Dvakrát k historické studii „Nejpokrokovější církevní pracovník“
Pod společným titulem uveřejňujeme dvě reakce na poslední emanskou novinku P. Morée, J. Piškula, „Nejpokrokovější církevní pracovník“, Eman, Benešov 2015, ISBN 978-80-88060-03-1.
Na cestě k hlubšímu porozumění
V minulém roce vyšla v nakladatelství EMAN pozoruhodná kniha Petera Moreého a Jiřího Piškuly „O protestantských církvích a J. L. Hromádkovi v letech 1945–1969“, jak se praví v podtitulu. To pořadí obou témat je důležité. Kniha obsahuje obsáhlé kapitoly např. o německých evangelících u nás po roce 1945, archivním materiálem doložené postoje protestantských církví po roce 1948. Zvláštní pozornost věnuje vývoji „neřímskokatolických církví“ – např. pronásledování adventistů, tvorbě zákonů, týkajících se církví, vytlačování církví z veřejného prostoru, cenzuře, tiskovému dozoru, omezování studia na bohoslovecké fakultě atd. Neobyčejně cenné je vylíčení posunů a proměn postojů státních a stranických orgánů v klíčových padesátých letech právě tak jako roku 1968–69. Rozsáhlou část knihy zabírají okolnosti vzniku KMK, jejího působení a tzv. mírové činnosti vůbec. Do těchto někdy málo známých souvislostí a událostí je zasazeno životní působení J. L. Hromádky.
Samotný název knihy „Nejpokrokovější církevní pracovník“, který je citací z kádrového posudku stranického orgánu z padesátých let, je zavádějící a neodpovídá obsahu knihy. Může odradit nebo čtenáře zavést na falešnou stopu „antihromádkovství“ právě tak jako velikost a zvýraznění nepříliš zdařilé karikující fotografie, která je údajně také z padesátých let. Je to fotografie více než šedesátiletého člověka? Přičemž je kniha cenná tím, že Hromádku neodsuzuje ani neglorifikuje, ale vybízí ke studiu Hromádkova působení v souvislosti „s převážně nezpracovanými dějinami čsl. protestantismu“, jak se praví v úvodu.
Přes zevrubnost životopisu J. L. Hromádky jsou v textu, zvlášť v úvodních partiích, drobné i zásadnější mezery. Není uvedeno místo, kam chodil do gymnázia, jestli vyrůstal a působil v prvních letech na tolerančních sborech luterského nebo helvetského vyznání, do jaké míry se podílel v roce 1918 na vzniku Českobratrské církve evangelické. Není zmíněn úzký vztah k Janu Karafiátovi a jeho vliv na to, že se přiženil do pražské zámožné evangelické buržoazní rodiny. Není zmíněn jeho podíl na rozjezdu práce Ymky od roku 1920, ani to, že působil po mnoho let jako předseda v roce 1927 vytvořené Akademické Ymky. V témže roce spolu s Emanuelem Rádlem začal vydávat Křesťanskou revui. Zmínka o jejich přátelství a spolupráci vůbec chybí! Nejasná zůstává poznámka o Hromádkově vlivu na vývoj situace v roce 1938. Na okraji zůstal vztah k Janu Masarykovi i Edvardu Benešovi, který jej jmenoval do Tajné státní rady už v roce 1936, stýkal se s ním i v Princetonu a pozval jej na jednání v Londýně – v roce 1943 (1944) o čem? Autorům se zřejmě nedostala do rukou komentovaná edice textu Romana Jacobsona „Moudrost starých Čechů“, která vyšla v roce 2015. Je v ní uveřejněna podrobná studie vydavatelů Tomáše Hermanna a Miloše Zelenky o názorových střetech mezi americkými exulanty doložená polemickými články, z nichž nejzávažnější jsou texty J. L. Hromádky a Otakara Odložilíka. Jde o mimořádně důležitou a celkem neznámou informaci, jak Hromádka za války hledal, navzdory všeobecně sdílenému přesvědčení, že budoucí prosovětská orientace je něčím nevyhnutelným, duchovní základy současné resistence a budoucí poválečné existence a zůstával v tomto ohledu izolován. Stanovisko Emanuela Rádla, které zformuloval v téže době sepsané a vydané knížce „Don Quijote české filosofie“, bylo J. L. Hromádkovi východiskem proti českému nacionalismu Jacobsona a jeho přívrženců, ústícímu v nesmiřitelnou nenávist vůči Němcům – ne nacistům – která podpírala současně probíhající jednání o transferu německého obyvatelstva. Nejpozoruhodnější na celém tomto střetu vyhroceném zprávami o vypálení Lidic a Heydrichiádě vůbec, je, že polemika vedená zpočátku racionálním rozborem se dostala na úroveň ideologického sporu.
