Rozhovor s Miloslavem Vašinou
Když vystudujete teologii, obvykle skončíte kdesi na faře. I když Miloslav Vašina za komunistického režimu vlastní faru neměl a byl cestářem, pracoval v kamenolomu, topil v kotelně, byl zřízencem v nemocnici, zůstával duchovním i bez státního souhlasu. Regulérním farářem se stal až po revoluci. Od roku 1997 působí ve sboru Českobratrské církve evangelické v Náchodě-Šonově a jako farář navštěvuje už deset let lidi ve vězení.
Miloslav Vašina sice pochází z tradiční českobratrské rodiny z Vysokého Mýta, ale na studia teologie začal pomýšlet až téměř v pětadvaceti. To už měl za sebou pedagogicko-psychologickou nástavbu při Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ale jeho dvouletou práci vychovatele učňů ve vysokomýtské Karose zakončil vyhazov. „Tehdy začínala normalizace, a protože ve Vysokém Mýtě byla sovětská posádka, škola měla s vojáky povinnou družbu. Když jsme s kolegou do kasáren odmítli chodit, vyhodili nás,“ vzpomíná Vašina. V roce 1971 složil přijímací zkoušky na Komenského evangelickou fakultu v Praze. Mezi studenty v ročníku byl suverénně nejstarší.
Byla pro vás zkušenost z práce s mladými lidmi přínosná v přípravě na dráhu duchovního?
Každý budoucí farář by měl alespoň minimum času strávit v terénu, kde může poznávat bezprostřední lidské situace. Akademický přechod z gymnázia na teologickou fakultu, může – neříkám, že musí – způsobit jisté problémy v nazírání na realitu, protože farář žije malinko v jiné sféře.
Proč jste po skončení studia nezamířil do farářské služby?
Fakultu jsem končil v roce 1976. To byl rok procesu s Plastic People, a když se kamarád za vězněné hudebníky veřejně modlil, byl kvůli tomu ze školy vyhozen. Já a jeden student z mého ročníku jsme se ho proti vedení fakulty zastali. Byl to také rok voleb – k nim jsem nechtěl jít a dával jsem najevo proč. Ačkoli se mi vedení církve snažilo vnutit devótní teologii myslet jen na církev a získat za každou cenu státní souhlas, k volbám jsem nešel, a tak jsem po skončení studia souhlas nedostal.
Co bylo dál?
Synodní senior říkal, že to nebude trvat déle než půl roku, ať se tedy odstěhujeme na sever Čech do Cvikova, kde byla uprázdněná fara. Jenže to už bylo po Chartě, kterou jsem podepsal, a já nemohl sehnat práci. Obešel jsem čtyřicet míst od myče oken až po myče nádobí, dokonce jsem měl přislíbenu práci u fekálu, ale i tu mi zhatil pověstný major StB Málek, který měl na starosti faráře v Severočeském kraji. Nakonec jsem topil v plynové kotelně, což bylo příjemné, protože jsem tam mohl studovat.
Jak dlouho jste tam vydržel?
Dva roky, ale protože tam bydlení bylo opravdu špatné a já byl ženatý, na inzerát jsme získali místo v Boskovicích na faře. Tam jsem dělal kostelníka a v nemocnici sanitáře. Státní bezpečnost však vyvíjela na sbor a místního faráře tlak, abych odešel, takže jsme se vrátili na sever Čech do České Lípy.
Zase jste bydleli na uvolněné faře?
Když StB zjistila, co jsem zač, začalo přemlouvání, abychom se vystěhovali, a tak jsem šel pracovat do kamenolomu. Byť to byla nejhorší práce, jakou jsem v životě dělal, dostal jsem stabilizační byt. Po dvou letech se mi podařilo nastoupit do českolipské nemocnice. Tam jsem byl až do revoluce, kdy padly všechny zákazy a příkazy a život církve se uvolnil. 6. května 1990 jsem byl ordinován na sbor v České Lípě.
