Poradce premiéra Babiše „parkuje rizikové čínské auto ve vládním areálu“, upozorňuje Deník N 22. září 2026. Proč jsou některá čínská auta riziková, vysvětluje v článku docela jasně. Riziková jsou díky svému vybavení schopná vykonávat zpravodajskou činnost. A toho jsou schopna ta, která jsou čínským výrobcem určena na export. Konkrétně jde o automobil Jaecoo 7. Je tedy dobré vědět něco o čínské historii a záměrech současných čínských vládců.
Svěrací kazajka maoismu opět působí
Čínská spisovatelka Jung Chang v životopisné knize „Leťte divoké labutě“ (Londýn 2025; Praha 2026) připomíná, že se čínská zpravodajská služba zabydlela v Londýně a že se čínská firma Huawei cílevědomě podílí na evropské kybernetické válce (s. 292). Dále dokládá, jak s nástupem předsedy Si (2012) se Čína znovu začala považovat za komunistickou zemi s pár prvky kapitalismu. Předseda Si začal cílevědomě nasazovat společnosti „svěrací kazajku maoismu“. Roku 2018 předseda Si politické poměry ještě přitvrdil. Což konkrétně pro autorku znamená, že navštíví-li Čínu, hrozí jí od 1. 5. 2018 uvěznění. V ten den totiž předseda Si vydal nařízení, že „jakákoli urážka nebo pošpinění cti a pověsti našich hrdinů a mučedníků je zločin, který je možné potrestat vězením“. Autorčina kritika Kulturní revoluce a hrdiny Maa by ji do vězení jistě přivedla. Si roku 2019 pokořil Hong kong. Začaly zde soudní procesy s nepřizpůsobivými intelektuály, s nezávislými nakladateli a dalšími hong-kongskými občany. Navíc v její knize vychází najevo, jak prezident Nixon, ale i Henry Kissinger a Michail Gorbačov při svých návštěvách Číny uvěřili všem „potěmkinovým vesnicím“, do nichž jim bylo dovoleno vejít. Henry Kissinger dokonce první životopisnou knihu Jung Chang „Divoké labutě“ (Londýn 1991, Praha 1996, cituji z třetího vydání 2026) označil za jednostrannou a zjednodušující. Její další knihu „Mao, Příběh, který neznáte“ dehonestoval prohlášením, že jde o groteskní dílo. Kissingerovi – autorovi Dějin diplomacie – se autorčino svědectví nehodilo do jeho zorného úhlu vidění, protože právě on se lvím podílem zasloužil o zastoupení maoistické Číny v OSN, zatímco Tchaj-wan byl této titulatury zbaven. Kniha, která ho usvědčovala z nedostatečné informovanosti a politické naivity, se mu nelíbila.
Kult předsedy Maa
Abychom nepodléhali rozličným čínským propagandistickým informacím, je třeba si přečíst první životopisnou knihu Jung Chang „Divoké labutě“. Je koncipována jako zpověď čínské intelektuálky, která se narodila do komunistické rodiny. Dlouho věřila, že Maovo úsilí o vybudování silné a prosperující Číny, kde žilo 800 milionů obyvatel, je v zásadě nutné. Autorka upřímně popisuje své velmi zdlouhavé střízlivění z maoistického kultu osobnosti. Maův kult měl téměř náboženský rozměr absolutní úcty a důvěry mysliteli, který byl masami považován za neomylného již dlouho před obdobím Kulturní revoluce (1966–1976). Stavěly se sochy Maa z bílého mramoru v nadživotní velikosti. Zpívaly se o něm písně, jiné se ani zpívat nesměly. Při „tancích věrnosti“, povinných pro celou společnost, se zpívalo a mávalo Červenými knížkami s citáty předsedy Maa. Tančilo se ve školách, v továrnách, na ulicích, v obchodech, na železničních nástupištích, tančili i pacienti v nemocnici, pokud mohli vstát z postele. (Dodejme, že Červené knížky se v roce 1968 dostaly i na evropské univerzity, i do Prahy). V roce 1976 Mao umírá: „Náš velký vůdce Předseda Mao jeho Ctihodná důstojnost právě zemřela“, zaznělo na jednom pohřebním shromáždění na universitě v Čcheng-tu, kde se autorka učila, jak vyučovat angličtinu.
