V čísle 4/96 otiskl Protestant článek Štěpána Hájka o komunikaci. Autor v něm uvažuje o pojmech uvedených v názvu mého příspěvku právě v souvislosti s komunikací. Síťovou komunikaci považuje za „negativní“ a „odlidšťující“ a proti ní nabízí „trojí způsob aktivní obrany… trojí prostor zřízený k pěstování živého slova a naslouchání druhým“ – tedy hospodu, divadlo a kostel. Příměří nabízí až v poslední větě, kterou však jako by připsal někdo jiný a která je s celým textem v poměrně příkrém rozporu.
Ale od začátku. V dnešní době se vše vyvíjí nesrovnatelně rychleji než v dobách našich předků – zvláště věda a technika doslova letí vpřed. Objevy a vynálezy, které ještě včera stály na čele pokroku, máme dnes uschovány v technickém muzeu. Na jejich místě stojí jiné – novější, modernější, výkonnější. Tak tomu zřejmě bude vždy. A neodmítáme-li vědu a techniku jako takovou, pak není důvod ke zneklidnění. Naopak – můžeme tento vývoj se zájmem sledovat nebo dokonce k němu podle možností přispět. Jistě se může stát, že se na špici objeví novinka, která se nám zdá nebezpečná nebo škodlivá, popřípadě obojí. V tomto případě považuji za nejvhodnější získat o dané věci více informací a bez apriorního odmítnutí/přijetí se střízlivě zamyslet. Chtěl bych se na tomto místě podívat na komunikaci – a nejen síťovou – z trochu jiného pohledu než Štěpán a s jeho článkem lehce zapolemizovat.
Na člověku i na jeho výtvorech je spousta dobrého i zlého. A také na sítích se toto odráží v odpovídajícícm poměru. Ostatní média mají tendenci značně přehnaně zdůrazňovat špatné stránky věci. Asi proto se pak píše o „ocitnutí se v moci šílenců, deviantů a všemožných hrdlořezů“. Ve skutečnosti pokud člověk sám nechce, tak se s ničím takovým na síti nesetká. Často se také mluví o akutním nebezpečí pro děti a nezletilou mládež. Považuji to za pokrytectví v době, kdy si mohou bez problémů půjčit videokazetu s pořádným krvákem nebo si za kapesné koupit neslušný časopis. Také se domnívám, že Internet je mnohem více informační dálnice než informační stoka, a pokud někdo dává přednost počítači před rodinou, pak je chyba spíš někde jinde než v sítích a ani případný zákaz rozhodně není řešením.
Z technické stránky věci mikročipy se sítěmi a distribuovanými (rozloženými) systémy nijak zvlášť nesouvisejí a na mikročipech jako takových snad nic špatného není. Přesto se o nich v textu hovoří s podobným mýticko-magickým zabarvením jako když kniha Zjevení píše o dravé šelmě nebo „ekologové“ mluví o Temelínu. Obraty typu „pavučiny mikročipů“ a „mikročipový svět“ pak věc jen zamlžují a posilují pocity ohrožení. Dramaticky nastíněný obraz lidí rozdělených na připojené a nepřipojené a úvahy o okraji a dnu společnosti mi připadají nepravděpodobné, protože zřejmě již v nejbližší době bude mít každý možnost připojení za rozumnou cenu. Potom vše bude záviset jen na jeho vlastním rozhodnutí. Myslím, že situace bude podobná jako u televizorů – najde se hrstka lidí, kteří vědomě zůstanou nepřipojeni.
Z nesprávných předpokladů pak není problémem vyvodit, že nám hrozí něco strašného (téměř jakási duchovní síla), co stále postupuje a s čím nemůžeme nic dělat. Snad jen doufat, že to nakonec nebude tak zlé a že se pokusíme (opět) nějak přizpůsobit. Přitom sítě spíše konkurují poště a telefonu než živému rozhovoru z očí do očí. Dokonce bych řekl, že sítě s tím, co považuji za živou a otevřenou komunikaci, ani nesouvisejí a jejich rozvoj tedy není krokem k odlidštění, případně znelidštění společnosti. Z tohoto pohledu pak také existují jednoduché odpovědi i na všechny otázky položené „za křesťana“ v textu.
Dovolil bych si polemizovat dál.
Asi jsem nikdy nebyl v té „správné“ hospodě, ale neumím si představit hospodu bez alkoholu a upřímný a živý rozhovor s alkoholem. Stejně tak nerozumím výzvě k „rehabilitaci hospodského společenství“. Nedovedu si představit, že by se to dalo nějak přikázat nebo zorganizovat. A i kdyby – nezvrhla by se ta „naše“ hospoda do té „hulvátské, bezohledné a primitivistické“?
Vím, že pro následující odstavec mnoho spojenců nezískám. Přesto: Proč divadlo? Zařadit divadlo jako položku na seznam bojových prostředků proti odlidštěné komunikaci? Pomyšlení na něco takového ještě ani nezačalo uvažovat o pouhé možnosti vstoupit mi na mysl (Douglas Adams). Považuji divadlo za činnost, která má za následek, že lidé začnou ze sebe dělat někoho jiného i v civilním životě. Jak mohu otevřeně komunikovat s hercem nebo herečkou? Jak mohu vědět, že hercovy projevy (pláč, zájem, rada atd) jsou opravdové a že se jen profesionálně nepřetvařuje?
Avšak je potřeba nejen bourat, ale i stavět. A právě do základu bych postavil kostel. Plně se stavím za to, co Štěpán ve svém článku o kostelu napsal. Myslím, že z tohoto bodu je možno rozvinout veškeré úvahy o komunikaci a praktická řešení s ní spojených problémů. Současně s tím také přesně vymezit náplň pojmů živá komunikace, otevřená komunikace, osobní komunikace atd.
Na závěr bych chtěl připojit několik otázek, na které sám neznám jasnou odpověď: Má smysl vymezit prostor pro komunikaci místně (kostel, hospoda, ložnice apod.)? Má význam se o komunikaci uvědoměle starat podporováním jejích vybraných forem? Považujeme za živou jen bezprostřední komunikaci v mluvené podobě? Pokud ano, tak z ní vyřazujeme lidi němé a s poruchami řeči a veškerou literaturu včetně bible. Pokud ne, pak do živé komunikace lze zařadit i komunikaci elektronickou (zprávy lze číst z obrazovky monitoru nebo si je vytisknout na tiskárně) – s čímž, ačkoliv se považuji za zastánce sítí a síťové komunikace, nesouhlasím. Co má být praktickým důsledkem, resp. jaká má být naše reakce na získané podněty a odpovědi na otázky spojené s problematikou mezilidské komunikace?