And the raven says his: „never more“! Tak zní refrén slavné Poeovy básně, který všichni známe, obvykle v Nezvalově překladu: „a havran dí své víckrát ne“! V jednom eseji se Poe později přiznal, že tuto svou báseň konstruoval veden kalkulem chladného rozumu tak, aby dosáhl maximálního efektu u čtenářů. A je třeba ocenit, že se mu to podařilo, i když omezenost našeho života v nás vzbuzuje chmury vždycky.
Hned po narození se spolu s naším tělem bouřlivě rozvíjí ještě něco jiného, daleko komplikovanějšího než tělo samotné a dokonce i než mozek, jehož je to „něco“ asi hlavní funkcí, fakticky asi něco, co je hlavním rysem lidské bytosti, totiž svobodná vůle v podobě Ricoeurem prozkoumaného projektu budoucnosti. Zpočátku ještě jako děti, žijeme pro přítomnou chvíli. Někomu to vydrží dokonce po celý život buď v poloze carpe diem anebo jako choroba, jež postihuje mozek a v níž mimo jiné tkví příčina toho, že z dotyčného se stává bezdomovec: bezdomovec svůj domov ztratí či nikdy nevybuduje proto, že toho není schopen. Většinou si však člověk svou budoucnost začne rozvrhovat ve stále delší perspektivě, začne ji vyplňovat různými pohnutkami a city i racionálními úvahami, až jednou, vlastně poměrně záhy, podle psychologů asi ve věku devíti roků, o cosi klopýtne. Tímto kamenem úrazu je ostrá hranice, čára napříč veškerým dalším rozvrhům, doslova dead line: lajna nakreslená přes naši cestu samotnou smrtí: smrt udělá převrat v tom, co ještě plánujeme udělat.
Tato čára přes rozpočet otřese naším plánováním vlastního života a způsobí, že ono plánování prodělá hlubokou restrukturalizaci a získá na kvalitě; projekt se zauzlí a začne brát v úvahu otázky smyslu časného života tváří v tvář věčnosti kladoucí na nás určité požadavky. Svého času označil Heidegger takto se proměňující život za autentický s tím, že jeho opak utvářený útěkem před faktem vlastní smrti je zoufale prázdný. Proti tomu filosofie od počátku definuje sebe samu tak, že jde o memento mori, melété thanatou čili přípravu na smrt a že jen tváří v tvář smrti se poctivá filosofie dá vůbec dělat. Avšak od počátku jsme sváděni k pokušení jít opačným směrem a na svou smrt zapomenout či ji odsunout do pozadí; snad z těchto důvodů je filosofie v současnosti takovou popelkou.
Během dalšího života se nám ovšem smrt opakovaně, například i při návštěvě hřbitova během dušiček, připomíná. A lhůta je pořád kratší: zbývá méně a méně času na všechno: zatímco zpočátku je každý z nás boháčem času a plýtvá jím, posléze chudne a nakonec přijde zcela na buben. S přibývajícím věkem se stáváme žebráky i v případě, že bychom mezitím nashromáždili úžasné bohatství peněz, znalostí či čehokoliv jiného. Pochopitelně nás toto uskrovňování nutí být pečlivějšími v zacházení s časem a o čas se starat; starost je koneckonců tím, co člověku ke konci jeho běhu zbude, a od toho je odvozeno i pojmenování tohoto lidského období.
Avšak buďme rádi: jen takto jsme s to v sobě rozvíjet onu úžasnou lidskou schopnost s něčím hospodařit či nést odpovědnost za cokoliv, za sebe sama i za někoho jiného; kde jinde bychom se naučili odpovědnosti než tváří v tvář časovému horizontu: horizont před námi nás koneckonců přiměje k tomu, abychom vůbec něco dělali. Vždyť kdybychom si byli jisti, že jsme Ahasvery a že budeme žít věčně bez omezení, sotva bychom se asi pustili do něčeho jiného než do zábavy, a nelze vyloučit, že i tu zábavu bychom odsunuli na později. To asi jenom jako děti si dokážeme v plném slova smyslu hrát a pak už nám na hraní zbude jen sentimentální vzpomínka; kdo si hraje i pak, je ubožák.
