Rozhovor s předsedou PEN klubu Jiřím Stránským
Jiří Stránský je spisovatel a scénárista, který si prožil své. Odseděl si padesátá léta v kriminále. Když se již zdálo, že má vše za sebou, šel v roce 1974 sedět znovu na dva roky. Přesto považuje za důležitější první období, které předznamenalo jeho další život. Tehdy seděl s Janem Zahradníčkem – a setkání s ním ho vyléčilo z nenávistné touhy po odvetě za utrpěná příkoří. Tak určil směrnici, po níž se jeho život vyvíjel dál. Není v něm zahořklost, která se někdy objevuje u lidí, kteří museli hodně vytrpět. Jeho ochota setkat se s evangelickými duchovními na setkání „Libštát“ v Mladé Boleslavi v pondělí 29. dubna 2002 byla určitě zajímavá a pro mnohé lidi byla něčím novým. Svým způsobem mu asi nejlépe rozuměl Vojen Syrovátka, jehož otec si také odseděl řadu let v kriminále a který dobu let padesátých zažil jako jeden z těch, kdo zůstali venku, a přitom byli spoluzasaženi uvězněním člena rodiny. Rozhovor, který na „Libštátu“ vedli s J. Stránským faráři, se vesměs týkal minulosti. Zajímalo nás ovšem, jak člověk s jeho minulostí vidí budoucnost.
ABE: Byl jste dvakrát zavřen. Nemáte někdy strach z budoucnosti?
JS: Já? Ne. To je moje životní přesvědčení. Jsem životním optimistou. Nechci své přesvědčení zpochybňovat jen proto, aby k takovému zpochybnění došlo. Životní zkušenost mne naučila rozumět určitým životním signálům, které jsou pro mne ukazatelem – tak jako pro zkušeného vojáka, když musí procházet minovým polem. Napřed odhadne, kde by mohlo být minové pole, a když v něm pak je, odhaduje, kde by mohly být miny. Říkám to také proto, že podle mne je daleko nebezpečnější, jak se chová lidstvo k přírodě či dokonce k sobě samému. Toto je větší nebezpečí než nějaká totalita.
ABE: Zeptám se jinak. Za co nás budou nejvíce kritizovat naše děti v roce 2020?
JS: Zřejmě za to, že jsme se zabývali nedůstojnými a nedůležitými věcmi. To tvrdí ta mladá generace již dnes. Za těch osmnáct let to bude hlasitější a těch hlasů bude podstatně víc.
ABE: Můžeme sledovat určitý odstup dnešní generace od disidentů, proč se to stalo?
JS: S tímto tvrzením byl bych opatrný. Znám řadu disidentů, kteří si to nemyslí. A když takové stesky u některých poslouchám, již dopředu vím, u koho je to pocit ublíženosti a zneuznání. Mohu si dovolit to tvrdit, protože jsem nikdy disidentem nebyl. Ale pozoroval jsem je a s řadou z nich jsem se stýkal a stále stýkám. Dnes víme, že každý byl členem jiného politického či ideového spektra.
ABE: Tento vztah se ale projevuje i mezi disentem v období Charty 77 a vězni v padesátých letech…
JS: Skutečností je, že řada politických vězňů z padesátých let se stala disidenty: Zdeněk Kessler, Karel Pecka a další. Jde však o morální rozměr. Jestliže nedokáží bývalí političtí vězni přijít na jméno disidentům, pak je to pouze obranné seskupení. Obě dvě strany to dobře vědí. Pokud se tyto hlasy ozvou, pak mám pocit, že se jedná o hraní na vlastním písečku, což nemám rád. Ovšem existuje skupina lidí, kteří napadají každého, říkám jim „Jiráskovi sirotci“, protože bojují „proti všem“. Někteří se začínají chovat jako ideologové a to nesnáším.
ABE: Hovoříte o ztrátě historické paměti. V čem to je?
JS: Tato ztráta paměti je ovlivněná naším kolektivním špatným svědomím. Dokázali bychom se na naši minulost dívat zcela jinak, kdybychom se zbavili tohoto traumatu. Když mluvím s dětmi ve škole, téměř vždy nastane situace, že děti obviňují své rodiče a prarodiče, že jim nic neřekli. A najednou jsme u toho, u všech těch modifikací tlustých čar. My se musíme nejdříve ze všeho pořádně podívat sami na sebe. Automaticky se vymlouváme, což je naší přirozeností. Najít vztah k minulosti, mluvit o tom, co člověk dělal a co dělali druzí, musí každý za sebe. Názor, že se o tom nemá mluvit, to je kolektivní obrana.
ABE: Ale dnes tato zodpovědnost spočívá třeba v tom, že máme lidi varovat, aby se z nich nestaly odlidštěné bytosti, které sedí čtrnáct hodin denně před počítačem…
JS: Příliš zevšeobecňujete – a pak toho používáte jako argumentu, kterým chcete přesvědčit, – a pomíjíte to, co naopak vytváří obranný systém. Nejprve si musíme uvědomit, že tyhle věci jsou na mladé generaci a na jejich svobodné vůli. V tom jsem s touto generací spokojený. Je to první generace, která se rozhoduje svobodně. Svobodná vůle se dá lehce oblbnout, což si uvědomuji, proto již existuje internetová a počítačová závislost. Jakmile my začneme krčit rameny a čekat na mesiáše, pak jsme to prohráli. Mladá generace si vše uvědomuje a ví velice dobře, že těch lákadel v oblasti technokracie je tolik a jsou tak lehko dostupná, že si proti tomu vypěstovala imunitu. Například – já jako učitel scenáristiky mám kolikrát problém donutit mladé lidi, aby se vůbec podívali na televizi.