Muzeum jako výraz svědomí
Na počátku třetího tisíciletí si Velká Británie hluboko sáhla do svědomí a roku 2001 založila v Liverpoolu „Muzeum mezinárodního otroctví.“ Zjitřené svědomí anglické veřejnosti a mezinárodní ostuda zřejmě přiměla tehdejšího premiéra Tonyho Blaira, aby se v roce 2007 omluvil mezinárodní veřejnosti za týrání a diskriminaci afrických obyvatel, včetně koloniálního vykořisťování. Velká Británie si v Liverpoolu vytvořila instituci, která kajícně dokumentuje a stále neúnavně zkoumá totalitní praktiky svých vlastních občanů v průběhu staletí. Otroctví a otrockou práci nepovažuje navíc za uzavřenou záležitost. Svědčí o tom mnohé panely expozice muzea i dokumenty vydávané Muzeem města Liverpool i Muzeem mezinárodního otroctví.
Umístění muzea do Liverpoolu není náhodné, protože Liverpool byl jedním z nejvýznamnějších organizátorů „transatlantického obchodu s otroky“. Soutěžil s Londýnem, Bristolem, ale i Amsterdamem, Barcelonou, Bordeaux, Cadizem, Lisabonem. Na celosvětovém obchodu s otroky se Liverpool podílel 40 %. Byli vyváženi hlavně do obou Amerik, a tam byli přinuceni tvrdě pracovat a produkovat levnou bavlnu, tabák i cukrovou třtinu. Uvedené komodity se zpracovávaly v Evropě. Díky industriální revoluci a velmi levné otrocké práci zúčastněné euro-americké země bohatly. Proto muzeum zkoumá mezinárodní souvislosti euro-amerického hospodářského zázraku, z něhož profitovala zejména Evropa a obě Ameriky do roku 1808, kdy bylo obchodování s otroky zakázáno. Samotný Liverpool zbohatl na výrobě otrokářských lodí pro masový transport otroků do Ameriky a Evropy. Z dokumentů Světové rady církví se dovídáme, že v průběhu tří staletí zahynulo při transportech víc lidských bytostí než během šoa (holocaustu) ve 20. století, téměř 10 milionů afrických obyvatel. Církve v Evropě a Americe se zatím nad tímto faktem příliš nepozastavovaly, svou spoluúčast pominuly a odpovědnost přesunuly na sekulární organizace.
Nahradit indiány
Značná část afro-angličanů, žijících dnes v anglickém Liverpoolu i v jiných anglických městech, svou pohnutou minulost zná. Součástí liverpoolských muzejních aktivit je i praktická výuka, v jejímž rámci jsou obnovovány africké výtvarné, taneční a hudební tradice. Muzikologové vystopovali vliv černošského stylu rhythm and blues na některé písně liverpoolských rodáků – The Beatles, jejichž muzeum je nedaleko. Nejen kolébka blues – oblast povodí řeky Mississippi, ale i Liverpool se tak stal hudebním pramenem a inspirací pro evropský hudební svět.
Náš evropský svět neovlivnily ovšem pouze blues a náboženské písně otroků (spirituály), ale zejména otrocká práce. Ta vybudovala bohatství euro-americké zóny. Díky transatlantickému obchodu získala hospodářský předstih zejména Evropa. To tvrdí ředitel „Muzea města Liverpool“ Dr David Fleming (Afro-Angličan) i liverpoolský reverend Jesse Jackson. Nepřišli na to díky analýzám Maxe Webera či Karla Marxe, ti by ostatně neřekli ani nic o tom, kdo posvětil obchodování s otroky. S podivným nápadem nahradit indiány robustnějšími černými obyvateli z Afriky přišel jeden světoznámý křesťanský biskup v Mexiku, aby ulehčil „indiánským domorodcům“ těžkou práci v dolech. Pod prvními kontrakty španělských státních obchodníků s otroky je podepsán „biskup, ochránce Indiánů“ Las Casas. To jen pro úplnost, co též patří ke křesťanské minulosti – k oněm hodnotám neslavně ověřeným věky. K Španělům a Portugalcům se velice rychle přidali Angličané, Nizozemci i Francouzi. Ďábelská myšlenka je dobře dokumentována dochovanými obchodními smlouvami. Křesťané po dlouhá staletí selhávali v Evropě v otázce antisemitismu, později se stali šiřiteli rasismu – po celém světě, nejen v Americe. Rakousko-Uhersko a České království neměly na organizování otrokářského obchodu s otroky velký podíl, ač v liverpoolském muzeu je jako předmět doličný a v minulosti poměrně oblíbený obchodní artikl vystavena také česká bižuterie.
V Čechách chybí hloubka
Česká společnost si tak hluboko jako anglická do svědomí nesáhla. Má sice v Praze Ústav pro studium dvou totalitních režimů a na Petříně Památník obětí komunismu. Někteří intelektuálové a vandalové ovšem pochybují o potřebnosti takové instituce i památníku, a snaží se jejich působnost omezit nebo je fyzicky poškozují. Na rozdíl od Angličanů nemáme k minulosti kající přístup, ač mnohé oběti komunistického bezpráví doposud mezi námi žijí a mohou se nám stát mementem. Církve celkem nepociťují spoluvinu na budování socialistického systému a své vlastní diskriminace i segregace.