Zatímco se nám během života více či méně daří děsivou úvahu o smrti zahnat, v případě vážné nemoci a ve stáří to již nejde: zbývá toliko zírat do temného chřtánu vlastní nicoty a zvykat si na osamělost. Tato hrůza se nedá řešit práškem či rozptýlením; tak se totiž problém toliko odsune a nakonec se vrátí v ještě horší podobě. To jediné, co se dělat dá, je vzít svůj konec a limit vážně.
Avšak onen limit všech limitů má pro nás hlubší dopad než jen to, že za něj se nedá již nic plánovat a že veškeré plánování je třeba zaměřit jen k němu. Jde o to, že i plánování zcela skromné se smrtí zhatí. Jinak vyjádřeno, za smrt plánujeme vždycky, a proto nikdy nejsme s to své plány uskutečnit v plnosti: vždycky zbude něco, co budeme životu dlužit. Se svým životem musíme nutně ztroskotat na mělčině. Mimo jiné z toho důvodu, že nevíme předem, kdy smrt přikvačí, takže nás může přepadnout kdykoliv. Avšak zároveň se může naše smrt zpozdit, a v tom případě, totiž pokud bychom přesně k ní svůj rozvrh budoucnosti určitým způsobem zaměřili, by hrozilo, že v onom prodloužení budeme žít život bez naplnění či naplňování, a tedy v nudě; nuda pak, jak ji objevil Heidegger a další filosofové, má zvláštní filosofický význam, neboť vede přímo do pekel či k sebevraždě: s ní se prostě žít nedá. Život je ovšem moudřejší, a svou budoucnost rozvrhuje i s rizikem toho, že se její realizace nepodaří. Kromě toho si lidský život svůj smysl promítá do věčnosti, věčnosti rušící všechny časné záměry. Z toho důvodu se ztroskotání nelze nikdy vyhnout.
Každého z nás jednou potká ono havraní „už víckrát ne“ a každý z nás si jednou bude muset připustit: prohrál jsem a se vším je konec. Pokud někdo něco takového ještě nezakusil, pak by se měl zamyslet nad sebou a nad tím, jestli si náhodou nelže do kapsy, a neklame tak sebe sama. Vždyť ztroskotat musí každý z nás. Kdo tvrdí, že se mu ztroskotání vyhnulo, toho potká ztroskotání o to horší. A moudrost stáří spočívá v tom, že se se ztroskotáním již smířila. Učme se žít s oním „už víckrát ne“ tak, abychom jednou, až nás dostihne, uměli smrti čelit tváří v tvář.
Zde je třeba chvilku se zdržet. Současnost se smrti vyhýbá a doslova se jí bojí „jak čert kříže“; (kříž, symbol Evropy po dva tisíce let, mizí i z těch božích muk na rozcestích mezi poli. Kdosi učinil postřeh, že smrt je neamerická; amerikanizace pak proniká do Evropy i dalších oblastí.) Proti smrti se přítomnost brání svérázným náboženstvím, náboženstvím do značné míry opojným. Tento kult má hlubší, ještě předkřesťanské a podle Eliadeho dokonce předindoárijské kořeny: jeho zdroje lze tušit v dionýsovském rituálu opakovaném vždycky po sklizních, spočívajícím v jásavé oslavě vítězství bohatosti života nad smrtí a zmarem. V Řecku byly tyto slavnosti provázeny bujarým tancem a zpěvem dithyrambů; dithyrambos je etymologicky příbuzný s triumfem, a triumfalismus je tudíž výrazem vhodným k tomu, aby ono moderní náboženství přesně vystihl. Toto náboženství se vyznačuje právě vítězným opojením: tomu se všechno podřizuje. Jde o vítězství čili o to mít úspěch za každou cenu: aut Caesar aut nihil.
