Spor o smysl českých dějin se znovu rozhoří. Poslanec Pavel Tollner (místopředseda sněmovny – KDS) připravuje zásady nového zákona, jak uvedly LN 29. 10. 1994 (Praha – em, I kalendář je vizitkou státu). Hledání smyslu českých dějin pokračuje navzdory pekařovské skepsi o smysluplnosti takového podnikání. Česká identita má být nalezena zvýrazněním těch českých tradic, které si zaslouží pozornost většiny občanů žijících v České republice. Zákonem dostanou punc státních svátků a významných dní. Státní svátky a významné dny jsou vizitkou zejména pro nás žijící na teritoriu České republiky. Sousedé na naše duchovní tradice tolik nehledí, nanejvýš naším výběrem mohou být pobaveni nebo znechuceni. Jde spíše o nás. Nezáleží tolik na tom, zda bude více nebo méně pracovního volna než u sousedů. Jde o poselství svátků. Co nám připomínají. Čemu fandíme v minulosti, tomu fandíme i v přítomnosti. Poslaneckou sněmovnou schválené státní a významné dny nikoho nepřinutí, aby nosil v srdci ideály svátky připomínané. Přesto se státní svátky týkají našeho občanského života, základů naši lidské existence. Orientují nás na ideály, kterými bychom měli žít. Vytvořením nového systému státních svátků, významných a památných dní se nevtiskne všem lidem punc nové identity. Naznačí se však směr, který nevede do slepých uliček minulosti, ale má perspektivu. Poslanec Tollner navrhuje tři státní svátky: 28. říjen, 1. leden a 28. září. 28. říjen zdůvodňuje obnovením samostatnosti, 1. leden je dnem vzniku České republiky a 28. září je svátkem svatého Václava. Jeho náboženský obsah prý vyprchal, ale symbolem samostatnosti prý svatováclavská koruna zůstává.
Pracovní volno bychom měli mít ve dnech, které budou připomínat křesťanské postavy a ideály (kromě 1. května): Pondělí velikonoční, 5. červenec (Cyril a Metoděj), 6. červenec (Jan Hus), 1. listopad (svátek všech svatých), 2. listopad (svátek všech věrných zemřelých – tzv. Dušičky), 24. prosinec (Štědrý den), 25. prosinec (1. svátek vánoční – narození Páně), 26. prosinec (2. svátek vánoční – Štěpána mučedníka).
Dále pan poslanec navrhuje asi 10 památných významných dní, které by připomínaly historii, např. Zlatou bulu sicilskou, založení Karlovy university, 17. listopad, 8. květen.
Než poslanecká sněmovna vysloví svůj verdikt, měla by se k zákonu vyslovit i veřejnost. Měla by hledat kromě monarchických ideálů státnosti i demokratické. Najít výnosy, ustanovení a instituce, které přispěly v minulosti k vytváření tolerance a respektování důstojného života pro znevýhodněné menšiny nebo celé vrstvy národa. K zmíněné Zlaté bule sicilské a založení university bychom měli připomenout Smír kutnohorský (1485 – bezmála 150 let žily dvě konfese v naší zemi – podobojí a římsko-katolická), 1609 Rudolfův majestát (respektoval svobodu svědomí u poddaných), 1781 Toleranční patent (konec monopolu jedné církve v Čechách a na Moravě – uzákonění legálnosti protestantských církví – zrušených „Obnoveným zřízením zemským“ z r. 1627), vydání císařského patentu r. 1861, jímž se zrovnoprávňují protestantské církve s římskokatolickou.
Neměli bychom opomenout zrovnoprávnění židovské menšiny, zrušení šlechtických titulů a výsad, konec roboty a nevolnictví atd. Měli bychom vzpomenout na státnické počiny Jiřího z Poděbrad (Přátelská smlouva s Francií o mírovém soužití evropských národů), z kulturních veličin by neměl být opomenut J. A. Komenský, jehož působnost se neomezila na jednu zemi a jedno století. Jakou spoluúčast nabídneme Rómům? (Jistě ne připomínku diskriminačních opatření z doby Marie-Terezie.)
Zákon o státních svátcích a významných dnech nemapuje současnost. Neřídí se tím, čeho si dnes váží většina. Ta nemá čas a často i chuť hledat nosné momenty a tradice. Navrhovatel nového zákona zvýrazňuje z minulosti to, čeho si máme vážit. Metodologicky (ne obsahově) jeho snaha souznívá s Masarykovým přístupem k minulosti. Hledá význam, nosný program, českou identitu.
Nejsme automaticky nositeli dobrých duchovních tradic, i když od zvířat nás odlišuje právě to, že nějaké duchovní tradice v nás vždycky žijí. Špatných duchovních tradic si 20. století užilo víc než dost, a trpělo a trpí kvůli nim bezpočet lidí. Nejsme prostě automaticky dědicové dobrých duchovních tradic – tradic tolerance, svobody svědomí, lásky, milosrdenství, lidských a občanských práv. Svátky sebelépe vybrané nepřinutí naše děti, aby si vážily stejných hodnot, jako jejich navrhovatelé. Návrh nového zákona bychom měli podpořit nejen odkazy do minulosti, ale též skromnou a závažnou iniciativou: zvát k tomu, co je nám drahé, čeho se nechceme vzdát. Proto by měl být mezi významnými dny např. i 10. prosinec – den lidských a občanských práv, který se připomíná i v jiných zemích.