Smlouva, zákon a lidská práva (odpověď I. Heroldovi)

Číslo

Luterští teologové (Honecker, Huber, Körtner aj.) považují lidská práva za téma, které si křesťané přisvojili až v době nedávné. Ilja Herold (Pt 3/07, str. 9) jde v podceňování lidských práv ještě dál, protože je považuje za plod sobecké náročivosti, nemístných požadavků, individualismu a izolacionismu. To je pojetí, které se v podstatě shoduje se socialistickým a marxistickým chápáním lidských práv.

Záleží na tom, jak chápeme smlouvu, zákon a právo. Jde o tři rozdílné věci. Mnozí bibličtí autoři a po nich česká reformace, ale i Kalvín, a vedle něho Josef Bohatec, Božena Komárková, dosud žijící Eric Fuchs a další chápou smlouvu i zákon jako kladné záležitosti, které souznívají se evangelijní zvěstí. Právo neztotožňují se smlouvou a zákonem.

Podobně církevní zřízení chápou jako dobrou pomůcku, která náleží do oblasti lidského práva. U církevního práva nejde tedy o boží zákon, ani o tóru nebo dar boží smlouvy. Presbyterně synodní zřízení náleží do oblasti lidského práva, a právě toto zřízení zaručuje věřícím určitá práva a povinnosti. Ilja Herold by měl přiznat barvu, a měl by si uvědomit, že jako člen církve má určitá práva, která vyplývají z prostého faktu, že je členem určitého sboru ČCE. Tato práva jistě nejsou výrazem sobeckosti, náročivosti ani izolacionismu. Právo vytyčuje pouze možnosti a meze, ale nedává sílu k uskutečňování toho, co jen obecně naznačuje, a k čemu i vyzývá.

U lidských práv nejde o výraz kolektivní sobeckosti či náročivosti nebo soubor privilegií pro vyvolené. O kladné zhodnocení práva a státní smlouvy – ústavy se na evropské půdě zasloužil Kalvín. Věděl, že práva musí být zakotvena v ústavě, potom mají smysl. Pak práva k něčemu zvou, něco nabízejí a vyhlašují nejen pro mne, ale i pro druhé. Kalvínovo pojetí ústavy se prosadilo v některých ústavách na americkém kontinentě. My je známe zejména až z vyhlášení nezávislosti 13 amerických osad nebo z Virginské deklarace z roku 1776. Těmito vzory se inspirovala v tomtéž století Francie. Do evropských ústav – pokud je mají – se myšlenka lidských práv dostala prostřednictvím ústav až v průběhu 20. století.

Tak jako soud je v biblické tradici prostředek k nápravě a nikoli jen k trestání či dokonce zatracení a zničení člověka, podobně i právo je v biblické a kalvinistické tradici pochopeno jako dobrá pomoc pro člověka. Člověk ji nesmí zneužívat. Proto je Hospodin garantem práva a národy se mají těšit, že budou souzeny podle práva (Ž 67).

Vedle práva hovoří bible o zákonu, tj. tóře. Tóra znamená učení, vyučování, nasměrování. Také Vzkříšený vyzývá učedníky, aby učili vše, co přikázal. Kalvín počítá s tím, že zákon je směrodatný právě pro znovuzrozené. Zde se Kalvín odchýlil od Luthera a přiblížil se k pojetí, které známe z mnoha míst biblického kánonu. Když česká reformace hovořila o zákoně Kristově, měla k tomuto pojetí také blízko, ač na to šla z jiné strany.

Neměli bychom tedy míchat smlouvu, soud, právo a zákon dohromady a podezřívat z nebibličnosti ty, kteří využívají kulturního daru práva k podpoře lidské důstojnosti. Některé kultury neznaly dar práva, jiné kultury chápaly právo jen jako privilegium pro vyvolené, jiné kultury lidská práva popíraly. V socialistické společnosti se lidská práva označovala za výraz dědictví buržoazní sobeckosti, nezdravého individualismu a podivné náročivosti, které neberou ohled na potřeby lidu a vůdčí úlohu komunistické strany.

U lidských práv nejde o nějaké sobecké prosazování svých vlastních nápadů a potřeb na úkor druhých. Lidská práva neprosazují sobecké zájmy, nýbrž vyhlašují obdarovanost člověka důstojností. Již staří bibličtí vypravěči svědčí o tom, že Hospodin zaslibuje důstojnost člověku všude tam, kde s věřícími uzavírá smlouvu.

