Strach jíst duši

reportáž Pavla Keřkovského

Strach jíst duši – zneklidněným hlasem se svěřuje mladý Turek bílé společnici ve stejnojmenném Faßbinderově filmu, z něhož právě tento výrok se mi vryl do paměti snad nejvíce. Už ani nevím, ve kterém olomouckém kině jsem ho před devatenácti, dvaceti lety slyšel. Zneklidněný hlas se mi připomenul právě ve chvíli, kdy naše auto míjelo silniční ceduli upozorňující, že jsme v Olomouci. Vzpomínka za chvíli odezněla, byla přehlušena správně vytušenou otázkou jedné ze tří učitelek hornovilémovské nedělní školy, zda vím, jak se dostaneme na místo určení. Jeli jsme na celocírkevní sejití učitelů Nedělní školy – Olomouc 6. 11. 1994 – první akce tohoto druhu po listopadových změnách. Museli jsme se ptát jen dvakrát, mapu jsem zapomněl doma. Po druhé už nás nenasměrovali opačným směrem, takže se nám podařilo v 8.19 zaparkovat před evangelickým kostelem v Blahoslavově ulici. Byli jsme jedni z prvních, jak jsme za několik minut zjistili, díky mému mylnému přesvědčení, že se začíná v 9 hod.

Úplně první jsme však nebyli, a pár minut po nás přijeli ti, kteří s sebou přivezli knihy a pomůcky pro učitele Nedělní školy. Začalo vytahování krabic a rozkládání knížek, pracovních listů a různých pomůcek v malém sále, kde již byla přichystána káva, čaj a zákusky. Manželé Brodští přivezli plné auto „Pracovních listů“ od Zdenka Šorma, a Evy a Zdara Šormových „Biblické příběhy pro předškolní děti“, které vydali svépomocí. Vojtěch Zikmund obohatil nabídku kolekcí knih nakladatelství Kalich a Portál. Evangelikálové, s bratrem farářem Kaczmarczykem v čele, umisťují své pomůcky na stoly v bohoslužebné místnosti v prvém patře. Kromě vlastní tvorby také překlady světové dětské misijní společnosti a cizojazyčnou literaturu.Přijížděl jsem s napětím, protože v Olomouci se měly setkat dva různé přístupy k dětem – klasický evangelický a evangelikální (charismatický, letniční). Letmé nahlédnutí do evangelikálních materiálů mi připomenulo, že strach o duši, který ve mně vyvstal náhodnou asociací již při vjezdu do Olomouce, se do mne znova zakousl a začal pomalu přežvykovat.

Oba dva tábory českobratrské církve evangelické jsou připraveny již před devátou hodinou. Stihly to – první větší příliv učitelů již nastává. Z původně ohlášených dvaceti se během několika minut vyklube na stopadesát účastníků – administrativní záležitosti (např. přihláška na celocírkevní sejití, včasné objednání příruček pro učitele NŠ) nejsou v Čechách ani na Moravě naší silnou stránkou. Zatím jsme popíjeli kávu, vítali se se známými. Chvíli před půl desátou jsme byli Květuší Šilarovou pozváni do prvého patra k oficiálnímu zahájení setkání, organizovaného poradním odborem synodní rady pro práci s dětmi.

Ani jsme se nestačili uvelebit v měkce vypolštářovaných lavicích a již nás vítá od řečnického pultu Jan Trusina. Zahajujeme modlitbou a společnou písní. Lydie Mamulová – vikářka v Daňkovicích na Českomoravské vrchovině – nám připomíná podobenstvím o nespravedlivém služebníku, že jsme častokrát málo vynalézaví při práci s dětmi, a že se máme nechat nakazit iniciativou těch, kteří nám třeba nejsou sympatičtí, ale vynalézavě vytvářejí to, co se jim zdá vhodné a důležité. Nechválí služebníkovo podvodné jednání, ale připomíná důvod, proč Ježíš toto podobenství vypráví – služebník je iniciativní i ve chvíli naprosto beznadějné. Nemáme si zařizovat příjemný život nějakými podvody, ale žádná situace není tak beznadějná, aby se nenašel prostor pro dobrou iniciativu. Po písni z mládežnického zpěvníčku přichází na řadu jednotliví ohlášení řečníci.

Bratr farář Kaczmarczyk z českotěšínského sboru zapáleně a přitom věcně mluví o misii v panelácích, o obětavých rodinách, které tuto důležitou misii konají. Mají na starost vždy tři sídlištní bloky. Bezprizorné děti mají možnost zde zakotvit a najít zázemí. Ještě zapáleněji hovoří o misii na pískovištích českotěšínských parků – za předchozího souhlasu přítomných rodičů. Je potěšen otevírající se možností evangelizace v mateřských školkách. Krize dnešní společnosti je vykreslena velmi tezovitě a působivě.

Misii ve školkách zdůvodňuje svérázným odvoláním na psychologii – co dítě nezíská do šesti let, to se už do něj později nedostane. I ve stáří se pak lidé vracejí k tomu, co do nich bylo vloženo v předškolním věku. Své tvrzení zdůvodňuje i podivuhodnou statistikou, kterou souhlasným kýváním hlavou potvrzují i někteří jeho sympatizanti.