Běda nám, když se naše plány, plány hodné zájmu nejširší veřejnosti, zhatí. Veškerý život pak ztratí smysl a je lépe ho utnout. Tak uvažuje moderní člověk. Ohrožuje nás nikoliv konzumní způsob života a radost z obyčejných věcí, nýbrž touha po čemsi mimořádném a ohromujícím, vzepětí k triumfu za každou cenu, za cenu obětování mezilidských vztahů či zamyšlení nad sebou samým. Ve jménu triumfu pácháme zlo na sobě i druhých a doufáme, že ještě před plížící a blížící se smrtí stihneme dát svému životu ten pravý smysl, smysl takový, že všichni užasnou nad našimi schopnostmi. Proměnit se v nadčlověka překonáním pouhého člověka v nás, to je krédo původně Nietzscheovo a posléze i leckoho jiného. Jsme tak či tak vyznavači Nietzscheova náboženství, jehož prorokem je Zarathuštra v jeho podání; tento Zarathuštra vybízí k návratu zpět a k opětnému provozování kultu v duchu Dionýsově; Dionýsos je předobrazem veškerého náboženství triumfalismu, nacházejícího svůj výraz různě: počínaje triumfálními pochody římských císařů hlavním městem a konče záběry pyšných politiků opojených vítězstvím. Ti všichni si vskrytu notují své dithyramby a kochají se tím, že se obyčejný člověk před nimi třese: všechno malé slouží jejich velikosti. Všichni si pamatujeme na šílenství těch, kteří se sešli na Staroměstském náměstí i jinde po vítězství hokejistů v Naganu; normální člověk se toho musel leknout. Avšak podobně je tomu i jinde, například v Paříži po fotbalovém vítězství: to jsou slavnosti triumfalistického náboženství ovládajícího současnost.
A přece jde o náboženství s krátkým dechem: jednou nakonec smrt přece přijde a všechna sláva se promění v polní trávu. Kterýsi Nietzscheho vyznavač na kterousi zeď napsal proslulý citát z jeho díla: „Bůh je mrtev. Nietzsche“. A někdo jiný k tomu připsal: „Nietzsche je mrtev. Bůh“. Buďme střízliví až do konce: konci se nelze vyhnout a je třeba s ním po celý život počítat; berme svůj život vždy tak, že mu hrozí ztroskotání a že jednou určitě ztroskotá, aniž bychom byli s to tomu zabránit. Vposledu je život fiaskem, fiaskem v původním slova smyslu: výraz „fiasko“ označuje v italštině to, co v češtině slovo „flaška“. „Flaška“ je poslední nadějí trosečníků na pustém ostrově, když do ní vsunou lístek se zprávou o svém osudu, uzavřou ji špuntem a hodí ji do vody doufajíce, že ji někdo najde. Jediné, co nám tváří v tvář smrti zbývá, je vyslat takovou zprávu žijícím a doufat, že ji najde někdo, kdo ji pochopí a naváže na ni; teprve tito naši potomci až do skonání věků budou s to dát smysl našemu životu.
Až na konci věků může dojít k tomu pravému triumfu; triumf před tím, totiž na úvěr, je vždycky falešný a skončí fiaskem, fiaskem vlastního ztroskotání v časnosti tváří v tvář požadavkům kladeným na nás životem i věčností samotnou. Takto geniálně to ukázal již Kierkegaard a takto bychom to měli pochopit i my. Pouze ten, kdo je s to to unést, bude také schopen být solidární s člověkem starým a spějícím již k vlastnímu skonu. Avšak ten, kdo pochopí, že na ztroskotání může být v tomto smyslu i cosi kladného, zakusí zvláštní radost. Radost možná až na konci života a možná tu poslední, totiž tu, jež provází svobodu; svoboda se skrývá tomu, kdo slouží svému triumfu a triumfalismu vůbec, tomu, kdo je otrokem svého triumfalismu a dává mu to nejlepší ze sebe sama.
Je třeba snažit se být filosofem již od mládí a spolu s filosofií se vyzbrojovat pokorou, pokorou v poměru k pravdě o vlastním životě, a nikoliv servilností k druhým lidem; spolu s filosofií je třeba nechat se vést heslem: memento mori, melété thanatou. Thanatos, čili bůh smrti, se nám totiž zjevuje skrze každou chorobu, a pokud před ním někdo utíká, dopadne ještě hůře; tak či tak se z jeho spárů nevymaní, avšak konec bude strašnější než počátek: vposledu zplaní naše plány a nám zbude jen ta holá kůže.
Snad jen tomu, kdo na sebe vzal břemeno vlastní smrti, a potažmo omezenosti vlastních schopností, kyne naděje, že se o něm bude vyprávět to, co se praví o Abrahamovi i jiných biblických osobnostech: i skonal a umřel Abraham v starosti dobré, stár jsa a v plnosti; a připojen jest k lidu svému.
Svou úvahu bych skončil jiným citátem, tentokrát z Krylovy básně: „děkuji za bolest, jež naučí mě se tázat…“
2. 11. 1998