Stále se mluví o krizi. Řecko, Španělsko, Irsko. Stále stejná hospodářsko-finanční písnička. To starověký prorok Jonáš viděl krizi jako společenský problém. Hospodářství ho tolik netrápilo, bylo pro něj až na druhém místě. Kdybychom to viděli také tak, analýzy Marxe či Slavoje Žižeka by nás možná tolik nevábily.
Přestože Marx snil o změně, nevytvořil pro ni vhodné společenské podmínky. Nevyzýval k vytváření malých institucí, klubů, neziskovek, náboženských regionálních jednotek, fungujících regionů s dobrou infrastrukturou, bez nichž se dnes globalizace neobejde.
Marx svým manifestem nabídl destrukci stávajícího řádu a budování jedné společenské síly, dirigované vedoucí stranou. Chtěl tím zaručit hospodářskou prosperitu a konec celosvětové krize. Nabídl zápalnou iluzi, které se drží mnozí bankéři, když pumpují peníze do největších automobilek, zbrojovek a dalších tahounů evropské ekonomiky. Doufají, že rozhýbou hospodářský i společenský motor společnosti. Jenže jejich strategie vede do slepé uličky, alespoň v Evropě ano, jak několikrát ukázalo 20. století. Kontraproduktivně se investuje zejména do aut a zbraní. Obojího může být méně. Nepřekonáme společenskou krizi šířením nástrojů ničení ovzduší a společenské atmosféry.
Starověké civilizace nekrachovaly z důvodů hospodářských, ale politicko-společenských. O tom zpívali izraelští písničkáři – Izajáš, Jeremiáš i Jonáš. Morální zmatek, strach z násilí, porušování smluv, korupce zaslepující oči. To všechno znali. Jonáše přesvědčila zahraniční služební cesta do Ninive, že jde o celosvětový problém. Poznal lidi, kteří nevěřili, že podvodné činy rozvracejí společnost, podobně jako dnes poslanec David Rath. Ten nedá na obecné blaho, a myslí pouze na své vlastní. Při prvním vystoupení ve sněmovně se pokusil rozvrátit mravnost svých dětí. Představil se jim jako poctivý táta pronásledovaný zlým režimem. Při druhém vystoupení se chtěl vloudit do zástupu nespravedlivě stíhaných mučedníků. Rath nebude souzen za své mystifikace, ale za zločiny. U nás totiž soudci odsuzují pouze za zločiny a hospodářské delikty.
Marxistická hospodářská revoluce se neosvědčila. Je naivní, že by církve měly dostat peníze a pumpovat je do humanitárních aktivit? Na to by Karel Marx nepřišel. Nepřišel by na to ovšem ani Max Weber, který inspiroval západní sociology a ekonomy. Protestantismus chápal jako výraz hospodářské poctivosti a životní askeze. Zcela pominul, že protestanté nebyli jediní zakladatelé kapitalismu a že se všichni dovolávali demokratických principů: státní ústavy, která zaručuje Stvořitelem daná práva a dělí moc. Američtí kontraktualisté, včetně M. L. Kinga, žili a žijí touto vizí. Ústava staví právní zábrany vládní moci, politickým stranám i církvím, aby se nevěnovaly nepatřičným aktivitám.
U církevních „restitucí“ jde o projekt, který je opatřen jistými právními zábranami, aby nedocházelo ke zneužití moci, práva i peněz. A dojde-li ke zneužití, nezávislý soud začne jednat. Alespoň současná soudní řízení tomu nasvědčují. Mělo by dojít ke změně. Zatím každý rok stát platí 1,4 miliardy. Odlukou církve od státu bude penězovod zastaven v průběhu patnácti let.
Odluka církve a státu nepochází z myšlenkové dílny Karla Marxe ani Maxe Webera. Je to biblická myšlenka, vyzkoušená protestanty. V několika státech funguje ku prospěchu církví, náboženských hnutí i státu. Nebude-li „restituční“ zákon schválen, stejně odluka církve a státu stojí před církvemi jako výzva, aby se jí chopily a staly se skutečně nezávislými institucemi.