mp: Jak se tehdy žilo na fakultě? Bydleli jste všichni v Jirchářích?
PR: Bydlet v Jirchářích byla tehdy povinnost, s výjimkou víkendu, kdy pražští studenti chodili domů, taky myslím povinně. A jak jsme tam žili dohromady, jo? To byl spíš takový ideál… Dařilo se to v rámci aktivit, které vyvíjeli spíš ti druzí. Např. fungovaly tehdy tzv. jirchářské středy. To byly filozofické semináře s celkovým zaměřením k teologii, poměrně volným, i když někdy tam byly i vynikající přednášky teologické. Na jednu si vzpomínám, to byl velice průbojný pohled Jana Dusa na Starý zákon, který mnoho nadzvedl pana profesora Součka, že prý Dus některé věci příliš rychle řeší. Souček sám právě býval ve formulacích velmi opatrný a neměl rád Hejdánka, říkal o něm, že je to „doctor obscurus“, že mu nerozumí. Mě Souček vlastně taky neměl moc rád. Jednou jsem k němu psal písemku z Nového zákona, nesla dosti hlubokomyslný titul „Bytí v kosmu jako záhada utrpení a viny“ a podtitul byl snad „Několik poznámek na okraj Janova evangelia“. Pokusil jsem se tam řešit otázku dobového pozadí Janova evangelia, opíral jsem se hlavně o Bultmanna, míhali se tam různí monstrózní autoři, k parádním ještě patřil Nietzsche, mimoto jsem tam zamotal báseň od Ginsberga, hodně Kierkegaarda a všelicos o manýrismu, a vyšla z toho práce, o které Souček pravil Lochmanovi, že neví, kdo ten Rejchrt je, jestli je to člověk geniální nebo bohém, že se v tom nevyzná, že ta práce je zhola nesmyslná nebo naopak úplně geniální, že si netroufá to posoudit, a proto mi dává tři minus. Ta práce ještě existuje, půjčil jsem ji onehdá Petru Paynovi.
mp: Scházeli jste se k něčemu mimo fakultu?
PR: Pokoušeli jsme se vytvářet cosi uměleckého, měli jsme sen o divadle, s nímž bychom hráli v Jirchářích. Byli jsme posedlí představou „divadla přestávky“. Vyšli jsme z dadaistického nápadu, že z přestávky mezi prvním a druhým dějstvím by se mělo stát divadlo. Nic z toho nebylo, ale udělali jsme asi čtyři večery literárního typu – kdo jsme něco měli, tak jsme to dodali a hrála k tornu jazzová kapela. Jeden pořad byl dokonce u Martina ve zdi. Pojali jsme to jako bohoslužbu, to bylo na konci roku šedesát sedm. Já tam kázal, hráli Smetáčkovci, Vráťa Brabenec pro ten večer upravil do synkopické formy asi tří žalmové texty a já dva.
mp: V té době už existovalo neformální společenství Nová orientace. Měli jste s nimi nějaké kontakty?
PR: To jsme právě neměli. Věděli jsme, že existují, ale studijně byli aspoň o pět nebo o deset let před námi. Hlavně jsme na ně neměli přímý kontakt v rámci Prahy.
Myslím, že nám nebyli proti mysli, ale zase jsme pro to nějak zvlášť nehorovali. V detailu jsme žili v poněkud jiných podmínkách. Mám-li být otevřený, tak přestože jsem mluvil o Hromádkovi vděčně, že mi pomohl na fakultu, jeho způsob podání teologie mi byl od začátku do konce protivný. |když jeho kniha „Evangelium o cestě za člověkem“, kterou jsem četl ještě jako učeň, se mi celkem líbila. Námitky proti Hromádkovi rostly teprve z přímého styku s jeho teologií, s jeho projevy na fakultě. Když jsem potom slyšel na vlastní uši při konvokaci k 50. výročí VŘSR výrok: „Já tedy, bratři a sestry, za svůj dlouhý věk protestantského teologa mohu říci, že dvě události ve světových dějinách hodnotím jako vpravdě světodějné. To je tedy na jedné straně inkarnace a na druhé straně to je Velká říjnová socialistická revoluce.“ No to jsem slyšel, to mohou potvrdit někteří svědkové, můj bratr Miloš tam byl tehdá taky. Já jsem se asi půl minuty po té větě zvedl a odešel. A Miloš asi minutu potom. Když tohle zažiješ, tak to je trauma na celej život. A to nebylo trauma jediné. Některé hromádkovské řeči, jak ve společnosti vycházet, nám byly tak protivné a nepřijatelné, že jakmile jsme se doslechli, že Nová orientace se hlásí k Hromádkovi jako svému učiteli, tak nám z toho bylo špatně od žaludku. Ztratili pro nás jakoukoli relevanci. Přiznávám, že to bylo snad nespravedlivé, ale líčím to pravdivě. Proto jsem byl člověk zcela apolitický, tíhl jsem až k takovému, dneska by se řeklo gnostickému opovržení společenskými strukturami, protože jsem o nich neměl nejmenší naději, že by se nějakým způsobem měnily, nebo jsem neměl nejmenší představu, jak by se taková změna mohla dotýkat spirituálních základů člověka pozitivním způsobem. Vždycky jsem si říkal, že ty změny se týkají jen ambic a toho žrádla, materiální střední polohy lidské, a ta mě svým způsobem hluboce nezajímala. V roce šedesát osm, když byl ten obrodný proces, patřil jsem k lidem, kterým to bylo jedno, a měl jsem pověst úplného blba, že nejsem nadšenec a nevidím to optimisticky. Ještě taky Brabenec, ten tím opovrhoval přímo. Říkali jsme, že to budou pořád titíž, akorát se vymění korýtka a my budeme vždycky na dlažbě.
