Několik měsíců mě můj dobrý přítel přemlouval, abych s ním vyrazil do sauny. Dlouho jsem jeho vábení odolával, protože mi horko, veřejná nahota ani vysoké ceny nedělají dobře na duchu ani na těle. Když jsme se však kvůli pracovním povinnostem přestali s Lukášem vídat, začal jsem na saunování nahlížet jako na prostředek našeho setkání.
První návštěvy sauny jsem s jistými rozpaky přežil. Saunování přineslo nové intenzivní zkušenosti, ale nijak zvlášť jsem si tuto činnost nezamiloval. Nejzajímavější pro mě byly hovory s Lukášem a jeho případnými kamarády. Často jsme si povídali o tom, co právě prožíváme, vyprávěli si o knihách, co čteme, probírali současné kulturní i politické dění a nevyhnuli jsme se ani náboženským otázkám, přestože ne všichni účastníci debat se považovali za věřící.
Jednoho večera jsme se v sauně potkali s Michalem, kterého jsem letmo znal z předchozích návštěv. Živil se montážemi a jevil se mi jako zručný chlapík, který je schopen si většinu praktických záležitostí vyřešit v životě sám.
Společně s Michalem jsme prošli tři saunovací kolečka. Když jsme pak odpočívali v klidové zóně na lehátkách, zdál se Michal Lukášovi zřejmě málo prokrvený, pročež se asi rozhodl, že ho ještě trochu porožní. Náhle se ho zeptal: „Michale, myslíš, že je něco po smrti?“ Michal byl podobně jako já otázkou zaskočen a příliš se mu do jejího zodpovídání nechtělo. „Já nevim…,“ začal se sebe soukat, „moc sem vo tom nepřemejšlel, nemám to promyšlený jako vy… chápete, vo náboženství se nezajímám… Ale asi jako si myslim, že po smrti nic neni.“ „Takže těžkej materialista,“ měl jsem na jazyku, ale pak jsem raději na prázdno polkl. Jenže Lukáš se nenechal tak snadno odbýt. „Počkej, jako myslíš si, že po smrti nic není, prostě umřeš a konec, jo?“ „Nó, to jako ne…,“ pravil Michal. „Neumim to moc vysvětlit, ale představuju si, že lidská duše se po smrti dostane do nějakýho prostoru, který je takový neviditelný. A tam se jedna vedle druhé uloží a zůstávají tam. Něco jako sklad… sklad duší.“ „Aha, no tak vidíš, přece v něco věříš!“ řekl s úsměvem na tváři Lukáš. „Věříš, že máme duše. To není samozřejmý! Hele, Michale a co podle tebe ta duše jako je? Co ji tvoří?“ A tak se Michal, přestože jsme již nebyli v sauně, potil dál a Lukáš mu neustále namítal, že to je přeci spíše záležitost biologická, sociologická, kulturní… Námitek bylo tolik, až se Michal nakonec odmlčel a snad i odešel.
Kdybych znal Michala jako Lukáš, nechal bych ho hned po první odpovědi na pokoji a uvedl bych sám sebe v mylnou domněnku, že v posmrtný život nevěří. Nicméně Lukáš, který se v současnosti označuje za ne-křesťana, prolomil svou neodbytností řadu skrytostí Michalovy mlhavé spirituality. Spiritualitou nevěřících se v poslední době zabývá poměrně dost výzkumů. Jeden z nich běží v rámci ČKA Faith and Beliefs of „Nonbelievers“, a s ohledem na tento krátký příběh jsem zvědav na jeho závěrečné výsledky. Výzkum by nám snad mohl přinést nová témata a podněty v dialogu s „nevěřícími“. A když ne, můžeme se „výzkumu“ chopit s Lukášovou neodbytnou zvídavostí sami.