Ve dnech 29. a 30. října 2001 se konala v prostorách Senátu ve Valdštejnském paláci konference „Svoboda svědomí v postkomunistické společnosti“, organizovaná americkou organizací RCDA (Research Center for Religion and Human Rights in Closed Societies). RCDA založili v roce 1962 manželé Olga a Blahoslav Hrubých, kteří emigrovali z Československa v roce 1948 a od té doby neúnavně pracovali na odhalování a zveřejňování případů utiskování věřících v komunistických zemích, k velké nelibosti nejen totalitních režimů, ale i církví, pro které udržení přijatelného provozu bylo důležitější nežli věc evangelia.
Konferenci zahájila Olga Hrubá, výkonná ředitelka RCDA. O minulé konferenci RCDA, která se konala před dvěma lety v Praze, referoval Václav Peřich. Američtí hosté poté hovořili na téma „210 let zkušeností s prvním dodatkem Ústavy USA.“ Velmi ucelený projev přednesl Jeffrey A. Ross: Už Tocqueville napsal, že „USA jsou velmi náboženská země, ale vláda se o náboženství nestará“. V ústavě přímo o náboženských věcech nic není. Její první dodatek zakotvuje důležité občanské svobody: svobodu slova, tisku, shromažďování, svědomí. Vláda ani nesmí prosazovat některé náboženství – není věcí státu, ale individua, rodiny, komunity. Jde tedy o koncept občanské společnosti. Náboženství v USA není věcí pravdynepravdy, ale názoru, věcí svědomí. Zcela odlišná je islámská tradice, v níž jsou politika a náboženství úzce propojené.
Blok na téma „Svoboda svědomí a nesnáze s jejím uplatňováním“ moderoval Miloš Rejchrt. Z čeho je pojem svobody svědomí odvozen? U nás už v roce 1485 bylo uzákoněno právo hlásit se svobodně ke dvěma církvím – katolické a utrakvistické. Slovo „svědomí“ se asi začalo používat v hnutí církevních disidentů 16. století. Jsou různé užitečné svobody: svoboda slova, tvorby, bádání. Ve věci svědomí však jde nadto o veřejné vyznávání víry. Miloš Rejchrt pozval do svého bloku Lubomíra Müllera z církve Svědků Jehovových. Jeho vystoupení působilo naprosto nekonfliktně. (Zapomněli jsme úplně na podezřelé okolnosti registrace Svědků Jehovových jako církve?) Něco mohlo napovědět jeho prohlášení, že je nepřijatelné, aby Svědkové Jehovovi v médiích hovořili s bývalými členy, vyprovokované ovšem až přímým dotazem. Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru hovořila o tom, jak se uprchlíci dostávají do vnitřního konfliktu v důsledku nepřiměřených ustanovení našich zákonů a předpisů.
Další bloky a jejich moderátoři: Situace v postavení menšin a věřících z jiných zemí (Viktor Dobal), Vývoj interních a externích vztahů církví, náboženských společností a etnických menšin (Miroslav Tyl), Referáty o průběhu přípravy a projednávání návrhu zákona o svobodě vyznání a o postavení církví a náboženských společností (Pavel Prosek), Problémy připravované legislativní úpravy a její implementace (Dagmar Lastovecká), Závěrečná diskuse (Kamila Bendová).
Referovali tak zajímaví řečníci, jako například Marek Pernal (bývalý velvyslanec Polské republiky v Praze), Karel Holomek, Dominik Duka (královéhradecký biskup), Karol Sidon (vrchní rabín), Anton Otte (Ackermann Gemeinde), Jiří Rajmund Tretera z Právnické fakulty UK, Milan Uhde, Stanislav Novotný. Doporučuji Protestantu, aby se ani zdaleka nespokojil mou kusou zprávou o konferenci a oslovil postupně některé referenty i moderátory. Mohl by začít hned Václavem Peřichem, který pronesl výrazné slovo na začátku i na konci konference o obtížném hledání střední cesty, která není vyprázdněním hodnot. Mohl by přetisknout přednášku Jiřího Rajmunda Tretery, který pojednal téma odluky církve od státu od r. 1867, kdy Rakousko přestává být konfesijním státem (jakkoli vnější stafáž zůstala katolická) až do současnosti. Úvahám o chystaném zákonu o církvích se v nejbližší době nevyhneme. S paní Olgou Hrubou připravil výborný rozhovor Michal Šimek a mohli jste ho slyšet ve vysílání Svobodné Evropy. Bydlí v New Yorku, a tak vyprávěla o překonávání traumatu 11. září a také o puritánských tradicích, které ustavily americkou demokracii, a o důvěře v Boží vedení.
Mrzelo mě, že nikoho nenapadlo zmínit (a já jsem se včas nepřihlásila), že právě několik dní před konferencí jsme vzpomněli desátého výročí úmrtí faráře Blahoslava Hrubého. Celá konference navazovala přece na jeho dílo. Vzpomínám na chvíli, kdy během diskuse po příspěvku Věry Roubalové byla položena otázka, zda je vůbec možné účinně pomáhat, když možnosti kompetentních míst jsou tak nesmírně omezené. Paní Hrubá si vzala slovo a vylíčila krátce případ, kdy se skupina pronásledovaných věřících v SSSR uchýlila na americkou ambasádu a po vyjednávání a politických zápasech, které manželé Hrubých vedli po mnoho měsíců, se podařilo zajistit skupině, která nakonec i s rodinami čítala něco přes třicet osob, odjezd do svobodné země. Paní Hrubá měla za sebou únavné dny příprav konference, v té chvíli se jí však rozzářily oči a tvář omládla. Nebyl to totiž jen zajímavý příběh, ale především svědectví o jejím a Blahoslavově společném díle.