mp: Jak se vyvíjela tvá teologická orientace?
PR: Myslím, že nakrátko jsem byl docela původní gnostik. Byl jsem úplně uhranut překlady mandejských spisů, měl jsem za to, že čemu věřím v církvi, mandejci vystihují a říkají ještě silněji. Viděl jsem v tom taky antický existencialismus, to obé jsem dokázal spojit. Filozoficky jsem byl existencialista, ta filozofie se mi velice zamlouvala. Byla sice módní, ale měla silný vliv, který dokázal člověka uchvátit i upřímně. Proto jsem lnul ke konci fakultního studia k Bultmannovi, k jeho demytologizačnímu programu, pojetí zpřítomnění zvěsti, obdržení nové existence atd. Existencialistický individualista s gnostickými rysy – to se potom vyjevovalo i v praxi. Neměl jsem zájem o žádné společenské přestavby a věřil jsem jen v to, že člověk stojí před jakýmsi absolutnem, které jsem se z důvodů cudnosti neodvažoval (až na výjimky) označovat slovem Bůh. I to byla teologická móda, protože v té době bylo bestsellerem „Čestně o Bohu“, a to jsme nadšeně četli, taky něco z Tillicha, ale ten byl poměrně málo přístupný. Taky Hejdánek už tehdy nedoporučoval užívání slova Bůh. Vědomí, že židé Boží jméno nikdy nevyslovují, k tomu hrálo, taky odpor k církevnímu nadužívání toho slova a vzývání Ježíše Krista v tom pietistickém vznícení. To všechno mi bylo projevem duchovní necudnosti. Na druhou stranu sám jsem nadužíval terminologie osobitě individualistické, možná pod vlivem Ladislava Klímy. Myslím, že jsem byl nějakou dobu i solipsista. Z nouze, já nechtěl být, ale najednou jsem cítil, že všechny vazby přestávají platit, na nikoho se člověk nemůže spolehnout, všechny přátele jsem měl víceméně za podvodníky, alibisty, emigranty, všichni brali nohy na ramena a jeli za svou kariérou, takhle nemilosrdně jsem to viděl.
mp: V padesátých letech bylo hodně studentů ovlivněno Barthem a za vás byli skoro všichni profesoři barthiáni, ne?
PR: Byli, a proto jsme v té době Bartha nenáviděli. Šlo nám to na nervy.
mp: A dnes? Co čteš?
PR: Nejsem teolog profesí a nemohu si na to udělat řemeslný čas. Leccos sice studuji, ale jen tak, co mi kdo doporučí nebo co se mi dostane pod ruku. Nemám žádný předběžný plán. Nedávno mě zaujal spis H. Urse von Balthasara „Hodnověrná je jenom láska“. Ocenil jsem tam řadu impulsů, některé mě přímo nadchly a daly mi zase chuť do života, abych to řekl obyčejnsky. Nejraději za poslední léta mám ovšem teologii Miskottovu z té tlusté knihy „Když bohové mlčí“, to mám prostudováno. Zajímá mne teď všechno, co souvisíš vysokým hodnocením Starého zákona, všechno, co sleduje izraelství v Novém zákoně.
mp: Máš rád Kafku, čteš Singera, Kalvína, který je Starému zákonu hodně nakloněn – jak se díváš na Pavlovo pojetí christologie?
PR: V určitém smyslu je to novum, které překračuje rámec Starého zákona, ale na druhé straně i toto novum ve Starém zákoně kotví. Kdybych to měl říci rychle a názorně, tak třeba pavlovská představa hříšníkovy ztracenosti před zákonem, potažmo před Bohem, která je silně vyjádřena v Ř 7 a kterou pak rozpracovává Luther: Když jdeme zpátky, je tu nedůvěra v lidské srdce, v jeho dobro, kterou máme u synoptického Ježíše („co vychází ze srdce lidského…“) a to navazuje na řadu míst starozákonních – Jeremiáš, Kazatel atd. Proč to říkám? Nevidím zásadního rozporu mezi Starým a Novým zákonem a myslím, že společným jmenovatelem je Boží jméno – Šemá Israel… Tahle teologie je mi blízká a Bonhoefferův skorošvagr Bethge napsal krásný článek, kde dokládá židům, že vyznání Krista není v rozporu s prvním přikázáním. Starozákonní Bůh je jiný než ostatní bohové, je to Bůh, který vysvobozuje, ale zároveň sám bývá zavržen od svého lidu. A starozákonní člověk „spravedlivý“ není spravedlivý tím, že by byl mravně perfektní, ale tím, že se k tomuto Bohu přihlásí v rozhodujících situacích. Důsledkem toho je, že máš malér a už to začíná. Jsi chudý, a to neznamená jen, že nemáš majetek, ale spíš že seš deklasovanej, ve společenské neúctě, v pronásledování, blízko jiné skupině – vdovám a sirotkům. To všechno je blok, k němuž se vztahují Ježíšova blahoslavenství. Bůh je sám vyhozen ze světa establishmentu, i