Bubeník a Pilip zahodili v kubánské věznici vrcholnou příležitost svého života. Když se jim nabízelo vykoupit se na svobodu podepsáním nepoctivého dokumentu, mohli přece odmítnout, jako v Moskvě v „svatém týdnu“ v srpnu 1968 odmítl František Kriegel podepsat tzv. Moskevský protokol. Mohli počkat několik týdnů nebo měsíců, nebo dokonce i roků (že by to opravdu trvalo tak dlouho?), až opustí vězení za poctivých podmínek. Pro kubánské disidenty a poctivé demokraty na celém světě by se stali hrdiny lidských práv jako „sedm statečných“, kteří v srpnu 1968 demonstrovali v Moskvě na Rudém náměstí proti totalitnímu bezpráví na Československu. Ale bývalý disident Pithart jako by nikdy nepochopil, oč se jednalo v zápase Charty 77 od jeho začátku do jeho konce. Tím, co učinil pro propuštění obou vězňů, je úspěšně zdemoralizoval. Bylo deprimující sledovat, s jakým souhlasem se jeho „mise“ a zvlášť její výsledek setkávaly u českých politiků a mediálních pracovníků.
Až moderátor Milan Šíma v neděli 11. 2. v pořadu ČT 1 „Naostro“ Petra Pitharta konfrontoval s Jiřím Paynem a Bohumilem Doležalem, kteří přesvědčivě doložili: Pithart svou „misí“ poškodil zápas o lidská práva, poškodil kubánské disidenty, posílil komunistického diktátora, poškodil pověst České republiky ve světě. Nyní je potřebí, aby Paynovo a Doležalovo stanovisko získalo v Česku silnou podporu. Zvláště však, aby se tomu stanovisku dostalo široké publicity ve světě, tak aby byly Pithartem způsobené škody aspoň částečně napraveny.