Už když ACAT šířil petici „Chtěli byste žít bez rádia a noční lampičky?“, mysleli jsme na to, že by nebylo dobré, kdybychom se ozvali s jediným podnětem a na uprchlíky a jejich problémy pak rychle pozapomněli. Ale spojit zájem a soucit s dobře zorganizovanými činy (jak se to podařilo například salvátorskému evangelickému sboru, který se dlouhodobě staral o několik rodin), to vůbec není snadné. Nepřestala jsem sledovat práci Poradny pro uprchlíky a sdružení Berkat a cítím k oběma těmto institucím čím dál větší respekt, ale sama jsem byla v kontaktu jen s jednou čečenskou rodinou, na víc jsem se nezmohla. Až na podzim loňského roku vymyslela členka Acatu Anne-Laure Fantová velmi praktickou formu pomoci uprchlíkům, a hlavně pro svůj plán získala mladé lidi z kobyliské katolické farnosti. Oslovili vedení tábora v Bělé a dostali povolení organizovat tam vaření. Že je to potřebné, to nebyl žádný objev. Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky vedla už před několika lety kluby pro žadatelky o azyl, a tam se účastnice navzájem hostí jídly, která uvařily z poskytnutých surovin. I o kuchyňkách, které by měly mít k dispozici rodiny, žijící v táboře měsíce a někdy i léta, se už hovořilo a psalo. Nechápali jsme, proč úředníci zřizují kuchyňky tak liknavě, někdy je dokonce zas zamykají a zakazují ubytovaným do nich přístup (někdy pod podobně absurdní záminkou bezpečnostních předpisů, jako tomu bylo v případě zásuvek), když vaření a stolování představuje jeden z nejzákladnějších stereotypů rodinného života a nemělo by se rodinám žadatelů o azyl upírat.
Když jsem byla na návštěvě v táboře v Bělé asi před rokem, bylo to pobytové středisko, kde se žadatelé o azyl mohli volně pohybovat, chodit ven, s vědomím vedení je směli dokonce opouštět na celé dny či týdny. Dnes středisko slouží tzv. detenci, jsou zde umísťováni uprchlíci, kteří nemají v pořádku doklady, a jsou pod stálým dozorem. A tak v oploceném areálu vidím další plot, který tu dříve nebyl, a všechno bedlivě střeží příslušníci bezpečnostní agentury, kterou si ministerstvo vnitra najímá. Je únor 2007, jedu na vaření v Bělé poprvé, je s námi i moje maminka, a necháváme se od studentů z Kobylis zasvěcovat do toho, jak probíhá vstup do bloku obývaného ženami a rodinami. (Do bloku pro muže přístup nemáme.) Přestože jsme ohlášení, slyšíme výčitky, vyčlenit pro naši akci dostatek strážných bude prý problém, „nechci si tohle brát na triko“, „tohle nám ještě scházelo“. Postupně ale pochopím, že hlučně projevovanou neochotou se nevyznačují všichni strážní. Třeba pán z vrátnice nám pomohl s těžkými taškami, protože auto nesmělo vjet do areálu.
Dnes vaří Číňané, Mongolové a Gruzínci, suroviny se nakupovaly podle jejich rozpisů. Suterénní rozlehlá místnost je nevlídná a studená (je v ní jen několik stolů a židlí) a je velmi zajímavé sledovat, jak se otepluje. Otepluje se zapnutím tří dvouplotýnkových vařičů, které měli studenti uložené od minula v malém skladu, otepluje se pohybem lidí a zanedlouho i výpary z vaření, zejména se však otepluje v přeneseném slova smyslu. Přesně to vyjadřují slova jako „horlivost“, „vřelost“, „zápal“. Pro lidi, kteří tu dnes vaří, je to svátek. Z bezpečnostních důvodů si nic sami vařit nesmějí, chodí jíst do jídelny, nesmějí si ani nosit jídlo na pokoj. Je jasně vidět, jak je jim vzácný už jen kontakt se surovinami. Čínští kuchaři se velice nahlas dohadují a protože jim nerozumíme, zní nám to jako ostrá hádka, než zjistíme, že se řeší, jestli něco krájet napříč nebo podél. Čečenské ženy si ke konci vaření všimly, že zbývá ještě mouka a olej, a tak se rychle ještě pustily do jakýchsi keksů, které se odkrajují z pásů těsta a smaží. Nechci popisovat, co se vařilo a jakými postupy, chci popsat chování lidí. Radost při posuzování surovin, hnětení těsta, zkoumání pytlíků s kořením, byla u všech stejná. Číňani byli dost hluční, vařili neuvěřitelně rychle a efektně, zvládli několik pestrých jídel. (Jen na mě nemile zapůsobilo, kolik glutamanu do všeho sypou. Ještě jim ho připadalo málo, měli jsme prý dovézt víc.) Mongolové byli velmi srdeční, pořád dávali ochutnávat ještě před servírováním, a zároveň byli jaksi slavnostní, a pak jsme se dozvěděli, že právě slaví svůj Nový rok. Čečenské ženy vařily tiše a trochu smutně a měly na svém stole největší pořádek. Jsou tu bez rodin. Zatímco ostatní byli při dokončování jídel obklopeni příbuznými a krajany, ony jsou samy.
V místnosti při dokončování jídel přibývá lidí, největší hrozen kibiců je kolem čínských kuchařů. Směla jsem si mezitím pochovat dvě miminka, jedno čínské a jedno mongolské, a voněla mi úplně stejně. Všichni se berou za ruce a přejí si dobrou chuť, zařadil se i člen ostrahy, a s nadšením. Lidem září oči, jako by popili vína, je to výjev, který mi potvrzuje názor, že sváteční euforie se může dostavit i bez kapky alkoholu. Všechno co nabízejí sociální pracovníci, odborníci na spolupráci ve skupině, na „volnočasové aktivity“, kreativní zaměstnání, a jak to všechno pojmenovávají, nemůže nahradit něco tak prostého a přirozeného, jako uvařit si a společně to sníst.
Ráda bych připojila i několik fotek, ale nesmí se to, a když se nad tím zamyslíte, pochopíte, že to tak musí být.