Zdůvodnění misie ve školkách je tedy na světě a já cítím, jak se už zase zakusuje a hryže. Kousání jsem zahnal tichou poznámkou k sousedce sedící po mé pravici, že je to sice zajímavá statistika, ale ještě zajímavější je, že žádný z Ježíšových učedníků se do šesti let svého života s Ježíšem nesetkal a apoštol Pavel také ne. A co se týče psychologů, ti mluví u tvorby duševního zázemí dítěte o hranici tří let, a jít evangelizovat do kojeňáku, to by už byla vůbec troufalost.

Evangelikálové – mimo domluvený program – žádají jednu svou spolupracovnici o názorné předvedení pomůcek, které s úspěchem využívají při misii na pískovištích a v mateřských školkách. Sympatická sestra předvádí jednotlivé pracovní pomůcky. Je vidět, že se ve svém oboru vyzná.

Tradiční nedělní škola, jak ji známe v určitých modifikacích z většiny sborů naší církve, je presentována sestrou Trusinovou. S přehledem vypráví o třebíčské nedělní škole. Doporučuje dělení dětí na skupiny dle věkových kategorií. Zmiňuje pomůcky, které využívají. Připomíná, že při biblickém nedělním zvěstování jsou vděčni za upozornění na úskalí biblického textu, jak je uvádí Katechetická příloha. Neodmyslitelnou součástí dětských bohoslužeb je zpěv a výtvarné zpracování bohoslužebné úlohy, popř. dramatizace příběhu příběhů starozákonních i novozákonních. Tradiční nedělní škola si rovnoměrně připomíná starozákonní a novozákonní zvěst – podle čtyřletého bohoslužebného plánu – jak ho předkládá Cesta Božího lidu (Sz a Nz úlohy). Snažím se postřehnout, jak posluchači vnímají tento svižný referát, otáčet se nechci a tak v prvních pěti řadách přede mnou vidím, že posluchači opět souhlasně přikyvují nebo s napětím naslouchají, protože na Lídě je vidět, že je svižná kantorka nejen ve škole.

Netradiční náboženskou výuku nám přiblíží Dana Brodská, farářka z Kostelce na Labem. Působí tři roky na jednom polabském sboru – Polabí je dnes skoro synonymum pro stagnaci. Kdysi rozkvetlé sbory již po dlouhou dobu sesychají. Z tradičně evangelických rodin za ní nikdo z mladých nepřijde. Dovídáme se, že postoj starých vyjadřuje přesvědčení jedné důchodkyně, která je ráda, že k nim Dana přišla na sbor – bude mít kdo je pochovat do hrobu. Smějeme se tomu, protože Dana nám již předeslala, že kroužek dětí má a že si ho vydupala sama ze země, z nezbytnosti – když začala učit na základní škole němčinu. Děti z mimocírkevních rodin přicházejí na faru. Dana si sama vytváří pomůcky – biblické kvarteto, biblické pexeso, využívá materiálů jiných denominací. Vydává Biblické příběhy pro předškolní děti, Starý zákon od Evy a Zdara Šormových, Pracovní listy Zdenka Šorma. Nepatří k těm, kteří by měli být povzbuzováni k větší aktivitě příkladem nepoctivého služebníka. S humorem vypráví o svých potížích a hledání inspirace pro práci s dětmi. Za jejím humorem spatřujeme osamocenost a prosbu, aby se i další vydali podobným směrem. Sklízí sympatie a potlesk.

V diskusi moderované Janem Trusinou se dovídáme z úst jedné učitelky nedělní školy z Plzně o obtížích, spojených s úlohami pro děti předškolního věku. V tomto ohledu je Katechetická příloha nevyhovující a je nutné pro nejmenší postupovat podle jiného rozvrhu. Někteří řečníci se vracejí k problému misie ve školkách. Z řad tradičních se ozývá opatrná námitka proti evangelikální metodice, resp. proti evangelikálnímu obrazu Ježíše. Sestra Trusinová proto nabádá k opatrnosti: „Protože malé dítě je jako houba. Nasaje cokoli, i zploštělý obraz Ježíše. A tento zploštělý obraz si děti mohou nést velmi dlouho, třeba i celý život.“

Diskuse pokračuje, a zase o školkách, a já cítím, že už zase kouše a hryže a chtěl by pohltit. Od řešení nás potom vysvobodí polední přestávka.

