Slovníček pro heteráky

Číslo

„Jo, a transvesty show? Tu děláme hlavně pro heteráky…“ zmínil se v článku Terezy Spencerové o pražském pochodu Gay Pride jeden z organizátorů. Výraz „heterák“ se mi zalíbil svou libozvučností (připomíná uherák), maličko jsem se ovšem zarazil u toho, že koncovka „ák“ vyjadřuje obvykle mírný despekt, srovnej: funebrák, šupák, ale i způsob užívání slova dobrák. Mimochodem, i označení „christianoi“, neutrálně překládané jako „křesťané“ (viz Skutky apoštolské 11,26) či kristovci, by se správněji mělo překládat jako výraz takového despektu: „krisťáci, jedn. č. krisťák (příslušník či sympatizant nábožensky podezřelé ne-li podvratné skupiny, scházející se prvního dne po sobotě a hlásající ukřižovaného Krista)“.

Označení heterák (heterosexuál, člověk který si od přírody hledá partnera opačného pohlaví) každopádně dokládá, že homosexuální komunita užívá svůj vlastní jazyk neboli slang. A my jsme neprofesionálně (neboť Protestant sice dělají amatéři v dobrém slova smyslu, ale občas se zachovají neprofesionálně) zapomněli k rozhovoru s Jakubem Martinů v minulém čísle zařadit slovníček homosexuálního slangu. Rozhovor jsme sice nazvali Důležité je mluvit otevřeně, ale už jsme opomněli tu otevřenost pomoci přijmout vám, ne úplně zasvěceným čtenářům. Užívání a citování slangu sbližuje totiž členy stávající skupiny (jako když se evangelíci v „Jánkách“ svolávají ráno na „póbu“), ale u nezasvěcených prohlubuje odstup a často i předsudky. Dodatečně tomu chceme předejít otištěním Slovníčku pro heteráky.

Nejprve musíme vyložit výraz coming out. Nejde jen o to, že „to“ vyplave na povrch, na veřejnost. Ani nejde jen o to, že je člověk uveden do společnosti. Ale především je to pojmenování vnitřně náročného, dlouhodobého procesu. Však se také kolegyně Šárka ptá na „vnitřní coming out“. U homosexuálů nejde o to, že by se člověk rozhodoval „čím bude“, a v této roli posléze debutoval, ale že postupně objevuje a přijímá, čím je, svou odlišnost, svou danou pozici ve vztazích. A tohle musí vyslovit a deklarovat nejprve sám před sebou („člověk to musí mít ujasněné v sobě, než se k tomu přizná veřejně“), což vzhledem k menšinovosti je vždycky náročné. Hrozí, že se člověk začne nenávidět, že bude svou orientaci potlačovat. Nevím, zda je na místě ilustrovat to vlastní – navíc nábožensko-sociální – zkušeností dvouprocentního evangelíka. V sedmé třídě se rodiče přestěhovali a já začal chodit do školy, kde jsem neměl jediného kamaráda. A v „rudé“ Třebíči začátkem normalizace jsem s mučivou nervozitou čekal začátek každého dalšího předmětu, až se mne soudružka učitelka zeptá, odkud jsem se přistěhoval, a co dělá tatínek… (pro nezasvěcené – evangelický farář). Leckteré komentáře „soušek“ a reakce části třídy z toho činily zážitek poměrně traumatizující. Ale je zajímavé, že o pár let později na gymnáziu (to jsem už znal různé skvělé výtečníky naší evangelické komunity a našel si tu identifikační vzory), jsem svým evangelickým coming outem s chutí překvapoval soudruhy profesory, a dokonce se i pásl na rozpacích těch, kdo takovou odpověď na konvenční otázku z úvodní hodiny nečekali.

Každopádně je coming out bolestivý, dlouhodobý proces – a bez opor doma, mezi kamarády a autoritami může taky dopadnout tím, že se člověk stáhne, zapře a obrátí svou bezmoc něco s tím udělat proti sobě.

Proto si dokážu představit, že tam, kde nenacházíte vnímavou a otevřenou společnost, je k poslední fázi coming outu – onomu „vyplavání na veřejnost“ – potřeba i poměrně dost drzosti či exhibicionismu. Což bych nevyčítal těm, kdo nám heterákům připadají drzí (třeba když manifestují svou hrdost), ale spíš té většinové veřejnosti, která si hoví v předsudcích či lhostejnosti.

Přetrvávající předsudečnost mimoděk naznačuje i sloveso, užívané v otázkách i odpovědích zmíněného rozhovoru: přiznat se. Přiznáváme se k něčemu nečestnému či nesportovnímu, popř. trestnému. Rozmlouváme-li o zveřejnění vlastní orientace – a slina nám na jazyk přinesla slovo „přiznat se“ – prozrazuje to, že kdesi v nás a mezi námi ještě pořád doutnají zbytky onoho staletého – že homosexualita je „provinění“: proti morálce, přírodě, zdraví jednotlivce i společnosti. Heteráci se ke svému heteráctví „nepřiznávají“. A křesťané se museli a musejí „přiznávat“ tam, kde na ně koukali jako na „krisťáky“. Mají-li občas pocit, že se „přiznávají“ i dnes, ilustruje to, že někdejší předsudky šířené bolševikem ani úzkost menšiny, na niž ty předsudky mířily, nepominuly a neuzdravily se. Problém je, že v případě homosexuality byla v pozici potentáta, který s jistou vehemencí rozhoduje o tom, co je ošklivé a společnosti nebezpečné, církev – a občas dává najevo, že se jí v tom postavení jaksi zalíbilo.

A s tím souvisí jedna zásadní výhrada – vůči užívání sousloví liberální křesťan. Obvykle se ho užívá jako klišé pro křesťana „tolerantního, co tu bibli a její přísné zákazy nebere zas tak vážně.“ I Jakub Martinů říká: „Ve společnosti jsou slyšet názory od (křesťanů) konzervativců – fundamentalistů. Naproti tomu liberální křesťané, kteří nemají s homosexualitou problém…“ Ale jestliže nějací krisťáci dorostou k důkladnému rozpoznání, že homosexualita, tak jak jí rozumíme díky současnému poznání, není tématem těch zápovědí, které slyšíme od biblických svědků, není to žádný „bezbřehý liberalismus“. Je to věrnost Písmu, přímo fundamentální. Kdežto ty, kteří, poslušni svých pocitů, pokud jde o homosexuály i pokud jde o čtení Písma, šermují příslušnými pasážemi, ty je třeba označit za liberály právě v onom pokleslém slova smyslu. Dělají si s Písmem i sexualitou, co chtějí. Jsou poplatni duchu doby, který od 19. století zaplevelil čtení Písma a jeho autoritu povrchním pozitivismem (čemuž se obecně, avšak nepřesně říká fundamentalismus). A nebo pohodlně spočívají v dosaženém stupni vlastních (ne)znalostí.

Jestliže sám rozpoznávám, že nasměrování a zaslíbení výpovědí jako „není dobré, aby byl člověk sám“ a „lépe je dvěma než jednomu“ se dnes potkávají i s homosexuálními páry a platí jako zaslíbení i pro ně, nepovažuji se za „kdečemu nekriticky přitakávajícího liberála“, ale za toho, kdo prostě rozumí Písmu a jeho fundamentálním výpovědím přiměřeněji a přesněji.