Měli bychom vítat, že po více než dvaceti letech vejde 1. ledna 2014 v platnost Občanský zákoník a konečně napraví některé zásadní nesrovnalosti a nedostatky dosud platného socialistického zákoníku z roku 1964. Ten promyšleně pokračoval v likvidaci evropské právní tradice, která ovšem započala již ústavou z roku 1948 a pokračovala vydáváním mnoha nespravedlivých zákonů, které byly v souladu s ústavou a zároveň výsměchem veškeré evropské zákonnosti – např. Zákon o internaci kohokoliv v převýchovném táboře bez jakéhokoliv řádného soudu (Zákon 247/1948 Sb. z., z 25. října 1948, platil do roku 1953). Zákoník z roku 1964 narušoval základní principy soukromého i veřejného práva, jak o tom již dříve učinil dobrozdání obhájce lidských práv Otakar Motejl či dosud žijící profesor práv Karel Eliáš, autor nového Občanského zákoníku.
Imperiální a segregační povaha komunismu
Teoretická otázka, zda byl horší nacistický či komunistický režim, je zřejmě řešitelná z hlediska společenské spravedlnosti. Nelze nevidět mnohé podobnosti. Obě dvě ideologie nalezly podporu v mnoha státech. Oba dva typy totalitního režimu měřily ve společenské i justiční oblasti dvojím loktem – jinak členům strany, jinak ostatním. Nenávistný pathos vůči jiným rasám či společenským vrstvám nastartoval diskriminační a segregační mechanismy i faktickou likvidaci ideových či rasových nepřátel. Počet likvidovaných odpůrců bez řádného soudu jde na obou stranách do milionů.
Pro lepší představu dnešní mladé generace – v českých podmínkách šlo o zabavení majetku mnoha sedlákům (tzv. rozkulačování sedláků), vyhazování z práce – tzv. čistky ve školství, justici, policii i armádě. Likvidovány byly školy, nakladatelství, kluby a spolky (YMCA), církevní charitativní organizace včetně domovů pro seniory atd. – a to na základě pouhého administrativního rozhodnutí politického úředníka či člena policejního aparátu, jak dosvědčují práce K. Kaplana, Viléma Hejla (Zpráva o organizovaném násilí), ale poslední dobou i studijní materiály Synodní rady ČCE v ediční řadě Cesta církve od roku 1945.
Je zapotřebí vidět komunistickou minulost v mezinárodních souvislostech a vidět ji jako imperiální ideologii, rozkládající humanitu jednotlivců i spravedlnost společnosti. V sovětském východním bloku zahynulo v době míru v táborech nebo na popravišti několika násobně víc (A. Solženicyn) než 10 milionů lidských bytostí ubitých během jejich přepravy z Afriky do Ameriky nebo během šoa za nacistického režimu. Sovětská moc působila imperiálně, proto Sovětský svaz vtrhl vojensky do Maďarska, Československa, Afghánistánu, aby prosadil svou sovětskou spravedlnost a potažmo socialistickou zákonnost v naší zemi.
Řada památníků, ale…
Česká společnost vytvořila celou řadu památníků obětem nacistické zvůle – v Lidicích, Letech, Terezíně, Ležákách, Javoříčku a mnoha dalších místech. Zmohla se na omluvu za vraždění a tyranizování během odsunu sudetských Němců. Zasloužila se o vytvoření instituce ÚSTR a zbudování Památníku obětí komunismu. Možná se časem rozhoupeme k omluvě Rómům za socialistickou koncepci jejich společenské asimilace, včetně nucené sterilizace mnohých romských žen. Možná dojde k zastavení současného procesu vydělování (ghetoizace a segregace) romského obyvatelstva, které bylo nastartované úředníky různých magistrátů, např. panem Jiřím Čunkem na Vsetínsku. Snad se podaří zastavit aktivity podnikatelů, jako je pan Petr Schieh, který na vydělovací strategii vydělává velmi velké a neslušné peníze.
Některé nejnovější kroky nevládních organizací a dokonce i některých vládních agentur nasvědčují porozumění problémům sociálně vydělených. Nicméně politické hrátky, boje a intriky dávají tušit, že současná garnitura politiků problém spravedlivé integrace všech vydělených nebude mít jako jednu z hlavních priorit, ač by to měl být jeden z jejich hlavních úkolů.
Svědomí křesťanů zjitřené evangeliem by mělo citlivě sledovat atmosféru společnosti, a připojit se k těm nevládním skupinám a organizacím, které také usilují o milování bližního jako sebe samého. Církve to alespoň v popisu své práce mají. Nemuselo bych jich být málo, ač je křesťanů jen kolem 40 %, jejich počet se však velmi blíží té společenské menšině, která svou odpovědnost za tuto zemi pravidelně vyjadřuje při volbách do parlamentu i senátu.
