Čeští intelektuálové hovoří kriticky o sobě i o společnosti v knize, kterou vyvolal z neviditelnosti privátního prostoru historik Petr Hlaváček. Vyšla pod názvem „Intelektuálové ve veřejném prostoru, Vzdělanost, společnost, politika“, vydala Academia (2012). 19. svazek edice XXI. století je uveden rozhovorem s filosofem Janem Sokolem, signatářem Charty 77. Ten, po roce 1989 jako pedagog a na krátký čas jako člen parlamentu, později jako ministr školství, má vhled do společnosti z obou stran, z občansko-společenské i státně instituční. Případným způsobem zasazuje problematiku do dobového kontextu. Je jediným z 31 autorů, který si poněkud více všímá křesťanství a jeho intelektuálního i politického vlivu na společnost. Sám se řadí k ekumenicky otevřeným a svobodným osobnostem, které vůči veřejnosti cítí odpovědnost a vidí společné úkoly dnešní společnosti. Náboženství je pro něj intelektuální tradice. Chápe ji jako otevřený hodnotový systém, který není podřízen učitelskému úřadu jedné církve, ač hlas této instituce bere Jan Sokol také jako závažný. K dějinné zvláštnosti patří, že dnes jsou evropští křesťané intelektuálně stejně podnětní, a tedy společensky stejně viditelní či neviditelní jako tzv. intelektuál ve veřejném prostoru.
Pro některé (Mikuláš Lobkowicz, Pavel Barša, Jiřina Šiklová) je typickým intelektuálem T. G. Masaryk, který v 19. století šel proti proudu předsudků a pověr. Jako universitní profesor hájil nespravedlivě obviněného židovského občana L. Hilsnera, odmítal společenské podvody, čelil falešným soudním obviněním.
Petr Hlaváček připomíná Karla Čapka jako typického intelektuála, protože „veřejného intelektuála“. Karel Čapek byl svým dílem viditelný a také proto byl jednou z prvních obětí štvavé druhorepublikové kampaně proti intelektuálům a lžifilosofům. Podobně francouzský spisovatel Anatole France chtěl být „svědomím národa“. Ze stejného důvodu se E. Zola se prohlásil za intelektuála. Usiloval, jak připomíná M. Lobkowicz, o rehabilitaci nespravedlivě obviněného vysoce postaveného vojenského úředníka Dreyfuse, degradovaného a poslaného do vyhnanství. Jiřina Šiklová mimo jiné mezi inspirující a odpovědné intelektuály řadí Jana Husa. Stanislav Komárek zase připomíná Gandhího, který měl ve společnosti větší moc než britští generálové. Karel Hvížďala řadí mezi „veřejné intelektuály“ filosofy jako je I. Berlin, K. Popper, R. Aron, N. Bobbio – ti se nezajímají o moc, ale vytvářejí díla, která pokračují v umění kritického eseje, kterou v Evropě rozvinul v 16. století jeho „vynálezce“ Miguele de Montaigne. Ač on sám nakonec psal a žil v osamělosti, až téměř izolovanosti, což se mu tehdy jevilo legitimní řešení v rámci monarchie, aby nebyl umlčen zcela a navždy.
„Veřejní intelektuálové“ v mediálně demokratičtějších podmínkách nenavazují na Montaignovu osamělost, ale na jeho kritičnost. Jan Čulík se proto přiklání k definici intelektuála, jak ji nabízí britský T. G. Ash. Dle něj lidé zasahující do veřejnosti – tento druh „veřejných intelektuálů“ – se angažují ve věcech veřejných, ale záměrně neusilují o politickou moc, což bylo a stanovisko i filosofa Hejdánka, jak zmiňuje Jan Sokol. Důvodem k odmítnutí vstoupit do politických struktur je skutečnost, že vstupem do zákonodárné, exekutivní či soudcovské sféry společnosti intelektuál ztrácí moc, která je dána mocí slova, společenské diskuse. Již mluví z jiného břehu. Proto zřejmě mnozí disidenti odmítli vstoupit do parlamentu či státně-exekutivních struktur po roce 1989. Raději začali učit na školách a universitách naší společnosti nebo se věnovali žurnalistice, popř. zůstali na volné noze a psali, psali a psali.
