Stanovisko komise 26. synodu pro zkoumání cesty církve od roku 1945
Volba ThDr J. Hromádky za seniora moravskoslezského seniorátu vyvolala v církvi kontroverzi. Nezpochybňujeme řádnou a obětavou činnost br. Hromádky jako faráře sborů naší církve, pokládáme však za svou povinnost upozornit církevní veřejnost na výhrady vůči jeho působení v předchozích funkcích:
– Jak vyplývá z odtajněných dokumentů, orgány StB prosazovaly J. Hromádku za syn. seniora již dva roky před jeho zvolením, které StB hodnotila slovy: „Podařilo se zabezpečit splnění prioritního cíle – zvolení do čela církve námi vytipovaného, soc. zřízení oddaného kandidáta.“
– V roce 1989 se duchovní naší církve, kterým měl být odňat státní souhlas, setkávali u něj s jednáním neprincipiálním a nevypočitatelným (Zv. Šorm, Pokorný, Hlaváč).
– V roce 1989 odmítl před listopadem při jednání s 22 členy církve, signatáři návrhu, distancovat se od normalizačních opatření a jiných vynucených nečestných kroků SR v letech 1972–1987.
– Nikdy nezodpověděl veřejně a přímo na otázku, zda podepsal závazek o spolupráci s orgány MV, či zda ho stvrdil ústně v přítomnosti dvou pracovníků StB a zda přijal krycí jméno John a Castus.
– Veřejně neuvedl, zda byl či nebyl ve styku s orgány StB pouze na základě řádných předvolání dle znění tehdejších zákonů, nebo zda s nimi udržoval styk i mimoúřední. Nesdělil, zda informoval o obsahu svých rozhovorů s funkcionáři StB také ty, o kterých s nimi mluvil.
– Nikdy se nevyjádřil, zda mu orgány udílely pokyny pro jeho práci syn. seniora a zda se jimi také řídil.
– V roce 1989 se až do 17. listopadu veřejně nezastal občanů perzekvovaných komunistickou mocí.
– Po revoluci přijal ve vládě místo, na něž byl navržen komunistickou stranou, nikoliv Občanským fórem, které s jeho kandidaturou nesouhlasilo.
– Trval na funkci syn. seniora i v době, kdy byl zaměstnán na předsednictvu vlády a tím přispěl k ochromení práce syn. rady ve velmi důležitém a obtížném období.
– Svůj odchod z federální vlády zdůvodňoval na různých místech různě.
Jestliže se dosud nerozvinula veřejná diskuse o naší roli za vlády jedné strany, jejíž součástí by byla i svědectví těch, kdo se dostali do tenat StB, narážíme na nevyjasněná, zcela se rozcházející stanoviska uvnitř církve, na poloskryté odcizení. V žádném případě nejde o jednu osobu, nýbrž o dlouhodobé a bolestné vyrovnávání s minulostí, v níž jsme v té či oné míře selhali všichni, jako jednotlivci, jako církev i jako národ.