V saském Magdeburgu, kde před tisíci lety studoval a jejž navštěvoval český (a taky slovenský, polský, maďarský a trochu německý) světec Vojtěch–Adalbert, uspořádaly AdalbertStiftung a Collegium Carolinum v předvelikonočním týdnu kolokvium, které mělo resumovat práci historiků, vykonanou dosud a zejména nedávno v době vojtěšského milénia, zvážit a formulovat význam Slavníkovce Vojtěcha i ottonské dějinné periody pro evropskou integraci a pro reflexi jednoty středoevropské mentality. Tyto cíle charakterizuje titul kolokvia – „Der heilige Adalbert – ein Vorläufer europäischen Integration“. Konečný aplikační záměr setkání pak vyjádřila otázka, určující diskusní program závěrečného dne – „Adalbert – Ein Unterrichtsthema?“ Kolokvium řídil Ferdinand Seibt, znalý a zkušený – po vědecké i politické a společenské stránce – v prezentaci a řešení citlivých problémů v historicky založených a ovlivněných vztazích mezi evropskými národy a státy (zejména jsouli někde mezi nimi Němci a Češi). Tento profesor historie, působící v Mnichově a Bochumi, inicioval, zorganizoval a moderoval již nejednu mezinárodní diskusi: o husitství, o ekumenismu – také bayreuthskou ekumenickou konferenci o Husovi v roce 1993, o vztazích mezi Čechy a Němci a nyní tedy o (pre)historických předpokladech evropské integrace.
Nemyslím, že by se evangelíci (nejen naši: v Magdeburgu mají devadesátiprocentní většinu!) dali získat pro sympatie k tomuto světci – Noemi Rejchrtová to řekla v Teologické reflexi (1/1997, 26–30) dost zřetelně: opustil, dokonce dvakrát, svěřenou diecézi – a to dobrý duchovní správce nedělá: snad právě proto neznamenal téměř nic pro českou reformaci, a to ani pro ty její vrstvy, v nichž se přijímala úcta dědice české země, sv. Václava. Musím, žel dodat také, že se Vojtěch podílel na imperiální politice saských Ottonů, jejímž nástrojem (snad přece jen jaksi i cílem?) byla misie. To, že je zde v jediném záměru spojena expanzní politika s misií, vyvolá nutně také podvojný efekt, vyjádřitelný slovním spojením „násilná christianizace“. Na to lze hledět se zřetelem k historickým následkům, ale také očima víry.
A ještě něco, tentokrát na příznivé straně vah: českým zemím se v těchto souvislostech dostává prvních pevných základů vzdělanosti. Vojtěch totiž v Čechách založil první mužský benediktinský klášter, Břevnov (992), kláštery vytvářely literární kulturu země, byly jejími intelektuálními centry, v nich se opisovala stará kultura i se tvořila nová, klášterní skriptoria zajistila kontinuitu školského vzdělání i literární tradice mezi dobou pozdní antiky a historickým vznikem středověké Evropy. Odvážím se poněkud extrémní analogie mezi významem fundace Břevnova a založení pražské univerzity o více než tři staletí později. Nejen založením Břevnova, ale celým nasazením své osobnosti, svými cestami, svými styky, přispěl Vojtěch snad i rozhodující mírou k tomu, že se české země dostaly na mapu tehdy poprvé (úsilím Ottonů) konstituované střední Evropy. Na mapu, na níž je Morava sice východním okrajem (Randgebiet) této kulturní oblasti, ale zřetelně její přirozenou součástí, hledím, přiznám se, s jistým kulturněhistorickým uspokojením.
V tomto smyslu bych i věděla, jak naložit s otázkou, zda může a má být Vojtěch „Unterrischtsthema“: je zde přece tento Vojtěchovu zásluhou upevněný základní kámen vzdělanosti. Hlavně však nejde jako o téma školního vyučování jen o Vojtěcha, ale o celý středověk, o kulturní dějiny křesťanství, o naši identitu národní, lidskou a křesťanskou. O tom všem se vedla panelová diskuse a přesvědčila mne, že tyhle otázky si škola klást má. Měla by si je klást a hledat na ně odpověď nanejvýš obezřetně, s tím stupněm obezřetnosti, s jakým vůbec smíme do základních problémů jejich existence lidem cokoli povídat. Předpokládá to ovšem věcné poučení a vědomý odstup od sladce a klamně lákavého prostředí legendy a historického mýtu. Asi i proto Collegium Carolinum a Adalbert-Stiftung tento seminář pořádaly.
Píši na Bílou sobotu a najednou Vojtěchovi rozumím. Proč že to svatý biskup odešel ze svěřené diecéze, proč chtěl raději podstoupit nebezpečí cesty do Jeruzaléma, proč se raději chtěl věnovat meditativnímu klášternímu životu a proč nakonec raději než žít se svými diecesany podstoupil mučednickou smrt? Jeli to onen motiv, který uvádějí jeho legendy („…lid měl tvrdé šíje a stal se otrokem rozkoší… podle znetvořeného náboženství sváteční dny zachovávali, ale vůbec nedbali o dny postní a věnovali se radovánkám“), je to docela pochopitelné. Patrně tito povrchně (byla to ale jejich vina?) pokřestění pohané slavili Velikonoce – ty Svátky jara – se zelenou travičkou, s vajíčky, se zajíčky a kuřátky… – neodešli byste také raději do ústraní italského kláštera?