V květnu t. r. rezignovala nizozemská vláda v souvislosti se sedm let starým případem nizozemského angažmá v Bosně. V Nizozemí se vedla úporná debata, jak události v Srebrenici pojmenovat: šlo o nesplnitelný úkol, o morálně-vojenské selhání, o politickou nezodpovědnost? Každopádně jde o jisté trauma, s nímž se nizozemská společnost vyrovnává a které přesahuje běžné politické dění a jeho mechanismy. Jaký je vlastně v takovýchto případech rozsah politické odpovědnosti?
Autor následujícího příspěvku pracuje jako armádní psycholog v hodnosti majora na Královské vojenské akademii v Bredě a článek napsal jako své osobní vyjádření.
11. července 1995 padla bosenská enkláva Srebrenica. Oblast kolem Srebrenice, do níž také náležela vesnice Potočari, byla v roce 1993 vyhlášena za bezpečnou zónu. Tyto zóny byly pro OSN novým konceptem. Francouzský generál Morillon slíbil v r. 1993 muslimskému obyvatelstvu ohroženému silami bosenských Srbů, že ho OSN ochrání: „Teď jste pod ochranou OSN.“ Tak byla OSN postavena před hotovou věc.
Úkolu dávat onomu pojmu „bezpečná zóna“ obsah se jako první ujal kanadský prapor, který však rychle požádal o vystřídání. V Nizozemí v tu dobu – m. j. pod tlakem veřejného mínění – probíhala diskuse, zda by Nizozemí nemělo hrát aktivnější roli v bosenském konfliktu. To, že Nizozemci a okolní svět museli bezmocně přihlížet, jak jsou hrubě porušována lidská práva a jak probíhá válka v zemi, kde byli zvyklí trávit dovolenou, bylo pro mnohé nestravitelné.
V nizozemské diskusi mezi politikou a ozbrojenými silami poté leccos selhalo. Argumenty jedné i druhé strany buď nebyly vyslyšeny nebo nebyly dostatečně brány v potaz. Existovala politická vůle k aktivnějšímu angažmá – tj. k vyslání bojové jednotky – a OSN předložila žádost o vystřídání kanadské jednotky. Strategické studie naznačovaly, že k účinné ochraně dotyčné oblasti je zapotřebí divize (cca 10 000 vojáků). Na druhé straně tu byla možnost, aby se vojenská přítomnost omezila na roli pozorovatelskou a strážnou, k čemuž by postačoval jeden prapor (asi 600 mužů). Rozhodlo se ve prospěch druhé varianty jakožto možnosti, která byla politicky průchodná na domácí i mezinárodní půdě; námitky proti ní byly potlačeny – také z oportunistických důvodů. Uvnitř armády byly síly, které chtěly předvést, že armáda něco dokáže. Vyslání nově zřízených jednotek rychlého nasazení bylo považováno za vhodnou příležitost, jak se profilovat.
Tři nizozemské prapory, které postupně sloužily v Srebrenici, vnímaly svůj úkol jako velmi náročný. Vyskytly se problémy se zásobováním a s přístupem do enklávy přes oblast ovládanou bosenskými Srby. Muslimské síly, které měly být oficiálně odzbrojeny, to nepřijaly a v této době dále pokračovaly ve vojenské aktivitě z enklávy.
Během působení třetího praporu se situace vyhrotila. Za prvé byl prapor čím dál více odříznut od zásobování, díky čemuž zůstaly v červenci 1995 pouze nouzové zásoby pohonných hmot, jídla, léků atd. Dále se třetině praporu nepodařilo navrátit z dovolené, protože nedostali souhlas od bosenskosrbských představitelů.
Útok na enklávu začal 6. července 1995 ostřelováním a obsazením některých nizozemských pozorovacích stanovišť. Třicet nizozemských vojáků bylo zajato bosenskými Srby.
Poté, co celá enkláva 11. července 1995 padla, bylo veškeré civilní obyvatelstvo odvedeno. Muži v počtu asi 10–15. 000, mezi nimi přibližně 300 ozbrojených vojáků, se pokusili utéci na muslimské území, ale byli naháněni v horách a tisíce jich byly povražděny. Zavražděno bylo také mnoho starších mužů, kteří se uchýlili spolu s ženami a dětmi na nizozemské velitelské stanoviště v Potočari a domnívali se, že tu jsou v bezpečí.