Po obědě si prohlížím evangelikální pomůcky. Je jich mnoho. Jsou důkladně propracované. Všichni, nejen Ježíš, ale i učedníci jsou nadmíru krásní a líbezní, jak ilustrace „jugoslávské bible“ – byla k nám pašována ještě za bolševika. Také mám doma jednu schovanou. Dostal jsem ji darem od jednoho evangelikála. Barvy jsou zářící, úsměvy také. Stáří lidé jsou vykresleni povznášejícím způsobem. Učedníci jsou skoro jak atleti. Lidé jsou sympatičtí bezmála jako dobrý král v pohádce – dobro jim sálá z očí. Tady ani bolest nemůže být tak bolavá. A pláč, ten hned utichá v záplavě lásky, záře, světla. Jen prorocká odpovědnost starozákonních proroků se kamsi vytratila. Listuji v příručkách a vzpomínám na autora Broučků – Jana Karafiáta, který křesťanům připomíná, že Nový zákon bez Starého je lží, popřípadě hádankou. Už jen matně z dálky doléhá jiný hlas – tentokrát opět bratra evangelikálního zaměření. Na jiném celocírkevním setkání – na shromáždění (nejen) evangelické mládeže v Plzni (2. 10. 1994) se rozhořčoval, že se pořád staráme o jakousi ekologii a politiku, a přitom přece jde o Pána Ježíše. Marně hledám mezi příručkami něco, co by mé pochybnosti vyvrátilo. Pečlivě připravené pomůcky i s pěkně vyhotovenými cenovkami jen potvrzují můj dojem. Škrtnout prorockou odpovědnost za tento svět znamená zredukovat misii na láskologii. Ježíšovo slovo najednou ztrácí veškerou prorockou razanci. Učedníci jako by nikdy neselhali. Všichni – kromě Jidáše – jsou krásní a milí. Jsou to hrdinové víry. Svatí v evangelikálním vydání.

Probírám, ještě s několika jinými zájemci, jednotlivé příručky, ale ruší mne přitom otázky: Jaké plody přináší zredukování starozákonních příběhů na minimum? Není pak svět jen zlý a my záchranáři? Stvořil Bůh svět tak nekonečně zlý a nezasahuje do něj? Neberu-li podíl na odpovědnosti za tento svět, nejsem kdesi stranou, netáhnu ostatní kamsi do ghetta velkolepě vyzdobeného? Nechávám-li před dobře zavřenými dveřmi kostela starosti ekologické a politické, nezanedbávám něco z odpovědnosti, ke které mne Kristus pověřuje? Nechávám-li církevní dějiny a minulost vůbec stranou – nestávám se nevděčným člověkem, který nedovede poděkovat za starozákonní a křesťanské předchůdce ve víře? Nescvrkává se mi nakonec evangelium v radostně hřejivý prožitek lásky, který mi ovšem zastírá pohled na veliký zástup mých současníků a předchůdců ve víře?

Odpoledne mám zahájit já přednáškou o metodice zastupované v naší církvi Katechetickou přílohou a bohoslužebném plánu pro školní rok 1995/96. Mám mluvit o tom, co budeme doporučovat učitelům pro práci s dětmi, co je vhodné pro děti předškolního věku, co pro starší. Jsem sice připraven, ale vůbec se mi do toho nechce, protože budu muset něco říci o těch školkách – aby nehryzal.

V hodinovém proslovu jsem toho řekl zřejmě málo. Ale podle domluv některých bratří asi příliš.

Slyším nabádání některých přátel – kazatelů. Nejen já, ale i další máme přece využít možnost, která se tak nenadále otevírá přístupem do školek. To už jsme seděli v diskusním kruhu v přízemí v menším sále. Někteří na židlích, někteří na zemi – kde je místo. Do střetu s evangelikály se mi nechce. Hlavní námitka proti evangelikálnímu zúžení již zazněla: dítě je houba a nasaje cokoli. Opatrně říkám: „Vytvořte si svoje křesťanské školky a nesnažte se děti indoktrinovat. Starejte se o děti po celý den, nejen jednou týdně. Vyprávějte jim nejen biblické příběhy, ale i pohádky. I pohádky mají křesťanští vychovatelé a rodiče dětem předškolního věku vyprávět. Děti mají poznat rozdíl mezi pohádkou a do pohádky nezkreslenou biblickou zvěstí. Děti nežijí a nebudou žít jen v úzkém církevním kruhu.“

Moderující Jan Trusina střet konstatuje a pouze připomíná, že je dobré, když se na půdě naší církve setkávají dva přístupy. K porovnání metodiky již nedochází. Není čas, ani zřejmě chuť. Vzrušené hlasy jsou na obou stranách, ale k dohodě se nedospívá. Raději se věnujeme dalšímu programu. Dovídáme se ještě něco o vhodné literatuře pro učitele nedělní školy. Lydie Mamulová nabízí zajímavé knihy, zajímavé pro toho, kdo si zvěst nedá zredukovat do přítomnostní láskologie a záchranářství od světa. Květuše Šilarová připomíná problém vánočních programů a nutnost vychovávat děti k nezáslužnickému přístupu k vánočním dárkům. Na závěr se modlíme a zpíváme.

Rozpačitě se loučíme – přednášející i někteří naslouchající. Vycházíme před faru k autům do zšeřelé olomoucké ulice. Je půl šesté a máme dvě hodiny cesty autem před sebou, někteří ještě víc. Až v autě se našich hornovilémovických učitelek ptám: „Tak co, která se mnou půjdete příští pondělí na misii do kojeňáku?“ Smějí se, ale neodpovídají hned, co si o tom myslí, až za chviličku. Už teď však pociťuji, že stisk strachu povolil – už mne nekouše. Už jsem se ho zbavil. Startuji, za pár minut míjíme ceduli: Olomouc.