Jaká důstojnost je člověku darována a jaká práva má člověk, a celé společenství? Rozsah práv si uvědomuje omilostněný vrah Kain, zakladatel města, zakladatel lidských pořádků. Podobně poznává oslovený Abram rozsah zaslíbení. Je mu zaslíbením ukázáno, na co má nárok on a jiné národy (Gn 12,2–3). A je to znovupotvrzeno, když dostává nové jméno: Abraham.

Podobně to pociťuje host večeře Páně, pokud bere vážně Kristova slova o smlouvě jeho krve. Věříme, že jsme obdarováni, a díky Kristu máme právo na nový život. Nejde o uskutečňování sobeckých zájmů, nýbrž uskutečňování zákona Kristova, tóry. K tomu nám dává sílu právě On.

Apoštolé měli dojem, že si musí vyvzdorovat právo na kázání evangelia. Nešlo jim o sobecké zájmy, jak připomíná katolický myslitel Jacques Maritain. Ten dokonce mluví o chartě apoštolské svobody. A kupodivu, jeden z představitelů synedria Gamaliel, učitel Pavlův, nakonec křesťanům právo na důstojnost potvrdil. Jak víme, apoštolé byli za svou odvahu jen zmrskáni. Nebyli označeni za bohorouhače a ukamenováni. Argument Gamalielův přece zní, pokud je to dílo z Boha, nemáme právo se stavět proti Bohu, i když jsou jiného smýšlení. Apoštolům je Gamalielem garantováno právo na život, svobodu vyznání i na uskutečňování těch záměrů, které nabízí evangelium. Bylo jim to garantováno členem zákonodárné samosprávy.

Římské občanství, kterým disponoval apoštol Pavel, bylo skutečně privilegium jen pro některé – jeho stínem bylo, že ostatní lidé, kteří privilegium nevlastní, jsou méněcenní barbaři. Gamalielovo slovo a apoštolská zvěst jsou proto záležitostí závažnější. Zde se uskutečňuje jiné chápání práva, které se liší od chápání a uskutečňování práva římského. To chápal Pavel zřejmě velmi dobře, proto se na římské občanství odvolával jen v sebeobraně. Své blízké, jako např. Filemona nebo Onezima volal k jinému chápání práva a lidské důstojnosti.

Tvůrce mezinárodního práva Hugo Grotius prohlásil list Filemonovi za důležitý dokument v dějinách lidského učení a práva. Právník Grotius považuje list Filemonovi za dokument, který fakticky ruší vztah otroctví – právní vztah pána a otroka. Pavel se obrací na oba a zároveň vyhlašuje právo na nové uspořádání mezilidských vztahů mezi Onezimem a Filemonem. Oba získávají statut bratří v Kristu. Končí vztah pán–rab. To by si zřejmě měli uvědomit všichni kritikové myšlenky lidských práv. Chápání práva a využití práva se děje různým způsobem. To chápali ti, kteří se domáhali práv na panovnících ve středověku i na prahu novověku.

Něco podobného vyhlásili ve čtyřech pražských článcích husitští bohoslovci, a vícekrát to zopakovali ve svých poselstvích – manifestech. Požadavek práva na zvěstování zakládá důstojnost nejen požadujícím, ale i mnohým dalším, kteří zvěst slyší a mají možnost tuto zvěst přijmout nebo odmítnout. Myšlenka ochrany lidské důstojnosti, darování práv, respektování toho druhého – to je jistě myšlenka biblická, která se zrodila v okamžiku víry, v okamžiku smlouvy nabídnuté Hospodinem. Hospodin nenabízí smlouvu bezejmenné mase, ale zástupu jednotlivců, žen, mužů a dětí.

Společenství strukturované presbyterně synodními poměry by tedy mělo mít ponětí a zvláštní citlivost pro rozpoznání, že církevní i profánní právo jsou závažnými lidskými výtvory, kterých využíváme ve svých společenstvích. Odkazují k určitým právům a povinnostem. Dále bychom si měli připustit, že presbyterně synodní právo v zásadě souznívá s myšlenkou lidských práv, která také odkazují k určitým závažným hodnotám a předpokladům důstojného života v lidském společenství. Lidská práva jistě nejsou evangeliem. Jsou dobrým právem, tak jako právo církevní, tedy presbyterně synodní.