V průběhu 20. století se označení intelektuál stalo nadávkou, označením pro mluvku, pro člověka zrazujícího poslání vzdělanců – bránit se nespravedlnosti mocných a politicky bezohledných. Zrada je neochota angažovat se v pravý čas ve věcech veřejných, to připomíná Miloslav Petrusek. Zmiňuje, že tak o inteligenci hovořil Julien Benda na začátku 20. století, když se začali někteří vzdělanci přiklánět k té menší méně důležité části společnosti, kterou je státní instituce. Tento pohled zastává zde jinak nejmenovaný křesťanský filosof, obhájce lidské důstojnosti a lidských práv – Jacques Maritain. Nekritický příklon k mocným vede k tomu, jak varuje Jaroslav Peregrin, že intelektuál se stává „užitečným idiotem“. Ten má jasnou představu o tom, jak má společnost vypadat. Ostatní jsou méně chápaví, a je nutné je i nehumánními prostředky přinutit k dobru. Tento idiot – tedy neznalec – důstojnosti druhých, pak v sepětí s mocnými organizuje společnost diskriminačními metodami.
Jaroslav Peregrin připomíná F. A. Hayeka a další protagonisty liberální společenské tradice, která společenskou krizi nechce řešit přednostně ideologií volného trhu, to je až druhá záležitost. Přednostně jde liberálům o vládu práva a spravedlnosti, o podporu odpovědného jedince, který ví o nemoci „užitečného idiotství“. Této nemoci může podlehnout liberál i socialista, není to záležitost hospodářských principů trhu. Jde o problém moci a sebeomezení moci, proto je státní instituce důležitou, ale skutečně menší částí společnosti. Důležitější je občanská společnost se subjektivními lidskými právy, která se uskutečňují v rámci společenských regionů, v rámci regionálně strukturované společnosti.
S tímto pohledem nakonec paradoxně souznívá vize společnosti, která je konstruována ze sociálně demokratických pozic. Liberálním myslitelům, jako je J. Peregrin či sociální demokrat, jako je Martin Potůček, jde nakonec o stejné – o důstojný život jedince i celé společnosti. Potůčkův příspěvek je vlastně souhrnným pohledem na sociální politiku po roce 1989. Bilancuje kontraproduktivní sociální politiku konzervativců, ale i kontraproduktivní strategii sociální demokracie za vlády Špidlova kabinetu. Tehdy premiér odmítl směřování k sociálně vstřícnějšímu jednání státní instituce, že to prý ještě není na pořadu dne. Odmítl tak dlouho vytvářené programy a vize tvořené právě M. Potůčkem a dalšími.
Protilék proti společenské lhostejnosti a společenské nedůvěře, jak připomíná Antonín Kostlán, byl v červnu 1968 manifest Dva tisíce slov. Náprava byla možná nikoli politickými direktivami, nýbrž aktivitou občanů, znovuvzkříšením společnosti. Českoslovenští intelektuálové tak vstoupili do tradice intelektuálů, kteří pamflety a deklaracemi promlouvali ke svým současníkům na americkém kontinentě. Američtí kontraktualisté obhajovali práva jedince a ústavně si zavázali k odpovědnosti vládu, zákonodárce i soudce, aby mocensky neutlačovali společnost. Tak se zrodily předpoklady pro fungování demokracie.
A. Kostlán dále v návaznosti na Petera Dieneta hovoří o dnešní společenské strategii, o společenských buňkách, občanských porotách, o občanu jako projektu, který je tvůrcem společnosti. Tentýž autor připomíná úlohu poezie a vzpomíná na intelektuála básníka Jaroslava Seiferta, držitele Nobelovy ceny za literaturu. Básníci a písničkáři náleží také k tvůrcům veřejného prostoru, proto platí Seifertovo: „Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži!“ Ze zorného úhlu pohledu básníků má tedy pravdu Seifert a Kostlán, nikoli Tomáš Sedláček, který podceňuje přesnost řeči metafor, řeči náboženských a humanitních vypravěčů, kteří „nevyprávějí vědeckou teorii“, ale lžou. Hrají si s metaforami a zastírají skutečnost. Proto prý nedovedou řešit společenskou krizi. Ta má ovšem pro Sedláčka zejména hospodářské kořeny. A odtud je pochopitelná i jeho nedůvěra k básníkům a dalším mytickým vypravěčům, jejichž díla sice rád analyzuje (včetně Gilgameše a biblických příběhů), ale jenom proto, aby jejich intence přeložil do jazyka vědecké řeči a tak zužitkoval jejich intelektuální výkon pro skutečně pravdivé popsání skutečnosti.
Na zvědavosti případného čtenáře již nechávám vhled do dalších sond autorů, mezi nimiž dominují publicista Jiří Pehe, televizní politický komentátor Petr Fischer, astronom Jan Palouš, biolog Stanislav Komárek, publicista Roman Joch, filosof Václav Bělohradský, sociolog Ivan Gabal, historička umění Milena Bartlová, politolog Jacques Rupnik a ještě někteří další, kteří také zvou do veřejného prostoru odpovědnosti.
Intelektuálové ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika. Sestavil Petr Hlaváček, Academia Praha 2012