu v říjnu 2023) nejsou počátkem, nýbrž jen pokračováním dlouhých dějin nesnadného soužití dvou etnik. K hlavním inspirátorům mého myšlení patří velcí židovští myslitelé Martin Buber a Emanuel Lévinas. Oba se snažili o to, aby židovský národ, který byl vystaven genocidě, byl zvláště citlivý vůči násilí na komkoliv a aby stát Izrael byl příkladem spravedlivého a pokojného soužití Židů a Arabů, židů, muslimů a křesťanů v zemi, která je nám všem společně svatá.
Mne zvláštní láska k té zemi a k národu, z něhož vzešel Ježíš, vedla k celoživotnímu odporu vůči všem formám antisemitismu, který napáchal tolik zla. S velkou bolestí pozoruji, jak dnešnímu nebezpečnému vzrůstu antisemitismu a k izolaci Izraele napomáhají především neomluvitelné činy dnešních izraelských politiků – a solidarizuji se s desetitisíci Izraelců, kteří se vůči nim vymezují. Bolí mne zbabělost a zaslepenost těch, kteří nedokážou po vzoru biblických proroků vidět, pravdivě nazvat a odsoudit zlo, ať se děje kdekoliv, kýmkoliv a na komkoli, ale zejména na bezbranných, na dětech.
Dnešním shromážděním však nesoudíme a nevoláme po pomstě, jen myslíme na všechny dětské oběti – jak na těch několik desítek židovských dětí, zabitých 7. října, tak na několik desítek tisíc palestinských dětí, zabitých, zraněných, vyhladovělých, zubožených na těle i duši vinou zločinů v Gaze.
To, co se děje v těchto dvou letech v Gaze, bohužel neskončí tím, co si všichni přejeme – propuštěním všech rukojmí a zajatců, ukončením bombardování a vysidlování, návratem vyhnaných na místa, kde stály jejich domovy a kde jsou pod troskami pohřbeni jejich nejdražší. Dílo smíření a odpuštění si vyžádá duchovní úsilí mnoha generací.
Křesťané v Gaze i ve světě nemlčí. Papež František každodenně komunikoval s farářem farnosti Svaté rodiny v Gaze, který byl nedávno zraněn při izraelském ostřelování kostela a farnosti, v níž byl poskytován azyl starým lidem, dětem a lidem bez domova. Po oznámení izraelské vlády, že chce zabrat město Gaza a že se pro Palestince doslova „otevřou brány pekla“, se tamní řeholní sestry rozhodly zůstat s bezbrannými, kteří se evakuovat nemohou.
Papež Lev k tomu řekl: Všechny národy, i ty nejmenší a nejslabší, musí být mocnými respektovány v jejich identitě a právech, zejména v právu žít ve vlastní zemi; a nikdo je nemůže nutit k exilu.
Patriarchové latinského i řecko-pravoslavného patriarchátu v Jeruzalémě napsali ve společném prohlášení: Neexistuje žádný důvod ospravedlňovat úmyslné a násilné masové vysídlování civilistů. To není správná cesta. Je čas ukončit tuto spirálu násilí, ukončit válku a upřednostnit společné dobro lidu. Zkázy na územích i v životech lidí už bylo dost. Není důvod ospravedlňovat držení civilistů jako vězňů a rukojmích v dramatických podmínkách. Nyní je čas na uzdravení trpících rodin na všech stranách.
Se stejnou naléhavostí apelujeme na mezinárodní společenství, aby zasáhlo k ukončení této nesmyslné a ničivé války a k návratu pohřešovaných osob a izraelských rukojmích.
„Na stezce spravedlnosti je život, a v chůzi po ní není smrti“ (Přísloví 12,28). Modleme se, aby se všechna naše srdce obrátila, abychom mohli kráčet po stezkách spravedlnosti a života pro Gazu a pro celou Svatou zemi.
K tomu mohu připojit pouze Amen.
(Tomáš Halík)
Následovaly volné přímluvné modlitby přítomných duchovních.
Žalm 46
Bůh je naše útočiště, naše síla,
pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.
Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země
a základy hor se pohnuly v srdci moří.
Ať si jejich vody hučí, ať se pění,
ať se hory pro jejich zpupnost třesou!
Řeka svými toky oblažuje město Boží,
svatyni příbytku Nejvyššího.
Nepohne se, Bůh je v jeho středu,
Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra.
Pronárody hlučí, království se hroutí,
jen vydá hlas a země se rozplývá.
Hospodin zástupů je s námi,
Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky,
jak úžasné činy v zemi koná!
Činí přítrž válkám až do končin země,
tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy.
Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh.
Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.
Hospodin zástupů je s námi,
Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
(Žalm přečten česky a arabsky)
Modlitba:
Ó Alláhu, Nejmilostivější k nuzným a Ochránce utlačovaných, učiň lid Gazy těmi, kdo jsou pevní ve vytrvalosti – těmi, kdo když je postihne pohroma, prohlásí: „Věru, Alláhovi patříme a k Němu se navrátíme.“
Ó Alláhu, sešli na ně své požehnání a milosrdenství a naplň jejich srdce pokojem a vedením.
Ó Alláhu, posilni srdce zarmoucených matek, vdov a dětí a buď jim Ochráncem a Pomocníkem.
Ó Alláhu, dopřej jim úlevu po strádání, bezpečí po strachu, radost po zármutku a vítězství lidskosti po krveprolití.
Ó Alláhu, přijmi jejich mučedníky, uzdrav jejich raněné, osvoboď jejich zajaté a smiluj se nad jejich slabostí – neboť Ty jsi Nejmilostivější z milosrdných.
(arabsky a česky četly Yara a Eva Abu Ataya)
Shromáždění bylo ukončeno áronským požehnáním.