Spoluúčast autorky na Kulturní revoluci
Autorčina bezmezná důvěra a pozvolné vystřízlivění z kultu Maa se vine jako červená niť celým dílem. Jde o poctivou zpověď člověka, který byl vychován zpočátku komunistickými ideály, a jen střípky z evropské literatury, kterou mohli číst odvážní studenti jen tajně. Během Kulturní revoluce byla veškerá starověká i novověká čínská díla i překlady evropské literatury ničeny. Docházelo k veřejnému pálení knih, rozbíjení školního zařízení, ničení starožitností a pamětihodností jako buržoazních přežitků čínské kultury a západního imperialismu. Bylo zakázáno sbírání poštovních známek a obrazů. Zpočátku se ve školách povinně četly a zpaměti učily články a sentence z Červené knížky předsedy Maa. Později byly na 6 let zavřeny všechny školy, protože ani ty nebyly potřebné – učení Maa se probíralo na povinných schůzích. Miliony městských lidí včetně středoškolských studentů byly v roce 1969 poslány do vyhnanství s přikázaným trvalým bydlištěm. Nesměli se vrátit do měst, protože příděly potravin dostávali ve městě jen ti, kteří tam měli trvalý pobyt. Studenti byli transportováni do výroby nebo zemědělských regionů, kde museli pracovat, protože se razilo heslo: „myšlenková reforma prací“.
Autorka původním jménem Labuť = Ctnostná se musela přejmenovat na Jung, tj. Válečná záležitost/zbraň. Chang lze přeložit jako Velká, nebo Vedoucí. Jung byla tedy nasazena jako průbojná žena na vesnici. Zde se uplatnila jako opravářka elektrických rozvodů a nakonec byla zaměstnaná jako „bosá lékařka“. Neměla vůbec žádné zdravotnické vzdělání a měla k dispozici pouze revoluční příručku příznaků různých nemocí. Podle tohoto seznamu příznaků měla určit, o jakou nemoc jde, a léčit ji pomocí bylinek, tedy čínské medicíny, a nikoli pomocí léků západní medicíny. Pro „bosé lékaře“ tehdy platilo maoistické heslo: „Čím více knih čteš, tím jsi hloupější.“
Maova vládní strategie
Mao obdivoval Stalina a nacházel u něj rozmanitou inspiraci. Tak jako v 30. letech byl na Ukrajině (obilnici Evropy) administrativními zásahy vyvolán hladomor (viz Timothy Snyder, Krvavé země), tak také v Číně v letech 1958–1962 trpěla Čína hladomorem. Podle jednoho stranického čínského historika hladomor pohltil 37 milionů venkovských obyvatel. Autorka se dopočítala v archivech podobného čísla. Ve městech byl zaveden přídělový systém a potraviny dostávali jen ti, kteří měli ve městě trvalé bydliště. Zemědělci nemohli tedy ve městě získat vůbec nic. Přitom museli veškeré vypěstované brambory, rýži a další výpěstky odvádět a pro ně samotné zbyla jen bramborová nať sladkých brambor, byliny a kůra ze stromů. Potraviny se se rozvážely do měst a zejména se vyvážely do zahraničí, aby bylo možné nakoupit vojenské technologie. Mao usiloval o to, aby se Čína stala vojenskou velmocí. To byl pravý důvod kolektivizace zemědělství. Mao nazval tuto etapu dějin Číny Velký skok. Jako hlavního viníka hladomoru Mao obvinil nástupce Stalina Nikitu Chruščova, protože prý zradil cestu revoluce a podřídil se západním mocnostem. Proto prý náhle po Číně požaduje splacení dluhu, který si Čína udělala za korejské války, když pomáhala Severní Koreji. Za hlavního viníka byl označen vnější nepřítel, zrádce komunismu – tak byl oficiálně titulován Sovětský svaz, tedy Rusko. Další příčinou byly prý přírodní pohromy, což pro mnohé státní propagandou odkojené obyvatele bylo také přijatelné vysvětlení.