Mohl jste ve sboru nějakým způsobem působit, i když jste k tomu neměl státní souhlas?
I když vedení církve nás faráře bez souhlasu ignorovalo, přece jen díky statečnosti konkrétních lidí v českolipském sboru člověk jakousi farářskou praxi mohl dělat i bez státního souhlasu. A hlavně: mohl jsem zůstat uprostřed církve a jejího dění.
Ve své době byla proslulá pravidelná setkávání farářů bezsouhlasníků s těmi, kteří souhlas k duchovenské činnosti měli. Setkáním se říkalo Libštát. Co pro vás znamenala?
Pro mě osobně to byla jedna z největších pomocí, protože tam se vytvořilo nenapodobitelné společenství lidí, kteří mohli pracovat jako faráři, s bezsouhlasníky. To byl důkaz, že se nepodařilo církev rozdělit, o což se její vedení snažilo. Já jsem považoval za velmi potřebné, aby lidé dole tento model nepřijali. Tam nevládla nevraživost nebo nějaká konkurence v tom smyslu, že by bezsouhlasníci vyčítali spolubratřím se souhlasem, že jsou servilní, aby si své funkce udrželi. Snažili jsme o vzájemnou podporu.
V Chartě jste se setkal s lidmi, kteří prošli komunistickou stranou. Jak jste spolu vycházeli?
Politické názory se v době normalizace jaksi vytrácely, protože jako všude jinde i v Chartě byl jeden společný jmenovatel: postavit se nesmyslnému a někdy brutálnímu režimu. Pochopitelně, když tato bariéra padla, člověk si víc uvědomil, že stojíme na jiné politické parketě, ale nikdy to nebyl důvod, abychom přestali být přáteli, i když lidsky jsme se kolikrát pohádali.
Měla na vaše rozhodnutí věnovat se vedle práce na sboru i vězňům vliv skutečnost, že jste na sobě zažil represivní aparát?
Bezprostřední vliv to asi nemělo. Ve vězení jsem nebyl a tuto zkušenost neměl. Vzhledem k tomu, že jsem však pracoval v nemocnici, kam občas vozili vězně z blízké věznice ve Stráži pod Ralskem, a viděl jsem, jak se s nimi zachází a jaká prožívají traumata, považuju starost o vězněné za přirozenou součást své služby, která vyplývá z biblického vybídnutí pamatovat na vězně, a věřím, že to do pastoračního záběru církve bytostně patří.
Jak se na faráře ve vězení dívají orgány vězeňské služby?
Duchovenské práce si váží. Dokonce poskytly farářům možnost pracovat na určitý profesionální úvazek. Už jsou vězení, kde je farář třeba na půl úvazku se všemi právy a povinnostmi zaměstnancem ministerstva spravedlnosti.
Vy jste však tuto možnost nepřijal. Proč?
Pro mě, který má na starost sbor se čtyřmi kazatelskými stanicemi, je na prvním místě být farářem sboru. Jsem však rád, že sbor je se mnou natolik solidární, že mě v této pastorační službě podporuje. Může se však stát, že se v den, kdy bych měl být ve vězení, ve sboru náhle něco stane, a mně by vadilo, že nebudu k dispozici, protože jedu do věznice. Věřím ale, že profesionální činnost ve vězení má svůj smysl a lidé, kteří ji přijali, tam mohou udělat kus dobré práce.
Nebudou vězni přijímat faráře – zaměstnance věznice jinak než faráře, který za nimi dochází z vnějšího světa?
Když jsem si dělal průzkum mezi vězni, opravdu jsem zjistil, že faráře, který není součástí vězeňského establishmentu, přijímají přece jen trochu jinak. Mají k němu jakoby větší důvěru a jsou raději, když za nimi i já jezdím z venku. Člověka přece jenom vězeňské struktury poznamenávají, a on pak není pro vězně dostatečně svobodný. Je zajímavé, že podobně to vnímají i někteří lidé z vězeňské služby.