Právě naše doba je příhodnou dobou, aby církve porozuměly společensky ožehavým problémům a začaly si uvědomovat, že sociální citlivost církví byla dlouhodobě přidušena bolševikem. Společensky a politicky aktivní křesťanské organizace se nevěnovaly problémům společenských minorit či problémům vězňů svědomí, neukazovaly na slabiny socialistické zákonnosti, ač k tomu byly vyzývány Zásadami ČCE, schválenými synodem v roce 1966.
Křesťanští mírotvorci exportují komunistické pojetí spravedlnosti
V duchu komunistické společenské strategie se na mírovou práci mezi národy soustředily „Křesťanská mírová konference“ (KMK) i římsko-katolická organizace „Pacem in terris“. Domácí nespravedlnosti neřešily, obávaly se na ně upozornit. Bývalý nakladatel František Laichter upozorňoval v průběhu šedesátých let na Hromádkův nedostatečný odhad a přílišnou důvěru v komunistické struktury. Poukázal na to, že Hromádka i KMK se staly exportéry komunistického pojetí spravedlnosti na světových i domácích křesťanských grémiích. KMK se v průběhu časů stala výsměchem Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, což nebyla náhoda, ani nešťastné uklouznutí na politickém ledě. Zakladatel KMK J. L. Hromádka již v roce 1948 vyzval na mezinárodním grémiu v Amsterodamu k respektování nové spravedlnosti sovětského typu. Jeho rozhovor s marxismem, o který usiloval, byl velmi rozporuplný. Byl členem „akčního výboru národní fronty“. Na první schůzce státních zástupců s představiteli církví stál jako jeden z mluvčí státní administrativy a zasazoval se o nové zákony o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společnosti z roku 1949. Byl prominentním děkanem, na jehož knihy ministerstvo povolovalo příděl papíru, na rozdíl od jiných autorů, jak dosvědčuje vedoucí nakladatelství Kalich – František Laichter. Kromě osobních dopisů a proseb za vězněné faráře, z nichž někteří pak byli propuštěni, se J. L. Hromádka pustil do obhajoby vpádu sovětských vojsk do socialistického Maďarska v roce 1956. Byl za své postoje oceněn Řádem republiky (1954), Mezinárodní Leninovou cenou míru (1957), Řádem práce (1958). Přepadení Československa v roce 1968 pro něj bylo velkým tragickým překvapením, protože on věřil, že sovětský typ společnosti má budoucnost. Doufal, že se podaří naroubovat křesťanské hodnoty na komunistickou ideologii, protože komunistický ateismus považoval za legitimní kritiku zpronevěřilého křesťanství 19. století, zejména v otázce malé podpory sociální spravedlnosti ve společnosti. A ateismus pro něj nebyl základním a konstantním axiómem marxismu. Marxismus ani maoismus však tuto „hromádkovskou“ naději nikdy nesdílel – ani v šedesátých letech, ani po roce 1989.
Katoličtí „paxteriéři“ (členové české církevní organizace Pacem in terris) v období normalizace zase parodovali aktivity deklarované v encyklice „Pacem in terris“ papeže Jana XXIII. Ten v ní definoval křesťanská práva a povinnosti. Proto papež František ví, co dělá, pokud chce Jana XXIII. kanonizovat a znovu vést církev v duchu 2. vatikánského koncilu.
Stát se iniciátorem smíření s vydělovanými
Církve by si bývalou svázanost svých křesťanských aktivit se státními úřady a komunistickým pojetím společenské spravedlnosti měly uvědomit a kajícně zintenzivnit aktivity, které instinktivně po roce 1989 začaly velmi správně rozvíjet – diakonické, charitativní, poradenské a pedagogické. Podpoří tak společenské parametry pro dnešní strategii integrace společensky znevýhodněných a stanou se jedním z pomocníků těch, kteří se již v neziskovém sektoru o integrační aktivity snaží a přispívají k společenskému smíru zde na zemi. Není zapotřebí stavět nějaké nové muzeum obětí komunismu. Stačí se stát závažnými iniciátory společenského smíření s těmi, kdo dnes jsou vydělováni ze společnosti. Dnešní komunisté mezi ně rozhodně nepatří. Ani nevím, jaká je vlastně úloha komunistů v dnešní společnosti v oblasti smiřování se sociálně vydělenými. Možná ani příliš o smíření neusilují – nebo je o jen o komunistických aktivitách málo slyšet? Možné to je. Ale i tak jde hlavně o úkol pro 40 % společnosti, hlásící se ke křesťanství. Jde o smíření na místní rovině, které naše společnost velmi naléhavě potřebuje v každém regionu.
Bilance Československa od roku 1948–1989:
205 486 odsouzených politických vězňů
248 popraveno
4 500 zemřelo ve vězení
327 zahynulo na hranicích
170 938 občanů emigrovalo