Dle archivních materiálů autorka Jung zjistila, že Mao zavinil smrt více než 70 milionů čínských obyvatel, a to v době míru (Leťte, divoké labutě, s. 235–236).V roce 1957 Mao rozjel akci proti intelektuálům. Kdo byl označen za pravičáka, byl vyhozen z práce. Tak se dostalo na 550 tisíc intelektuálů do pracovních gulagů. Labuť se ptá ke konci knihy, jaká byla filosofie předsedy Maa? A odpovídá, že to byla „potřeba neutuchajícího konfliktu, protože tvrdil, že máme-li tvořit dějiny, je potřeba tvořit třídní nepřítele.“ Dodejme dnes, že to je filosofie všech tvůrců kulturních válek včerejška i dneška, fašistů, stalinistů, i neo-maoistů (prezident Miloš Zeman přece sdělil při návštěvě Číny předsedovi Si, že se od nich můžeme učit, jak se má správně řídit země). Je zapotřebí jitřit nenávist a vyvolávat strach, aby byla společnost rozhádána a bylo možné nerespektovat právo, vyvolávat nedůvěru v právo a soudy, a proto hovořit o ústavním puči a zaujatosti soudců (Macinka); znevažovat autoritu Ústavy třeba tvrzením, že já jako prezident si vykládám Ústavu kreativně (Zeman). A dále Labuť – Jung o Maově vládní taktice tvrdí: „V Číně neexistoval skutečný ekvivalent KGB. Nebylo to zapotřebí. Vládl tak, že lidi donutil, aby jeden druhého nenáviděli. Tímto způsobem přiměl obyčejné Číňany dělat mnohé z toho, co má v jiných diktaturách na starosti profesionální elita.“ (s. 619)
Bylo by možné vyčíslit ještě další hrozivé události z období Kulturní revoluce – perzekuce spisovatelů, dramatiků, herců, filmových režisérů, učitelů, nepřizpůsobivých komunistů, politických pracovníků, vyznavačů konfuciánských myšlenek, restrikce platící pro manželský život, mučení nemocných např. nepodávání léků diabetikům, nepodání první pomoci lidem zasažených infarktem, mučení klečením na střepinách skla, mlácením čelem o zem a další děsivé pokořování, které organizovala mládež Rudé gardy, Buřiči, funkcionáři.
Labuť doletěla
– váží si civilizace, v níž každý má stejnou důstojnost, a varuje před svěrací kazajkou neo-maoismu.
Vrátit se ke vzpomínkám a kriticky hodnotit svou spoluúčast na maoistické minulosti byla autorka schopná až s desetiletým odstupem a po intenzivně prožitém období normálního života v Londýně bez maoistického monitoringu, který ji ještě několik let v Anglii pronásledoval. První životopisnou knihu začala psát s pomocí vzpomínek své matky. Hlavním impulzem bylo zklamání, že demonstrace roku 1989 na náměstí Tchien-an-men byly 4. června krvavě rozdrceny. Uzavírá ji vyznáním, co vlastně před odletem z Pekingu do Londýna 12. září 1978 promýšlela. „Rozjímala jsem o těch šestadvaceti letech svého života, která jsem dosud prožila. Zakusila jsem výsady i veřejné ostouzení, odvahu i strach, viděla jsem dobro a věrnost i hlubiny lidské ohavnosti. Uprostřed utrpení, rozvalin a smrti jsem poznala především lásku a nezničitelnou schopnost člověka přežít a jít si za štěstím.“ (s. 631, Divoké labutě). Poslední slova vyznání jsou zcela jistě ohlasem Deklarace nezávislosti USA z roku 1776, v níž je deklarováno, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni. Stvořitel je obdařil jistými nezcizitelnými právy, jako jsou právo na život, svobodu a usilování o vlastní štěstí.“ Autorka četla Deklaraci potají v anglickém originále a naučila se ji nazpaměť ještě ke konci Kulturní revoluce (s. 591, Divoké labutě). Anglické knihy, na rozdíl od většiny knih psaných čínskými znaky, nebyly kupodivu spáleny. Již v 70. letech jí Deklarace, a někteří spisovatelé jako Longfellow, Walt Whitman – jak sama připomíná – otevřela oči pro skutečnosti, o nichž se v Číně nemluvilo. Zpětně přitom určité dobré hodnoty v čínské minulosti přece jen vidí, zejména u těch, kteří se snažili odporovat anarchistickému rozvrácení komunistické strany, konfucianismu, popř. projevovali přátelství a solidaritu a odmítali šířit třídní nenávist, osočovat druhé označením „smradlavý přisluhovač kapitalismu“. Lidsko-právní tradice staví do nového světla to, v čem byla vychovávána ateisty. „Mně vychovali v tradici, podle níž jsem měla považovat zájem celého národa za svůj vlastní.“ (s. 601) V logice čínské tradice se tedy měla obětovat tomu, co diktuje vůdce a co se vydává za zájem celého národa. Nyní poznala, že zájmem národa, v němž Stvořitel vštípil každému jedinci stejnou důstojnost, je uskutečňovat své štěstí, bez toho, že budu žít na úkor druhého, intrikovat a manipulovat druhými nebo je nutit násilím k podřízenosti.
Labuť tedy dosáhla toho, co je vyjádřeno náboženskou řečí, respektive zaslíbením daném Abrahamovi: „Požehnám ti, staneš se požehnáním pro veškeré čeledi země.“ (Gn 12,1–3) To je jedno ze zaslíbení daných Abrahamovi, o nichž apoštol Pavel v listě Galatským tvrdí, že „jsme jejich dědicové“.
Jung Chang, Jon Halliday, Divoké labutě, Ikar 2026.
Jung Chang, Leťte, divoké labutě, Ikar 2026.