Žijete ve vesnickém sboru, zároveň však spravujete sbor v okresním městě. Netluče se tu navzájem městská a venkovská mentalita?
Šonov, kde bydlíme, je typickou vesnicí, která si udržela určité tradice. Ty jsou v Náchodě trochu jiné, ale pro mě to je přínos, protože sbor je pluralitnější. Něco se děje tady, něco přes kopec v Náchodě a my se snažíme, aby se větší akce střídaly. Nikdy jsem neměl problémy s tím, že by tu byly dvě neslučitelné entity.
V životě jste šel do určitých věcí s osobním nasazením a s rizikem postihu. Považujete se za rebela?
To slovo bych ve vztahu k sobě asi nepoužil. Ať to byl podpis Charty nebo zastávání se těch, kteří byli nespravedlivě postiženi režimem, vzhledem k výchově, životnímu poznání a k daru, který člověk od Pána dostává, to pro mě bylo zcela přirozené. Že člověk hájí některé principy, které poznal ve víře a z evangelia, mně nepřipadá jako něco navíc a už vůbec ne jako nějaké hrdinství. Problém byl, že v některých kruzích to bylo považováno za rebelství nebo tomu byly podsouvány jiné důvody, než z jakých jsem jednal já.
Co pro vás znamenalo, když se po revoluci zjistilo, že i mezi duchovními bylo nemálo těch, kteří spolupracovali s StB?
Bylo to obrovské zklamání. Téměř jedenáct procent duchovních všech církví se nechalo z různých důvodů a různým způsobem zlákat ke spolupráci s ďábelskou mocí StB.
Považujete to za jejich morální selhání?
Já myslím, že je to velmi individuální. Já bych opravdu ze své pozice nechtěl hodnotit ani jeden případ, kdy člověk podepsal spolupráci, protože pro ty lidi to byla velmi složitá situace. Jistě, když někdo donášel na své kolegy či způsobil, že lidé byli postiženi víc, než kdyby jeho donášení nebylo – to určité selhání je. To není normální stav. Přece jsme se zavázali k etice života, k pravdivosti, a není možné to posuzovat jinak. Byl bych velmi rád, kdyby lidé, kteří do toho nějakým způsobem spadli, byli natolik stateční, aby vyjevili pravdu sami, ale nikdy se nestalo, že by někdo přišel a toto reflektoval. To mě velmi mrzí, protože pak tady zůstává opar různých podezření, otazníků, které by se mohly vyřešit vyznáním a přiznáním. Teď, když se otevřou archivy, bude možné objektivně posoudit konkrétní případy.
Na rozdíl od jiných lidí v církvi jste tedy pro úplné zveřejnění svazků StB. Může to přinést očistu společnosti?
Velmi se ve svém názoru liším od kolegy faráře Zdeňka Bárty, který jako senátor byl vehementně proti zveřejnění. Svazky považuje za estébáckou špínu, která má být navěky přikryta. Je to špína, to víme všichni, ale špína je hlavně to, že StB vůbec existovala a že měla tyto metody a že je používala a že vydírala. To je velká špína a je třeba ji nějakým způsobem rozkrýt, aby mohla být poznána a vyznána. Není možné ji mít někde v sejfu, ty věci musí být provětrány. Pochopitelně s tím, že to nebude základna pro hon na čarodějnice a morální lynčování kohokoliv. Když to přijmeme jako nabídku k pročištění problémů, které tady byly, myslím si, že to lidi nakonec osvobodí a bude se nám dýchat lehčeji a lépe zvládneme budoucnost. Jinak je to obrovské závaží, které si povlečeme s sebou, protože k němu měli přístup pouze někteří. To je právě ten problém: když má od třinácté komnaty klíč jenom někdo, může z ní účelově vynášet věci, které může zneužívat proti jiným. Když tam má přístup každý, přestane to být třináctou komnatou a nakonec se zjistí, že to není nic, co by společnost mělo traumatizovat.
Rozhovor připravil Jan Hrudka, původně vyšlo v MF Dnes.