Výsledná bilance je tristní: OSN nedokázala dostát svému závazku vytvořit bezpečnou zónu, bylo zavražděno více než 7 500 mužů a veškeré muslimské obyvatelstvo ze Srebrenice včetně velkého množství uprchlíků z jiných oblastí ve východní Bosně, kteří se tam uchýlili, bylo vyhnáno.
V Nizozemí byla hned na počátku pozornost věnována především osudu nizozemských vojáků. Na základně Pleso u Záhřebu byli přivítáni jako hrdinové. Byly zorganizovány oslavy, kterých se zúčastnili nizozemský předseda vlády a korunní princ. Pak se ukázalo, že byla vyvražděna velká část muslimských mužů a že nizozemský prapor se proti tomu aktivně nepostavil. Po řadě diskusí, skandálů a dílčích vyšetřování údajných trestných činů, které napáchali jednotliví nizozemští vojáci, se politická reprezentace rozhodla, že celou záležitost mají důkladně přezkoumat historici. Toto zadání dostala renomovaná instituce, Nizozemský ústav pro válečnou dokumentaci (NIOD).
Zpráva (o 7 400 stranách) byla publikována o sedm let (to jest dvě vlády) později. Z ministrů, kteří úřadovali v době pádu Srebrenice, seděl ve vládě už jen ministerský předseda W. Kok a ministr životního prostředí J. Pronk.
Zpráva NIOD uvádí, že úkol zajistit bezpečnou zónu Srebrenica byl nesplnitelný. Další závěr je, že politický proces, který vedl k rozhodnutí, byl v mnohém nedostatečný a že armádní špičky zatajily mnohé informace.
Po jistém váhání ministerský předseda Kok rozhodl, že celá vláda podá demisi. Zjištění uvedená ve zprávě a popis dramatických událostí v Srebrenici premiérem Kokem viditelně otřásly. Stejně tak byl otřesen ministr Pronk, který ostatně jako první již v roce 1995 použil slovo „genocida“. Nejasná však zůstává skutečná motivace demise kabinetu královně, protože mnoho informací, které prokazovaly, že dotyční ministři by měli udělat pořádek nebo rezignovat, bylo k dispozici už delší dobu. Systematicky byly mařeny či odstraňovány mechanismy, s jejichž pomocí by mohl být ve věci nastolen pořádek, např. tzv. parlamentní anketa (tj. parlamentní vyšetřování nejvyššího stupně). Emoce dvou ministrů, kteří byli ve funkci v době pádu Srebrenice, vypadají opravdově. Srebrenica přestala být pouze „manažerským“ problémem. Teď už jde o lidi, jejich rozhodování a jeho nezvratitelné důsledky.
Nicméně se i nadále hovoří především o tom, že nizozemský prapor nemohl v dané situaci účinně operovat. Proč mu nikdo neposkytl pomoc? A proč se po pádu enklávy zatajovalo tolik faktů?
Nizozemský velitel štábu pozemních sil byl po publikaci zprávy NIOD nucen rezignovat, protože armáda – nejspíše vedená snahou zabezpečit členům vojenské mise pokojnou existenci – zakrývala příliš mnoho. Sdělovací prostředky však stále zveřejňovaly nová fakta, což pověsti srebrenického praporu nepřidalo.
Jaká je situace několik měsíců po zveřejnění zprávy NIOD? Zdá se, že pozornost se z valné části vytratila. O zprávě se obšírně debatovalo v médiích. Expremiér Kok navštívil Srebrenicu a hovořil s těmi, kteří přežili. Lidsky byl zasažen. Politika se poučila ze způsobu, jakým byl prapor do Srebrenice vyslán, a současnému rozhodování politiků o vyslání vojenských jednotek předchází důkladné prověřování možných rizik. Armáda mezitím prošla rozsáhlými zkušenostmi s mírovými misemi a důstojníci, kteří se jich účastnili, nyní také působí na vyšších úrovních řízení, což v době bosenské války neexistovalo.
Politika a armáda Srebrenicu nyní vnímají především jako dramatickou událost, ve které by se už nikdy neměly ocitnout. Naivita z počátku bosenské války je pryč. Pád Srebrenice a masové vraždy nevyvolávají v Nizozemí národní smutek, ale je zde řada (také církevních) skupin, které spolu s lidmi ze Srebrenice pečují o to, aby památka celé události zůstala živá. Nizozemská vláda se necítí vinna za události, při kterých bylo zavražděno 7500 mužů a vyhnáno civilní obyvatelstvo, ale Srebrenica není zapomenuta a vláda přijímá odpovědnost za jednotlivá pochybení.
Přeložil Peter C. A. Morée