mp: Chtěl jsi jít po fakultě na sbor?
PR: Čekal jsem, jak dopadne odvod, teprve na sklonku roku 1967 jsem dostal modrou knížku. V té době se mi na sbor už nechtělo, protože když jsem končil fakultu, udělal jsem konkurs a byl jsem přijat za kandidáta SŠVU. Zajížděl jsem se pomalu do malířství, okolí mě chválilo, různí kamarádi mi drželi palce, že bych měl vystavovat a kdesi cosi. Zájem o farářování tím přijetím hodně opadl, ale fakultu jsem chtěl dodělat. V jeden moment jsem ji ovšem téměř nedodělal, protože mě Lochman urazil, když mi říkal – bratře Rejchrte, rozmyslete si, jestli chcete být nadále ve svazku naší fakulty, poněvadž moji kolegové si na vás stěžují, že jste při hodinách duchem nepřítomen. Já povídám – jak to? „No, vy si tam pořád na lavici něco črtáte, vůbec nezapisujete přednášky a nedáváte pozor, těkáte kolem sebe…“ Chtěl jsem tehdy opravdu vystoupit, ale jeho synovec Miřejovský mi to rozmluvil. Z odstupu se třeba profesorům nemůžu divit, někteří mě tak obtěžovali tím, co vykládali, že mi bránili kreslit, a tak jsem si ucpával uši plastickou gumou. Při Jeschkeho přednáškách jsem to dělal, ten už nežije, tak mu to nemůže vadit, a ještě při jinejch, ale jeden ještě žije, tak ho nebudu citovat. Mimochodem, Jeschke, ten když přednášel, nastávaly groteskní situace. V ročníku jsme potom byli už jen dva, Taschner a já. Stalo se, že jsem tam byl jednou sám, Jeschke stále mluvil v plurálu, já měl zacpaný uši plastickou gumou, ale podle pohybu úst jsem věděl, že stále přednáší, díval se do stropu a do skript. Pak jsem si šel zakouřit na chodbu a pozoroval jsem ho tím proškrábaným mléčným sklem a on pořád přednášel a vůbec neviděl, že tam nikdo není… Nevím, jestli je to pravda, ale v rámci jeho semináře se prý dělal i zkušební křest na speciální panence, která se polejvala z konvičky. Ne, o atrapách na pohřeb jsem neslyšel. Ale právě Jeschke byl velikej grand, nikdy si ty věci takhle nebral, dokázal s člověkem jednat mužně a kamarádsky.
mp: Bylo tehdy obvyklé, že absolventi nenastoupili na sbor, anebo to byla taky výjimka jako dnes?
PR: Asi jsme začínali s takovým kolegou Miřejovským dobu, kdy už to přestávalo být výjimkou, ale my sami jsme k těm výjimkám ještě patřili. Jeden nebo dva roky po nás tam, myslím, byla řada lidí, kteří fakultu studovali z důvodů intelektuálních, jako takovou kvalitní nebo lepší filozofickou fakultu, s tím, že potom faráři nebudou. V dalších letech to byli dokonce lidi, kteří vůbec nebyli z církve nebo byli z jiné církve a nikdo je nenutil přestupovat. Bylo tam několik katolíků, přinejmenším kolega Brabenec byl katolík a pokud vím, ja katolík dodnes, i když studoval teologii na naší fakultě plné tři roky. Dobrovolně studium z jistých důvodů soukromého rázu přerušil, ale nikdo ho nevyhazoval.
mp: A z těch, kdo původně farářovat nechtěli, rozhodli se naopak někteří nastoupit na sbor?
PR: Je to možný, myslím, že jo, ale nějak se mi to teď nevybavuje. Dan Drápal, ten asi. To byl prostě hoch, který se o to zajímal z intelektuálních důvodů. Ale chtělo by to ověřit přímo u něho.
mp: Myslíš si, že by bylo dobře, kdyby zase na fakultě byli studenti, kteří do církevní služby nechtějí?
