„K tomu, abychom byli svobodní, potřebujeme své zdraví a k tomu, abychom byli zdraví, potřebujeme jeden druhého,“ končí Nemocná Amerika Timothyho Snydera, esej o vztahu veřejného zdravotnictví a kvality demokracie, a tudíž i svobody a štěstí jednotlivce. Je to text existenciální, aby ho napsal, musel se autor dostat do nemocnice a ocitnout se na hranicích života a smrti. A přitom jak v Kafkově Zámku zažívat mechanismy a odlidštěné procesy (amerického) komercionalizovaného zdravotnictví: „Má vlastní ochromenost má význam pouze potud, pokud mi pomáhá pochopit naši obecnější chorobu.“ (s. 43) Z osobní zkušenosti vyrůstá rozsáhlejší mapování, jak proces komercionalizace zdravotní péče snižuje kvalitu demokracie, a k jakým důsledkům může vést při nástupu pandemie. Historik, který v knize Cesta k nesvobodě (2019) analyzoval, čím současný demokratický svět ohrožují populismus, oligarchové, fašizující reminiscence, a fakticky tu předpověděl Putinovu válku proti Ukrajině, analyzuje v Nemocné Americe, čím ji ohrožuje nepřítomnost systému všeobecně dostupné zdravotní péče – zkracuje život, prohlubuje rozdíly mezi příjmovými vrstvami, zesiluje stres v zaměstnání, dopadá na výchovu dětí, jejichž rodiče předčasně utíkají zpátky do práce, a lékaře a nemocniční personál degraduje na převodová kolečka penězovodů, které končí u šéfů příslušného oligopolu. Ač tyto poměry ve zdravotnictví v Evropě v takové podobě nepotkáváme, leckteré Snyderovy postřehy konkrétní americké kontexty přesahují.
Snyder především varuje před tím, kam spěje zdravotnictví, když jeho přístup k lidem určuje finanční profit. Zmiňuje např., jak se i do organizace nemocniční péče promítá princip just in time (být s dodávkou příslušných součástek v přesný čas na rampě odběratelského závodu, aby se tam nemuseli zdržovat a vynakládat prostředky na skladové hospodářství) – princip, který dobře znají subdodavatelé zdejších automobilek. Takto se pak manipuluje i s tělem pacienta: „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál…“ (s. 132). Kvůli tlaku na ziskovost pak zdravotní péče přestává být dostupná tam, kde se nevyplácí, např. v oblastech s řidší hustotou obyvatelstva (u nás to zažíváme také, zejména jako stále menší dostupnost základní zdravotní péče či zubařů už v celých regionech). A zrovna tak přestává být dostupná pro ty, kdo na ni sami nemají. „Některé Američany bude těšit, získají-li přístup ke zdravotní péči díky bohatství či konexím, protože se s nimi bude počítat, zatímco s ostatními ne. Takový pocit proměňuje naši všelidskou obavu o zdraví v tichou, avšak hlubokou nerovnost, podrývající demokracii.“ (s. 43) Při nástupu pandemie pak nadvláda logiky zisku nad imperativem péče vedla k absurdním rozhodnutím, např. že se respirátory vyvážely z USA do Číny, místo aby se užívaly doma, což v důsledku vedlo ke zbytečným masovým úmrtím. „Manažeři, kalkulující čtvrtletní zisky, nemohou do svých výpočtů zahrnout pandemii,… a materiální nedostatky (pak) krizovou situaci zhorší více, než by bylo nutné.“ (s. 132)
Pro nemocniční personál, ale i pro každého, kdo chodí navštěvovat nemocné, ať jako kaplan nebo laik, poskytují autorovy reflexe vlastní situace dobré vodítko, s čím u hospitalizovaných počítat a co respektovat. A nebo, co si na nemocničním lůžku nebát přiznat a prožívat. Např. cosi jako právo na hněv: „Byl jsem… další z mnoha sad selhávajících orgánů, další schránka plná infikované krve. Já se tak ovšem necítil. Cítil jsem se sám sebou, ale znehybněný a rozzuřený. Onen hněv byl nádherně čistý. Nezlobil jsem se na Boha,… lékaře, … poslíčky třískající dveřmi, … na bakterie vesele si hodující na mé krvi. … Zuřil jsem, tedy jsem byl. … Hněv mi přinesl teplo a světlo.“ (s. 13–15) Se zuřivým odporem vůči propadnutí nicotě se přitom poutala vděčnost za bližní: „Jiným způsobem mne vyživovala druhá emoce, … něžná empatie, nadnášející poznání, že můj život nepatří mně… Pocit sdíleného života začínal u mých dětí, ale šířil se dál po nerovném souboru klád, které tvořily vor.“ (s. 16–17) Právě odsud, ze zážitků na uzoučké hraně mezi životem a smrtí, roste Snyderova potřeba sdělit, jak důležitou roli pro kvalitu svobody a demokracie hraje princip solidarity, vtělený v tomto případě do všeobecné zdravotní péče: „Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit.“
Snyder užívá fundované zdroje, které zároveň dokáže uvést do důležitých souvislostí. Připomíná tristní výsledky Trumpova reagování na epidemii, jehož přímým důsledkem byly desetitisíce mrtvých, a zároveň historické předsudky vůči různým „nositelům nákazy“, které upevňovaly tyranský způsob vládnutí. „Tyran, jenž nám lhal o naší imunitě a nadřazenosti, se pak snaží z našeho utrpení a hněvu vytěžit moc. Když se Trump odvolává při uzavírání hranic na ‚neviditelného nepřítele‘ a označuje koronavirus jako ‚čínský‘, podílí se na tradici, jež mate lidi a zabíjí.“ Varuje před tím, jaký dopad má komercionalizovaná péče na děti, počínaje samotným vstupem do života (srovnává, jak probíhal porod jeho dětí v Rakousku a USA). Připomíná, že míra úmrtnosti novorozenců, narozených v USA Afroameričankám, je „vyšší než v Albánii, Kazachstánu a dalších 70 zemích světa. … Není to tím, že by v jiných zemích měli lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.“ (s. 21, 23) A opakovaně připomíná, jak úzce je se svobodou jednotlivce a jeho „právem na štěstí“ spojena právě systémová péče o zdraví. V Čechách, kde se z kruhů mentálně blízkých oligarchům západním i východním čím dál hlasitěji ozývají pokřiky o omezování svobody jednotlivce, neškodí připomenout, že „slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili.“ (s. 25)
Timothy Snyder, Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Paseka/Prostor, Praha 2020.