Žádá si důkladnějšího rozboru zvlášť s ohledem na Hromádkovy postoje po roce 1948, které zůstávají otevřenou otázkou, na níž hledat odpověď můžeme jen pomocí rozboru toho, o co šlo v této zásadně důležité polemice vedené v Americe za války.
Při líčení Hromádkovy návštěvy ČSR v roce 1945 a jeho jednání na Synodní radě o stipendiích pro studenty theologie chybí aspoň zmínka o množství míst, na nichž tehdy přednášel o současné politické situaci a naší orientaci v ní. Chybí jeho účast na retreatu Akademické Ymky v Obříství, kde měl zásadní přednášku a kde velmi rozhodným způsobem podepřel návrh Přemysla Pittra, aby shromáždění protestovalo proti veřejným popravám kolaborantů. Postavil se za ty, kteří žádali vládní místa o kontrolu způsobu odsunu německého obyvatelstva.
Ve výčtech činnosti J. L. Hromádky chybí zásadní rozlišení důležitosti toho kterého kroku. Výčet a rozpracování jako by bylo dáno jen tím, čeho se autoři dopídili v archivních fondech. Jejich množství právě tak jako množství odkazů na ně je obdivuhodné a záslužné, i když poplatné pozitivistickému způsobu historického bádání. Tak množství informací, jaké mimořádné odměny od státních orgánů Hromádka dostával, budou jistě budit mimořádnou pozornost. Napadlo pisatele, že Hromádka nesrovnával své příjmy s příjmy svých pražských kolegů na fakultě i jinde, ale s příjmy, které měl v Americe? A zvyklosti státních úřadů s poměry, jak je znal z Ameriky? Bude čtenář při těchto informacích přemýšlet o tom, jak byl Hromádka poznamenán tím, že tu za války nebyl? Republika po roce 1945 byla jiná než ta, kterou znal z doby před válkou. Byla to Hromádkova vina, že tomu nerozuměl a neorientoval se správně?
Cenné je upozornění na to, že svůj postoj ke komunistickému režimu Hromádka přes svůj souhlas se sociálním směřováním komunismu v roce 1948 hledal velmi složitě. Existují doklady o jeho obavách, že se stane pro novou vládu nepohodlným. Tak např. výrok: „Komunisty kontrolovaný režim může vtáhnout náš život do úskalí policejního státu a totalitního systému“ ukazuje, že Hromádka si byl plně vědom rizika svého rozhodnutí být k novému uspořádání společenských poměrů kritický, ale zásadně loyální. Cítil se být odpovědný za vše, co se kolem něho dělo a křesťany a církve vedl k odpovědnosti. Usilovně pracoval na tom, aby v letech studené války nepřestal mezi mocnostmi vzájemný rozhovor. Zevrubné vypsání okolností, za nichž došlo k návštěvě Martina Niemöllera, H. J. Iwanda a dalších v Československu, okolnosti účasti na konferenci v Evanstonu jsou nad jiné cenné. Také zevrubné informace o množství článků a nekrologů, které vyšly po Hromádkově smrti, vybízejí ke studiu, které by mohlo napomoci k hlubšímu porozumění, o co v Hromádkově mezinárodní činnosti šlo.
Zarážející zůstává, že v knize chybí hlubší rozbor toho, čím se Hromádka stal pro „domácí víry“. Vedle citace textů J. S. Trojana, parafráze řeči Jana Šimsy na kurzu SPEKu v roce 2009 a upozornění na článek P. Kosatíka není ve výčtu literatury ani zmínka o řadě článků a proslovů, které vycházely u příležitosti nejrůznějších výročí. Autoři úplně pominuli zásadní rozpravu, která se konala v roce 1981 v bytě u nás s účastí Boženy Komárkové, jejíž záznam vyšel pod názvem „Hromádka problematický a neproblematický“. Na ni pak navázal Ladislav Hejdánek zevrubným rozborem Hromádkových omylů, které uvedl svým, dalo by se říci vyznáním lásky a vděčnosti za to, co pro něj Hromádka znamenal. Své úvahy zakončil: „Ale je nutno najít také potřebný odstup, abychom to mohli změřit a posoudit ve vší kritické přísnosti a přesnosti. Neboť Hromádka představuje nejen v době mezi válkami (kde já osobně vidím jádro jeho dějinného významu) ale také ve dvaceti letech poválečných velkou, osobně i myšlenkově strhující a ve „věci samé“ mimořádně závažnou postavu, kolem níž mohou nevšímavě procházet jen tupci a nevědomci…“
Můžeme doufat, že vydaná kniha bude začátkem obnovených rozhovorů a povedou k většímu porozumění tomu, o co vlastně šlo.
