Blíží se výročí 450 let od úmrtí Jana Amose Komenského (15. 11. 2020) a 430 let od narození (28. 3. 2022). Mnozí o něm budou psát, ale než se ta lavina spustí, chtěl bych pro českobratrské evangelíky připomenout, že Komenský není jen učitel národů, ale též a hlavně se stal teologem evropského formátu.
Já jsem přišel na chuť některým jeho písním a též Labyrintu světa a ráji srdce až díky četbě Fenomenologie náboženství Milana Mrázka, který byl dlouholetým farářem v Brně-Husovicích a členem překladatelského týmu bible. Zaujaly mne zejména jeho analýzy Boží svatosti, Boží bázně a prorocké zvěsti starozákonních písničkářů rokujících pro Hospodinovu spravedlnost, a tedy i pro spravedlnost mezilidskou. Boží bázeň je biblický termín pro náboženství, které je pochopeno jako zážitek Boží inspirující svatosti, která se pro člověka projevuje srozumitelným slovem.
Boží bázní se nechali inspirovat mnozí, mezi jinými Abraham, proroci, pastýři u Betléma, Ježíš Nazaretský v Getsemanské zahradě, ženy u prázdného hrobu, apoštol Pavel, když zvěstoval s bázní a třesením, teoložka Dorothee Sölle, když prosila plačícího Boha o dar nových očí, nebo Komenský, když v rozhovoru s prorockou zvěstí sepisoval knihu Truchlivý a pak i Labyrint světa a ráj srdce.
Jan Karafiát věděl, že Boží bázeň zbavuje věřící strachu z člověka. S tímto předporozuměním Boží bázni se smíme připojit k broučkovské modlitbičce „dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“ Boží bázeň nás inspiruje k vzájemnosti a společenské odpovědnosti. O Boží bázni hoří reformační katechismy. Pravidelně o Boží přítomnost žádáme při modlitbě Páně, prosíme-li„posvěť se jméno tvé“ (tj.„dej, ať se Tvá přítomnost projevuje jako svatá.“). Osvobození od strachu z člověka potvrzujeme zpěvem o lásce, která bázeň vyhání. V jiné písní zpíváme o okamžiku bázně, která je naplněna radostí a nadějí. Najednou nám ve zlomku okamžiku svitne, co nám „přebývá a schází“. Komenský v pokojíku svého srdce hledá sjednocení s Boží vůlí a díky setkání s Kristem došel k přesvědčení, že nechce utéci ze světa. Naopak je do něj Kristem vyslán a děkuje za vyzbrojení nenásilnými prostředky na cestu diakonickou a prorocky spravedlivou. Labyrint světa a ráj srdce totiž nevede ke kvietismu ani k rezignaci.
Augustinův světoznámý citát z Vyznání, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu, Poutník zcela přeformuloval: srdce je neklidné a uhranuté absurditami, dokud si nepřisvojí Kristova zaslíbení a neuvěří smysluplnosti Kristova povolání k spravedlivým životním aktivitám, potvrzeným Kristovými blahoslavenstvími a podobenstvími o jeho přicházející vládě i pomoci. Poutníkův zpěv v poslední kapitole končí odhodlaným zvoláním: „zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš.“
V současnosti na Komenského typ spirituality navazují ti, kteří se (1.) inspirují v osobním modlitebném životě sbírkami srozumitelných vyznavačských modliteb; (2.) zpívají duchovní písně v soukromí i ve společenství církve, včetně písní prorockých (Svítá, Doplněk k EZ a EZ); (3.) vytvářejí nebo užívají písmácké pomůcky, např. Hesla Jednoty, Na každý den, Mana. Jde vlastně o pokračování Komenského Manuálníků (výběr biblických textů) s minimálním interpretačním klíčem, totiž s odpovídající modlitbou a písní. (4.) K tomuto typu spirituality náleží uskutečňování společenské odpovědnosti, proto ji lze označit za prorocký typ spirituality. (5.) Promýšlení věroučných principů Zásad ČCE nás přivede k porozumění zápasům církve za totality a porozumíme spiritualitě disidentů, kteří signovali petici Jednatřiceti. Porozumíme též tomu, jak lehce se absurdita zahnízdí i mezi věřícími, protože faráři-signatáři dostali důtky od kárné komise naší církve a synod to vzal na vědomí. Rozpoznáme najednou aktivity signatářů Charty 77 a jejích církevních i necírkevních sympatizantů jako legitimní projevy lidského svědomí zjitřeného evangeliem. Také porozumíme lépe opravným hnutím současnosti a budeme se sympatiemi hledět na pokojné aktivity Milionu chvilek, které vedou dva evangeličtí teologové. Třeba se též přidáme k jejich aktivitám. Také zřejmě začneme pociťovat solidaritu s diskriminovanými křesťany a muslimy v Číně a v mnoha státech Asie či Afriky. Organizováním multikulturních a mezináboženských setkání a též dopisy a peticemi, tichými demonstracemi před ambasádami inkriminovaných zemí, církevním tiskem i dopisy čtenářů začneme upozorňovat na nutnost ukončit věznění a násilnou převýchovu v koncentračních táborech imperiálních mocností, chceme-li dostát Pavlových výzev, že se máme radovat s radujícími a plakat s plačícími. Komenského zasahování do politických mírových jednání nás vedou k podpoře aktivit těch, kteří pracují v diakonických, charitativních i sekulárních neziskovkách (Člověk v tísni, Lékaři bez hranic, aj.).
Komenský v závěru svého života sní o sbratření národů, jejichž zástupci se sejdou v Parlamentu světa. V Prodromu tvrdí, že „bude nutno vyslechnout všecky, kdo se zasloužili o zbožnost, mravy, vědy a umění (artés, čímž je míněna i technika – pozn. aut.), a to bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo Mohamedán, Žid nebo pohan, ať už náležel ke kterékoli sektě – Pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essej, Řek, Říman, starověký nebo novověký, doktor nebo rabín, kterákoli církev, synod, koncil, aby všichni byli připuštěni a vyslechnuti, co dobrého přinášejí.“ … „Není totiž pravděpodobno, že by v tom či onom století bylo dáno vidět jen jednomu, ostatním nic; naopak, právě jako žádná země nerodí všecko, ale přesto každá něco, a to i v rozličných dobách, tak i Bůh rozdává rozličné jiskry svého světla v rozličných národech i časích! A nechybí příkladů ani mimo hranice církve, že duch Moudrosti ovíval jiné a zase jiné, jako Joba, Elifaze, Elihu, Merkura Trismegista, Sokrata, Cicerona. Nikým se proto nemá pohrdat.“ Podobný univerzalismus v uplynulých 450 letech vyznávali jistě mnozí, včetně Martina Luthera Kinga, Erazima Koháka, Františka Laichtera či Boženy Komárkové a dalších zastánců lidských práv.