náboženského, a jeho Pomazaný, Mesiáš, je zase vyvržen, ti dva se setkávají v jediné skutečnosti vyvržení, a tam je jednota Otce i Syna, aspoň pro naši empirii. Proto je to teologie kříže, není to jednota v moci, aspoň ne v první instanci. No a jestliže v Ježíši ctíme Boha, tak nechodíme k Bohům cizím, protože ti cizí bohové mají právě jiné atributy, ti nejsou zavržení, nevyvádějí z otroctví. Žid to jistě nepřijme, ale Bethge říká, že je to jedno, že nám židi dělají velkou službu, když se denně modlí Šemá Israel. Pro křesťana platí, že když se opravdu dívá k Ukřižovanému, tak něco z toho údělu bere na sebe a nemusí se do následování nutit. Ty se prostě do toho osudu dostaneš a tehdy vidíš, že je u díla tento Jedinečný. Tak tohle mě uchvacuje a to je teologie, které důvěřuji. Mám totiž odpor k představě, že Ježíš je hlavně novým Adamem a my, podílem na novém Adamovi, podobni mu budeme, že budeme mít podíl na Kristově životě a že budeme Kristem. Tohle je mi cizí, mám představu, že Kristus je opravdu Boho-člověk, jednou se to tajemství kloní k Hospodinu, jednou k nám. Jestliže výpovědi o Kristu oddělíme od Starého zákona a zase od antitezí židovství, které existují vedle nás, tak potom končíme v nějakém markionství a toho já se strašně bojím, to mám za velikou herezi, které nebyl, myslím, ušetřen ani veliký Luther. Reformace vůbec se svou dualitou zákon–evangelium v přístupu ke Starému zákonu moc nepokročila. Pro šíři Tóry a její hloubky se pak ztrácí smysl, Tóra se zaměňuje se zákonem pavlovským, což jsou spíš rabínské výklady Tóry, a tedy strašlivé zúžení
mp: Nazval ses v jistém smyslu konfesionalistou, reformovaným. Co nejvíc oceňuješ u Luthera?
PR: Lutherova hloubka je v tom, že – a to skoro překračuje hranice výrazu – pochopil u Pavla (nebo přes něho některé motivy Jeremiáše či ze Žalmů) tu absolutní bezvýchodnost dobré lidské snahy. Ta dobrá snaha se sama kouše do ohonu a točí se, abych to řekl moderně a za sebe. Když vezmu své individuum jako příklad, tak člověk třeba smýšlí a provádí něco dobrého, a dejme tomu za dva roky zjistí, co všechno nedobrého při tom nahrávalo. A nemusí to být nějak úzce subjektivní povahy, nějaká ješitnost. To pro mě není tak důležité, závažná je objektivita hříchu: že tam u toho byly všechny předsudky a předběžná pojetí, co jsou v hloubce mého nevědoma, všechny postoje a názory, které jsem napůl strávil, celý blok lidských postojů, které mě obklopují, v mé kultuře, v mých rodičích a známých atd. Dojde-li k hlubokému poznání toho všeho – a tu člověk rád řekne, že to je z Ducha svatého – takto je moment, kdy člověk vidí pod pokličku a kdy cítí, že na to nepřišel nějakou analýzou (je to jakoby na chvíli a zas to zmizí) a najednou si říkáš, na čem jako lidstvo stojíme. Motivace jsou příšerné, je to džungle perverzit, nějakých libid, citžádostí – to všechno v dějinách působí. Určitě je tady nějaká legitimní cesta, ale já bych řekl, že to je tajemství Matouše 25. Když něco člověk dělá Kristu v těch bratřích nejmenších, tak to prostě ani neví. Jakmile by to věděl, asi by to nedělal. Musí mít nějaké směrnice, co asi dělat, ale kdyby si byl jist, že to opravdu vystihnul, byl by vedle.
No a to je smysl lutherství. Říká ti, že před Bohem jsi žebrák. To přesahuje měřítka citového náboženství nebo pietismu, to jde do opravdové hloubky, proto Bultmann jako existenciální teolog mohl na to navázat. Pokoušel se to zprostředkovat současnému konzumní mu člověku, užíval k tomu filozofickou řeč Heideggerovu. Asi se mu to nepodařilo, ale Bultmann viděl, že jsou kolem lidé, které drtí svázanost blahobytem, majetkem, vlastním duchovním establishmentem, svým vzděláním –a to je opravdové otevření do nové existence, otevřenost pro Boha, který je v budoucnosti. U Bultmanna je často slovo „rozhodnutí“; v tom posledním musíš rozhodnout o své existenci. Něco tě volá, něco je ti nabídkou, něco je silnější a dřív než ty, to je pravda, ale spása se realizuje, když ty řekneš „Ano!“, když se k tomu přimkneš. Pak můžeš zažít nějakou proměnu, a to bývá v tom, že přestaneš lpět na životě a konečných dimenzích.
mp: Děkuji za rozhovor.