Nová kniha o Josefu L. Hromádkovi
Prezentace knihy „Nejpokrokovější církevní pracovník“ v kavárně Marathon ve mně zanechala rozporuplný dojem. Už při prohlížení právě zakoupeného výtisku ve špatném osvětlení u kavárenského stolku jsem pochopila, a další četba mi to potvrdila, že kniha téměř stylem databáze zpracovává informace z archivů a periodik, nic jiného ke zdrojům a metodě neuvádí ani úvod ke knize. Domnívám se, že tento přístup neposkytne o osobnosti Josefa L. Hromádky „analýzu jeho vztahů a interakcí v prostředí českých evangelíků“, jak autoři v úvodu přislibují. Autoři se ani nepokusili rozšířit své archivní zdroje o další dostupná svědectví účastníků dějů, o kterých kniha informuje. Názor, že vhled do historie poskytují výhradně dokumenty z archivů, je přece dávno překonaný. Autoři jistě vědí o jiných přístupech, zejména jistě vědí o metodě orální historie, neuvádějí však, z jakého důvodu ji nepoužili, ba dokonce se ani nezmiňují o její existenci. Zaznamenala jsem v knize pouze nepřímé narážky na to, že by mohla existovat i jiná svědectví než dokumenty z archivů, a tyto narážky je možno hodnotit jako ironické, například na str. 253 čteme o „lidové i historické paměti“, přičemž není uvedeno nic, co by osvětlilo, co „lidová“ paměť má být, a v daném kontextu není možno tento přívlastek chápat jinak než jako pohrdlivý.
Ještě žije mnoho pamětníků let, která autoři bez zdůvodnění zpracovali výhradně na základě archivního materiálu. Žijí i jejich potomci. Kromě toho, že si pamětníci něco pamatují, uchovává většina z nich svou korespondenci. Osobní a rodinné archivy byly ovšem poznamenány dobou nesvobody. V obavách z domovní prohlídky se v některých rodinách písemnosti likvidovaly nebo vynášely z domu. (Sama si vzpomínám na ruksak plný dokumentů a samizdatů, který jsme s manželem předali do úschovy kamarádovi, do garáže mu teklo a všechno to zplesnivělo.) Při domovních prohlídkách příslušníci StB odváželi množství písemností a později něco vrátili, něco ne, bylo to ukradeno. Zejména se lidé snažili některé věci ani nezaznamenávat, spolehnout se na paměť, pokud šlo o domlouvání schůzek, vzkazy apod. Je možné, aby archivy institucí byly těchto jevů ušetřeny? Rozhodně nebyly, to si troufám tvrdit: všudypřítomný strach se i na nich podepsal. Jeden disident spatřil na stole svého vyšetřovatele dopis, který krátce před výslechem poslal církevní instituci. Spolehlivě ho poznal, protože si ho před odesláním označil…
Proto by čtenář Moréeho a Piškulovy knihy měl přistupovat k jejímu obsahu s opatrností a výhradou. Autoři jsou nepochybně přesvědčeni o tom, že postupovali vědecky objektivně, exaktně, vyhýbali se spekulaci. Takovýto přístup je typický pro nereflektovaný pozitivismus, a pozitivismus v historické vědě může místo proklamované objektivity a nezávislosti přinést podobně zkreslený obraz minulosti jako historiografie nesená apriorní ideologií. Historik už jen tím, které dokumenty zvolí, do jaké souvislosti je zařadí a v jakém pořadí, vnáší do práce své hodnocení, nehledě na jeho vlastní text, který jednotlivé informace o dokumentech uvádí a „propojuje“. Nepřečetla jsem knihu ještě celou důkladně, ale už vím, že obsahuje nespočet míst, která prozrazují stanovisko autorů, někdy znepokojivě sebejisté: „můžeme považovat“, „znamená to, že…“, „bylo iluzorní“, „nemohlo mít vliv“… Nebude pro čtenáře snadné rozlišit, kde autoři hodnotili oprávněně, a kde svévolně.
Že je kniha výsledkem pracného až úmorného bádání a je cenným zdrojem informací, to je nesporné.
Stále čekáme na skutečnou analýzu Hromádkových „vztahů a interakcí v prostředí českých evangelíků“. Martin C. Putna, který knihu uváděl, začal svůj proslov tím, že si zprvu ani neuvědomil, že v ČCE jsou vyhranění „hromádkovci a antihromádkovci“, a je prý rád, že stojí blízko dveří, kdyby bylo potřeba prchat… To bylo míněno jako nevinný žert, ve skutečnosti však konstatování, že být „hromádkovec“ či „antihromádkovec“ je vlastně něco legračního, odráží realitu: Mezi českobratrskými evangelíky a jejich faráři se stále více rozmáhá přesvědčení, že „hádat se o Hromádku“ je plýtvání energií, církev dneška má jiné úkoly, hrabat se v historii je neproduktivní… Kéž by reakce na novou knihu toto přesvědčení usvědčily z pošetilosti, nezodpovědnosti, a vyprovokovaly debatu, jakou nutně potřebujeme!