PR: Ano, mělo by se jim studium umožnit. Stálo by totiž za to, kdyby tu vznikala skupina teologicky vzdělaných laiků, kteří by mohli vytvářet zdravá napětí v církvi a mohli by být jakýmisi prostředníky mezi klérem a světem. K farářovi v běžné službě, i když je zavalen přízemními břemeny (oprava kostela atd.), obyčejně pino věcí ze života nepronikne. Lidi mu to prosté neřeknou, mají před ním ostych, mají ho pořád za takovýho panáčka. Možná jedině faráři bez souhlasu, kteří museli do provozu, mají bohatou životní zkušenost o lidech. Ale vedle farářů etablovaných a těch, kteří byli na čas mimo službu a vrátili se, je přece možná i skupinka lidí, kteří teologii vystudují, budou k ní tak nebo onak cítit vnitřní závazek a mohli by třeba občas duchovensky vypomáhat. Tak bych si to sám u sebe představoval. Často se říká, že je veliký rozpor mezi akademickou teologií a církvemi. Mohl by se zmenšovat, kdyby tu byla nějaká sociální mezivrstva, teologové nefaráři. Mohli by se ve sboru uplatnit, pokud by sbor měl o ně zájem a nebylo to považováno za zásah do kompetence farářů.
mp: Takže jsi vlastně farář nikdy nebyl?
PR: V osmašedesátém roce jsem maloval. Dostal jsem stipendium od Svazu, měl jsem satisfakci před rodiči i před sebou, že nevyžírám. Pak přišla invaze a sní veliký zářez do přátelských vazeb, protože do týdne emigrovalo několik lidí, na nichž jsem svým způsobem visel. Strašně jsem je za to nenáviděl, bral jsem to osobně, že se vyprdnou na své přátele. Nedovedl jsem to brát tak, že chtějí mít taky svůj osobní život. Od toho roku jsem se tloukl osaměle Prahou, bydlel jsem na Bohdalci v takovém suterénu, který mi sugeroval představu hrobu, že jsem pohřben, že jsem Lazar v hrobě. Vedle Bohdalce je hřbitov, to byl můj dennodenní pohled. V roce 1969 jsem dělal poslední zkoušky na AVU; napsali mi, že můj výtvarný výraz je natolik zralý a svébytný, že nedává naději na uspokojivé tvárnění. Tak mě zase nevzali. Pak přišla nabídka z Holandska, že bych tam mohl studovat restaurátorství. Vycestoval jsem zjara šedesát devět a vydržel tam pouhých šest týdnů. Blesk mi hlavou spásný nápad – no, on spásný nebyl, ale řekl jsem si, že je to asi signál, abych byl přece jen farář. Leccos jsem v životě zkusil, dobrého se přidržet nemohl, a tak jsem se synodní radě předhodil, ať mě zaměstná, jak chce, jenom ať je to na zkoušku, protože nevím, jestli se na to hodím. Přišel uznalý dopis od Kejře, že jsme rádi, jak všichni tři Rejchrtové budou faráři a že mě povolávají za vikáře do Olomouce.
A pak mi předložili kazatelský revers, kde bylo několik bodů a jeden z nich byl pro mě sporný – že budu zvěst Písem svatých vykládat v duchu konfesí. Napsal jsem rozklad o tom, že to budu vykládat v duchu Písma, to je pro mě závazek, kdežto konfese považuji za předběžné a v tom smyslu pro mě závazné nejsou. Tak jsem to nepodepsal. Kejřovi to nevadilo, říkal, že v případě ordinace si to rozmyslím a zvážím. Nastoupil jsem tedy do Olomouce jako pomocník seniora Hlaváče. Ze začátku se mi to celkem i líbilo, kázání jsem dělal rád, ale začala se mi zajídat práce v kanceláři – lepení obálek, vypisování adres, psaní plakátů seniorátního výboru, schůze, to jsem považoval za zbytečné. Ačkoli jsem věděl, že bych se měl podvolit, přece mezi mnou a Hlaváčem vznikala tenze, až jsem z toho blbě spal. Nakonec jsem se radil s doktorem, jestli toho mám nechat, a pak jsem se rozhodl dát výpověď.
mp: Dneska bys revers taky nepodepsal?
PR: Musel bych to znovu promyslet, konfese podrobně číst a zamyslet se, co se tím vším míní. Asi bych na tom stanovisku zase zůstal, ale snažil bych se hlouběji je zdůvodnit a nemohu vyloučit, že bych třeba dospěl k nějakému kompromisnějšímu řešení. Revers by se mohl kompromisněji formulován v dobrém smyslu slova. Nechal bych určitou šíři svědomí toho kterého faráře. Vycházel jsem tehdy vlastně z Molnárova tvrzení, že konfese jakékoli, dokonce vysoká dogmata, v tom posledním smyslu nikterak závazná nejsou. To asi bylo v pozadí, že konfese jsou jen pokus vyjádřit pravdu Písem v určité době, ale v jiné době ta formulace už nemusí vyhovovat. mp: Naše čtyři konfese jsou přece v mnohém tak protikladné, že to umožňuje rozličné výklady. A duch konfesí – to přece ještě není žádná definice.
(Pokračování příště)